nahoru

Kdo je Herodes

Erika Magdalena Peprná 5. května 2016 • 00:15
Magdaléna Peprná
Magdaléna Peprná
• foto: 
Archív

„Já to řeknu mamince!“ zavyl plačky a držel se za pusu, přes niž právě dostal slušnou facku. V modrých očích šok. Hrůza malého stvoření, na němž spáchali násilí. Přemáhala jsem chuť sednout si vedle něj a rozbrečet se taky.

Ne proto, že to řekne mamince – i když to bylo možné. Ano, kluk předtím převracel byt vzhůru nohama a přišlo mu to děsně zábavné. Ale já ho uhodila. Herodes!

Když jsem byla jen o něco starší než on, dostávaly moje kamarádky v takových situacích výprask. Pořádný. Pak musely vstát, omluvit se a zopakovat předepsanou formulku: „Děkuji, tatínku, za dobré vychování.“ Připadalo mi to nechutné. Něco jako bičování otroků.

„Copak jsou dospělí víc než děti?“ ptala jsem se celá zuřivá. Samozřejmě že ne, odpovídali naši a mínili, že dospělý, který bije dítě, přiznává, že selhal.

Zatímco jsem dospívala, liberální moudra, s nimiž byli moji rodiče v roli bílé vrány, přišla do módy. Nahradila prastaré „kdo zdržuje metlu svou…“. Kupodivu ale nezpůsobila všeobecný rozkvět a pohodu. Výkladní skříní „nové doby“ se stalo Norsko – kde dítě nesmíte uhodit, zato státem legalizovaná agentura ho může prodat do adoptivního otroctví.

Vyrůstají děti jako to, jež se teď krčilo v koutě: děti, které vědí, na co mají právo (na všechno), ale absolutně netuší, že mají povinnosti. Mrňaví nadlidé. Zvláštní je, že jsou přitom zjevně nešťastní.

Možná ne tak zvláštní. Nikdy nepoznají nejdůležitější zkušenost dětství: hranice. Což je elegantně zbaví touhy po svobodě. Svoboda bez hranic neexistuje. Základní paradox.

Kluk pět minut brečel. Pak se uklidnil. Zbytek dne byl andělsky hodný.

Na rozdíl ode mě, jíž vrtá hlavou: Zbláznili jsme se, nebo jen jsme vyměnili svět hranic s viditelným ostnatým drátem za ten s neviditelným?

Erika Magdalena Peprná


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,870
28,670
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře