nahoru

Nekrolog Tomáše Hanáka

Veronika Bednářová 5. května 2016 • 00:15
Nekrolog Tomáše Hanáka
foto: Nguyen Phuong Thao, archiv

Odjakživa toužil po samotě, a skončil na titulních stránkách. Dnes se snaží zmizet. Jezdí otřískanou corsou, v montérkách a v čepici. Zachránil v Nižboru historickou památku, rozumějte dřevěný železniční sklad, který proměnil v nádražní restauraci, kde dělá údržbáře-amatéra. Hercem být nechtěl. Svůj „ksicht“, jak říká, vystrčil pro Reflex jen výjimečně, protože jeho milovaná „banda roztlemenců“, Divadlo Sklep, slaví 45 let. A stále velký hráč se slovy
TOMÁŠ HANÁK (59) je slaví s ní. Po svém.

Sklep založili David Vávra a Milan Šteindler v roce 1971 ve sklepě Vávrovy babičky, vy jste se k nim přidal v roce 1977. Jak jste na ně přišel?

Chodil jsem s jednou holkou, pořád mě tahala do divadla. A jednou mě vzala i do loutkového divadla Pimprle, kde hrál i David a další sklepovští. A bylo. Později v hospodě zjevení: dlouhý sražený stůl roztlemenců, holky pěkný, všichni dštili šílené nápady, pili, všem bylo všechno jedno. Když někdo udělal při psaní překlep, tak se to pak hrálo i s tím překlepem. Euforická prča. Neskutečná svoboda v zatuchlé normalizaci. Zaplaťpámbu za to. Pak už jsem chtěl být buďto sám, nebo s nimi jezdit vlakem na výlety, na vodu, vymýšlet, opájet se slovem a pak se opít naopak do němoty...

To vám tehdy šlo...

Divoké časy. Někdo usnul s nohama v táboráku, jindy v ledničce. Jednou jsme hráli někde, kde nebyly záchody, a Šteindler se v nouzi vymočil do láhve od vína. A někdo si z ní vzápětí přihnul v domnění, že je to víno. Ten někdo byl Hanák. Sklep je tedy spojen nejen pokrevně, ale i pomočně. Ano, Sklep položil základy československé urinologie, což na Wikipedii není.

Váš produkční Václav Marhoul k tomu řekl: „Řídit Sklep bylo jako dělat produkci na hřbitově. Máte hodně lidí pod sebou, ale nikdo vás neposlouchá.“

Václav dokonce zkusil zavést systém, že kdo ráno přijde pozdě na zkoušku, zaplatí padesát korun. A bylo poledne, on v divadle sám, my v hospodě U báby. Tak zkusil, že kdo přijde včas, tomu naopak padesát korun dá. Dopadlo to stejně. Byli jsme prostě zásadoví až hanba.

Před pár lety jste sklepákům oznámil dovolenou. Jak vám bylo, když přišlo první představení bez vás?

Byl jsem doma a říkal si: „Tak, a teď zjistím, že bez Sklepa a potlesku nemohu žít.“ Je deset minut po začátku, ještě nehrajou, když na to šlápnu, třeba bych to ještě... Nakonec to byl překvapivě příjemný pocit, pěkný podvečer a já doma, daleko. Dnes se vídáme párkrát za měsíc, už 25 let hrajeme úžasné Mlýny, někdy staré Besídky. Kdokoli se vrátí, jako třeba Milan Šteindler, je vřele přijat jako ztracený syn. Totéž by určitě čekalo Jirku Macháčka, Moniku Načevu. Nebo Hanáka? No, žijme, potom uvidíme.

Nižbořané vás berou jako superstar. Nebo jak?

Většinou mě vidí v pracovním oděvu, tak už snad normálně. Možná jsou krapet udivení, že je Hanák pořád v Nižboru místo na plátně. Že už není tolik vidět v sámošce, v regálu s bulvárem, vedle rohlíků.

Než umřete, mohl byste si v Nižboru zorganizovat restrospektivu svých filmů...

Takovej masochista nejsem. Ale v hospodě občas promítáme. Před časem jsem na sklad přišpendlil varování: Pozor! Dnes nepromítáme švédský horor Ať vejde ten pravý, ale dánské drama Hon. Pro obyvatelstvo to musela být rána: všichni se těšili na švédskou kinematografii a my do nich s Dánama!

Opravdu jste chtěl dělat strojvedoucího?

V životě jsem toho dělal fůru: skladníka, nakladače letadel, v tiskárně, v kanclu, v barvírně dek, u rybářů. Chtěl jsem řídit jen motoráček Beroun–Rakovník, to je strašně poetická cesta podél Berounky. Jenže bych se musel zaměstnat u Českých drah, praxe v dílně, dojíždět na kursy, přečíst knihu Brzdové systémy kolejových vozidel. S lítostí jsem to vzdal.

Šoubyznysem jste se ale dopracoval k luxusu, že můžete pracovat rukama.

Jo, jsem taková soukromá autopračka peněz. Honoráře za zajímavej kukuč jsem vrazil do barabizny na spadnutí z roku 1876. Hospoda jsou strašlivé, často nepředstavitelné galeje, ale ve srovnání s průměrným hraním důstojnější obživa. A přinesla mi nečekanou svobodu. Dneska si můžu dovolit říct: „Nezlobte se, ale mně už se nechce trmácet do Prahy na kostýmní zkoušku…“ Jsem pyšnej. Dal jsem do toho kromě peněz i strašně moc fyzické práce, zešedivěl, hnátu zhmoždil. Navíc fakt nikdo nevěřil – ani rodina –, že to neskončí fiaskem. A teď tam má všeho schopná žena, se kterou jsem už osmnáct let, šéfuje – a já jsem tam chlapec pro všechno. A na nic.

Každopádně – jak pořád přemýšlíte, co po vás zůstane, je jasné, že v nekrologu bude stát: Zachránil nádražní sklad v Nižboru.

A loni jsme zachránili před demolicí další sklad z roku 1899 a přesunuli ho o dvanáct kilometrů, do Nižboru. Šílenství! Takže nekrolog třeba: „Kdysi cha-charismatický herec, jehož ruce se dotýkaly Moniky Bellucci, zemřel včera s třískama v dlaních.“ Mimochodem, psaní kvalitních nekrologů by byla záslužná živnost! Nechcete nechat novinařiny? Fa Bednářová: NEKROLOGY NA MÍRU. PROČ UKLÁDAT DO RAKVE ŠMEJDA?

Zvážím. Kdy vás napadlo, že byste mohl být herec?

Najednou jsem jím byl. Můj plán byl žít fluktuantským, nezodpovědným životem, jednou nohou v knajpě, druhou někde v lese. A dlouho to vypadalo nadějně, měnil jsem bydliště, kutlochy, práci, hospody, jezdili jsme stopem, vlakem. Pak začal mít alkohol přehnané požadavky, taky jsem se na různých místech rozmnožil, pak Apolinář, pak umravnění a pozvolné, plíživé zapouštění kořenů, které se k stáru už jen ztěžka přetrhávají.

Jak jste se hraní naučil?

Jednoduše. Nasál jsem všeobjímající šmíráctví, které se vznáší nad Divadlem Sklep, všechny ty naše parodie na televizní zábavu i klasické herectví, a pak jsem to zpeněžil ve filmech. K uspokojení režiséra stačí někdy málo. Třeba dramaticky nakrabatit čelo. Když si žena pustí k žehlení nějaký standardizovaný pořad v televizi, vidím tam všechna tahleta krabacení a říkám si: „To je mi tedy živobytí!“ Tuhle jsem jel pro cement do Berouna a přede mnou televizní dodávka. Za okny jsem zachytil pár hereckých tváří a říkal si, odkudpak asi jedou. Kdepak asi dneska krabatili?

Taky záleží, s kterým režisérem krabatili, ne?

No jistě. Třeba s Karlem Smyczkem byla krásná práce, vždycky přišel a mezi řečí utrousil: „Nezapomeň, že před dvěma obrazy ses pohádal s tou svou ženou, takže z toho ještě nejsi venku.“ Ale podobná setkání jsou vzácná. Bavilo mě točit s Vorlem, postava z Cesty z města mi fakt byla blízká, taky toužím po úniku, po samotě.

Odmítáte hodně rolí?

Dost. Většina filmů i rolí jsou polotovary na jedno použití, jedním okem tam, druhým ven. Aby se bránice třásla, ale mozek nerušeně dřímal. A naopak třeba na Ztraceni v Mnichově jdou jen milenci – do poslední řady. Smutný. Hodně jsem teď pracoval na Slovensku, hovorím po slovensky a z Čiech vždy s radosťou vypadnem, ale milníky kinematografie to taky nebudou. Já jsem mohl hrát i Johna Lennona v muzikálu! Má milá žena na mě koukla úkosem: „Jako že bys seděl v brejličkách a říkal: Make love, not war??“ Dal jsem jí za pravdu a odmítl.

Co tedy dělá Hanák, když jiní herci krabatí čela?

Zatápí v hospodě, něco opravuje, natírá, řeže, brousí. I když není nijak extra šikovný, je z kutilské rodiny a baví ho to. A mnohý muž, jistě i krabator, musí Hanákovi závidět, když provádí masakr trámu motorovou pilu. Radost. Ale musím všechno dělat někde stranou, hosté jsou často horší než paparazzi: „Hele, Hanák! A nese kýbl, foť to!!“ Nekecám.

Myslím, že do nekrologu bychom měli připsat, že jste napsal text písně Strom kýve pahýly, parodii na trampy, která je teď ve všech trampských zpěvnících. Teď, v dubnu, jste s ní začínali Historickou Besídku Divadla Sklep...

Tu jsem napsal asi za tři minuty. Jaroslav Vaculík, dvorní sklepovský skladatel, brácha Lukáše, mi v 80. letech volal, že jestli text okamžitě nedodám, řekne někomu jinému. Během chvilky jsem naškrábal svůj možná nejodfláknutější, ale bezpochyby nejslavnější text. Když jsme písničku točili do Vorlovy Pražské pětky, cestou z natáčení nám Štěstěna seslala nádherný západ slunce! S mou první ženou jsme rychle vypadli z auta, běželi do pole, popadli se za ruce a hurá na kameru! Je to parodie na všemožné kýče, ale když si to pustím, dojmu se. Tak si to radši moc nepouštím, abych neměl pocit, že se sám sobě stávám bratry Nedvědy v jednom.

Jak moc vás ještě láká démon ­alkohol?

To je moje temná stránka jinak veselých let. Když jsem se ptal své první ženy Jany – řečené Paprika –, co všechno jsem dělal, řekla: „Ani nechtěj vědět. Bylo to strašný.“ Další partnerky by asi mluvily podobně. Při odchodu z Apolináře v roce 1994 bylo zvykem slíbit, že už se nikdy nenapijeme. Ale to jsem tomu alkoholu nemohl udělat. Bez něj by všechno bylo jinak, neměl bych v Nižboru hospodu, nepoznal bych maminky svých dětí a samo sebou by nebyl ani Sklep.

Někdy jste za těch 22 let ­„uklouzl“?

Někdy poprosím ženu, aby se pořádně napila vína a hned mi věnovala dlouhý polibek, přičemž dbám na to, aby její ústa byla nad mými. Občas mi dovolí i pivo. Vážnější to bylo pár let zpátky, před Vánocemi. Už jsem ten běs svátků klidu nevydržel a vyrazil do lesů s tím, že v nedaleké vesnici je hospoda – buď bude otevřená, nebo ne. Byla. Já zarostlý, hostinský mě nepoznal. „Co si dáte?“ ptá se a vyjmenovává piva, která ale po tolika suchých letech vůbec neznám. Světácky si objednám řezané. „Je zima, co? Dáte si k tomu panáčka?“ Byly z toho dvě piva a dva panáky. Alkohol se rozlil dávnými vyschlými řečišti… Cesta domů přes lesy a luhy byla snová. Čelo bez vrásek, na rtech píseň, na jazyku ostrovtip, rozprávěl jsem se zimním ptactvem i s větvovím. Slastné selhání.

Opravdu chcete začít pít, až bude synovi osmnáct?

Uvidíme za rok a půl. Rád bych, s mírou. Kamarád Robert Nebřenský měl nápad, abych si pronajal O2 arenu, postavil tam stoleček a dvě židličky – a ke mně by na přípitek jednotlivě přistupovali všichni známí. V přímém přenosu, v prime-timu. To by byl věru husarštější kousek než tamtéž slavit opulentní šedesátiny, avizované na billboardech...

Pohřbíváte herectví i sebe, ale na léta úspěchů jste snad nezanevřel. Nebo ano?

Léta mi přibývají, ale pořád si připadám jako nedospělý. Mé lpění na životě je malé. Leccos se mi podařilo, ale popularitu danou zjevem, zděděným navíc po otci, do toho rozhodně nepočítám. Stalo se toho hodně, bylo to rychlý a dost vyčerpávající, takže bych chtěl být hodně o samotě, jen s rodinou, občas se Sklepem, možná zase zkusit psát. Stále méně hrát, mizet, zneviditelňovat se. Což zní hodně nablble v rozhovoru pro Reflex. Kdyby bylo po mém, nejradši bych se odstěhoval. Kamkoli. Sever Německa, sychravý Balt, proč ne Bulharsko, Jižní Amerika, mluvím španělsky, Severní Amerika, kterou ctím a miluji. Žena tu má ale skvělou rodinu a kámoše, tak to asi nevyjde. Je v tom romantika, touha ještě něco zkusit. A taky, musím to říct, zklamání z toho, jak nepoučitelná je tahle líbezná země, která už nemá – snad kromě plného břicha a smrti smíchy – žádné ideály a cíle a na těch svých pár hrdinů z minulosti ještě pro jistotu plive. Ale možná je to únavou, že to vidím tak černě, možná je to ve skutečnosti šedočerné...

Máte vysněný skon?

Bojím se, že mě zradí tělo a chcípnu v eldéence ve společnosti bažanta. Nejradši bych se jednoho dne ztratil a ani neměl hrob. Hezký by bylo stihnout udělat si rakev, nakoupit palubky, víko asi odklápěcí, takže pianové panty, šroubky. Hlavně ale nechci umřít před kamerou, z toho bych měl smrt!

Veronika Bednářová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,860
28,660
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře