nahoru

Vymyté mozky v kulisách KLDR

Tereza Spáčilová 12. května 2016 • 00:15
Vymyté mozky v kulisách KLDR
foto: Hypermarket Film

V Severní Koreji strávil rok. Dostal se do míst, kam nepustili ani zaměstnance ambasády. Mohl si natočit, jak obyčejní Korejci žijí, pracují a (neustále) nacvičují. Dokonce si s některými z nich promluvil… „Tak, a teď si to všechno dejte do uvozovek,“ říká dokumentarista Vitalij Manskij. Sám totiž netuší, nakolik měl co do činění s realitou. Jestli ti „obyčejní Korejci“ nebyli jen herci a byty, továrny a obchody umně naaranžované kulisy. „Zodpovědně můžu říct jediné – nic nevím,“ říká autor dokumentu V paprscích slunce, oceněného na mnoha festivalech, včetně dvou českých. 

Oba pocházíme ze zemí, jež mají zkušenost s totalitním režimem. O kolik odlišnější je korejská realita?

O světelné roky. Mou a vaši zkušenost ještě srovnávat můžeme, přece jsme zažívali podobné věci. To, co jsem viděl v Severní Koreji, je ale jiný vesmír. Definovat, kde končí a začíná svoboda, respektive srovnávat úroveň nesvobody, je navíc velmi ošemetné. Měl jsem babičku, jež byla přesvědčená komunistka. V šedesátém osmém bojovala proti vaší svobodě, prožila v Československu tři roky – pro vaši zemi ty nejtěžší. Domů přitom vozila dárky, které nám připadaly úplně fantastické – stereoskopická zátiší s nahotinkami, módní oblečení a boty, snad dokonce baťovky. Poklady, jež jsme neznali. „Jó v tom Československu si žijí. To je úplně jiný režim než náš,“ říkali jsme si. Nevnímali jsme vás jako zemi se stejným politickým systémem, byli jsme přesvědčeni, že máte všechno a nemusíte se bát. Paradoxně – naše životy se totiž v mnohém shodovaly. Na obou stranách jsme chodili do prvomájových průvodů, nosili jsme transparenty s podobnými hesly. A stejně jako vy i my jsme se z těch průvodů odebrali domů, kde jsme si mysleli a říkali svoje. Vy jste měli vtipy o Husákovi, my o Brežněvovi, ale fungovaly stejně. Říkám to proto, že v Koreji nic takového neplatí. Tam se lidi v šiku rodí i umírají. My i vy jsme si i za časů největší nesvobody uchovávali aspoň svobodu vnitřní. Tu oni neznají. Neumím si představit, že by Korejci šli domů a tam se smáli politickým vtipům.

Přesně to člověka u vašeho filmu napadá – jak vypadá život, když se vypne kamera? Poznal jste ho vůbec?

Než jsem do KLDR odjel, hodně jsem toho o ní nastudoval. Strávil jsem tam poměrně dlouhou dobu, a mohl jsem tak srovnávat přečtené a zažité. Přesto jsem si odvezl jediný poznatek: nic nevím. Všechno, co jsem kdy četl a slyšel, je totiž v naprostém rozporu s tím, co jsem viděl na vlastní oči. Uvedu jednoduchý příklad. Navštívil jsem obchod, kde čekala dlouhá fronta lidí. Evidentně si toužili něco koupit. V tom obchodě však nebylo nic jiného než rajčatová šťáva. Stála tam vyrovnaná v regálech a působila jako dekorace, jako tady ten obraz na stěně – nikde ani náznak, že by se dala koupit. Přitom nás vzali i do továrny, kde se ten džus vyráběl. Respektive kde se měl vyrábět – linky totiž stály, nic se neprodukovalo. A já teď nevím, jak si to dát dohromady. Existuje výrobek, existuje továrna a existují lidé, kteří čekají ve frontě na něco, co se neprodává a co je evidentně pouze dekorace. Podobně zmatený jsem byl i z takzvaného velínu té fabriky, jejž nám ochotně ukázali. Byla to místnost s počítači a stěnou, na níž se rozsvěcely a zhasínaly žárovky. Odtud se měl řídit celý podnik. Když jsem ale přejel po klávesnici, zjistil jsem, že jde o počítače s obyčejnými Windows a že absolutně nekomunikují s tím, co se mělo odehrávat v jednotlivých provozech. A teď si to nějak poskládejte.

Na mnoha místech ukazujete, jak Korejci scénky pro kameru zcela nepokrytě nacvičují. Byl jste i svědkem stavby kulis?

Jen pro nás pochopitelně nic nebudovali, ale místa, kde jsme natáčeli, jsme pak viděli ve filmovém žurnálu Korea dnes.

Prý jste měl pocit, že vámi sledovaná rodina v bytě, který měl být její, ve skutečnosti nežije. Jak to tedy bylo?

Nevím, sám jsem na to nepřišel. Můžu vám pouze popsat fakta. Když jsem se se Zin-mi, dívenkou, jež je středobodem mého filmu, setkal poprvé – a trvalo to jen pár minut –, vyprávěla mi, že žije v malinkatém bytě někde u nádraží, že její tatínek je novinář a maminka pracuje v kantýně. To, co nám ukázali jako jejich byt, byl ale reprezentativní prostor v novostavbě s výhledem na památník idejí vládnoucího režimu. Z tatínka se zázračně stal inženýr a z maminky pracovnice fabriky na sójové mléko. Co se týče bytu, buď jim přidělili nový v souvislosti s naším projektem a oni se tam skutečně přestěhovali, nebo je tam vozili jen na natáčení a na noc museli zpět do svého nádražního krcálku. Pravdu neznám, ale můžu usuzovat například z toho, jak onen oficiální byt vypadal. Skříně neměly obsah, byly úplně prázdné. To je fakt. Stejně tak je fakt, že lino na podlaze nedrželo, leželo tam, jako by ho někdo jenom přivezl a rozroloval. Když jsme se jednou zdrželi při balení techniky, někdo vypnul světlo, ale nejen v bytě – v celém domě. Prostě to působilo jako kulisa, kterou nikdo neobývá. Také jsme se nesměli podívat ani o patro výš, ani o patro níž, ani k sousedům. Přesto nám zaměstnanci ruské ambasády záviděli, že jsme toho viděli víc než oni za pět let svého působení. A že jsme byli u někoho doma. Jenže je otázka, jestli to byl opravdu domov.

Zkoušel jste své pochyby s někým probrat? Zeptat se lidí, kteří byli k dispozici?

To by byl požadavek z říše sci-fi. Ať se v Koreji zeptáte na cokoli, respektive když se vám vůbec poštěstí položit někomu otázku, dostane se vám velmi neurčité odpovědi. Kde žijete? – Tam. – Jak jezdíte do práce? – Řeknu vám to později. Žádné později se samozřejmě nekoná, od odpovědí se v Koreji zásadně utíká. Problém je i banální otázka na počasí.

Měl jste přístup k různým úředníkům. Ani jich jste se nemohl zeptat, proč byt nepůsobí zabydleně?

Vrátím se s dovolením na úplný začátek. Když jsme přijeli do Koreje, vyzvedli nás čtyři lidé a ti už nás neopustili. Vzali nám pasy, odvezli do hotelu a tam bydleli celou dobu s námi, dokonce si tam zařídili kancelář. Veškerý natočený materiál musel projít jejich rukama. De facto nám bránili mluvit s kýmkoli jiným, nikdy nás s nikým nenechali o samotě. Představte si, že bychom tu seděli jako dnes a pokaždé, když byste se chtěla na něco zeptat, někdo další by řekl: Nechte ho být. Fungovali jako neproniknutelná hradba. A ještě jedna příznačná věc: když točíte v zahraničí, většinou to lidi zajímá. Zastavují vás na ulicích a vyptávají se, chtějí vědět, odkud jste, co děláte, jestli máte rodiny. V Koreji nic, za celou dobu jediná otázka.

Jakou tvůrčí strategii jste zvolil, abyste jen nesdílel nabízenou pseudorealitu? Šlo přece jen o severokorejskou koprodukci.

Tohle byla další absurdní věc: nechápal jsem, jak si mohou myslet, že nás využijí jako nástroj propagandy. Automaticky předpokládali, že podáme svědectví, jež bude vyhovovat jen jim. To nás měli za úplné blbce? Museli přece vědět, že si všímáme a že si něco myslíme, jsme dospělí lidé ze svobodné části světa. Upřímně by mě zajímalo, za koho nás měli. Nejspíš zkrátka věřili, že s námi budou moci manipulovat, jako manipulují s vlastními lidmi. Že nemáme vlastní názor, tak jako neměl vlastní názor nikdo, koho jsme tam potkali.

Kupodivu vás nechali natáčet i nácvik pro kameru: třeba jak se zaměstnankyně továrny učí mluvit o úspěšné produkci mléka. Nedocházelo jim, že se tím zesměšní?

Hlavní náplní všedního života Korejců je dril – nekončící zkoušky a tréninky, při nichž nacvičují živé obrazy pro přehlídky. Viděli jsme plná náměstí, desetitisíce lidí, které zcela vyčerpané přivezli před prací nebo po práci autobusy, řvali na ně do megafonu a oni několik hodin poslušně nacvičovali svá vystoupení. To, že se něco zkouší pro kameru, tak považují za zcela přirozené, jim to už ani nepřijde. Kladl jsem si jinou otázku: Pro koho to všechno vlastně nacvičují? Kdo je uvidí – jen ten jeden jediný vůdce? Zástupy lidí pilují představení, jež nemá diváky – to je pro mě vrchol absurdity.

Čímž se dostáváme k otázce, jestli lidem, kteří onu absurditu sami nevnímají, je ještě vůbec pomoci. A zda o pomoc stojí.

Aby člověk emigroval, musí jednak pochybovat o tom, co je mu vštěpováno, jednak vědět, kam utíkat, respektive že může jít za lepším. Vy v Československu jste vždycky věděli, že v sousedním západním Německu mají svobodu a hojnost. V Severní Koreji jsou kolektivně přesvědčeni, že nejlíp je u nich a okolo panuje děs, bída a koncentrák. Ve státech západního světa existuje hlad po informacích, lidé chtějí vědět, co se děje daleko za hranicemi. V KLDR ani netuší, že nějaký další svět je, a když ano, je jim asi stejně vzdálený jako cizí planeta. Dalším specifikem je letitá poroba. U vás i v Sovětském svazu bylo cítit, že systém jednoho dne padne, že tam komunismus není na věky. V Koreji tuhle perspektivu nevidím. A i kdyby náhodou byla… Vezměte si, že v Česku máte svobodu a demokracii přes čtvrt století, a stejně u vás sovětskou minulost cítím na každém kroku – všedním životem počínaje, tím, koho jste si zvolili za prezidenta, konče. Sice jste se vydali na cestu k civilizaci, ale nejste ještě ani v půlce té cesty. A co teprve země jako Korea. Kolik generací bude k ozdravení potřeba tam, to si vůbec netroufám odhadnout. Zbavit se otrocké mentality, setřást slepotu a začít vidět vydá možná i na století.

Nejcennějším momentem vašeho filmu je konflikt režimu a dítěte. Bylo i pro vás nejhorší zjištění, že mozek komunisté vymyli i úplně malé holčičce?

To je jedna z nejcitlivějších otázek. Dítě se za normálních okolností rodí svobodné a o svobodu přichází až v průběhu života. Když ho předhodíte smečce vlků, bude se chovat jako vlk, ale i tak v něm zbude něco z člověka, a to se buď rozvine, nebo ne. V Koreji ovšem novorozené dítě zbavují i pouhé možnosti vůbec se člověkem stát. Kdysi mi jeden krotitel z cirkusu popisoval, jak se krotí šelmy. Prý musíte lvíče nebo tygře odebrat okamžitě po narození, aby vůbec nezjistilo, kým je. Musí si myslet, že krotitel je jeho rodič, a tudíž ten nejsilnější ze všech. Nikdy se nedozví, že je šelmou, že ve skutečnosti má větší sílu než člověk a že toho „rodiče“ by klidně zvládlo rozsápat. A v Koreji přesně tohle provádějí dětem. Lidi dělá lidmi jejich intelekt a svoboda, jenže oni jim neumožní, aby to zjistili. Považuji to za největší zločin na člověku.

Řada scén ve filmu musela korejské straně hýbat žlučí. Jak to, že je coby koproducent nezabavila už na místě?

Měli jsme sice odevzdávat denní práce ke kontrole, reálně jsme ale předali jen asi třicet procent materiálu. Vytvořili jsme důmyslný systém, jak přelstít cenzuru, takže jsme například točili na jiné karty a i ty oficiální jsme nejdřív tajně promazávali – na toaletách, v autě a podobně. Šlo to i díky tomu, že Korejci jsou po technické stránce přece jenom zaostalí. Tahali jsme je za nos doslova do poslední chvíle, ale bylo to obtížné a také dost nebezpečné: kdykoli hrozila osobní prohlídka, vlastně jsme žili v permanentním strachu. Dokonce jsme se sestěhovali na jeden pokoj, byť náš štáb tvořili dva muži a dvě ženy. Hotelové dveře jsme pravidelně zabarikádovávali, protože jsme věděli, že nás mohou překvapit i v noci.

Film vás producenti z KLDR nakonec nenechali dotočit. Jak to zdůvodnili?

Smlouva, již jsme s Korejci uzavřeli, měla velmi tvrdé podmínky. Vymohli si, že smějí přijet do Ruska, dohlížet na střih a schvalovat i konečnou podobu filmu. Pak ale zcela nečekaně smlouvu sami porušili, když nám nepovolili poslední, třetí natáčení v KLDR. Prostě se rozhodli, že už film nepotřebují a že nebude. Rok jsme čekali, jestli nezmění názor, a pak jsme ho začali dokončovat bez nich. V momentě, kdy se to dozvěděli, aniž ho vůbec viděli, začali se soustavnými tlaky na ruskou vládu. Napadali nás, posílali protestní nóty a žádali, aby mě vláda umravnila. K mému překvapení se tak stalo. Bývalý ministr kultury Michail Švidkoj mě v Rossijské gazetě napadl a odsoudil, vláda tlačila na festivaly, aby film nepřijímaly do programu, a z titulků mělo zmizet, že na něj ruská strana přispěla. Zachránila nás podpora českých a německých koproducentů, bez nich bychom projekt nedokončili.

Máte tušení, jak film ovlivnil život těch, kdo v něm vystupovali? Nebál jste se, že když ukážete dítě, jež usne na besedě s vojenským veteránem, můžete mu zkazit život?

Tohle je pro mě nejtěžší otázka. Rozhodně se nechci vymlouvat a tvrdit, že se jim nic nestane. Vzal jsem na sebe odpovědnost za veškeré následky, které ponesou a o nichž ani nevím, jaké mohou být. Rád bych věřil, že jsou v pořádku a bezpečí, ale jestli ne, vím, že se z toho jednou budu zodpovídat.

Tereza Spáčilová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,860
28,660
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře