nahoru

Peru vykradené z hrobu

Tomáš Nídr 6. srpna 2015 • 00:15
Peru vykradené z hrobu
foto: Tomáš Nídr

Jihoamerická země přes snahu nadšeneckých archeologů není schopna ochránit své početné památky z předkolumbovské civilizace. Vykradači hřbitovů a chrámů, kteří sběratelům prodávají látky, keramiku i kovové předměty, mají žně.

Rommel Ángeles Falcón seběhne do jámy o metrovém průměru a z jejího dna zvedne cár látky. Je to rubáš osoby z dob, kdy bájná Libuše předvídala Praze velkou budoucnost. Více než tisíciletí stará tkanina z lamí vlny není nijak vzácná. Kdyby byla, vykradači hrobů by ji ležet nenechali.

„Patřila asi nějakému rybáři či rolníkovi, protože není ani barvená. Natož aby na ní byly výšivky, kterými si pohřební oblečení nechávali zdobit příslušníci honorace,“ říká padesátiletý archeolog. Nacházíme se 100 kilometrů jižně od peruánského hlavního města Limy na pohřebišti kultury Huari, jež v 6. až 10. století před inckou civilizací dominovala Andám.

Byl to silný stát, jehož metropole měla dvojnásobek obyvatel než tehdejší Paříž. Zůstala po něm spousta památek, byť jsou v očích turistů upozaděné kvůli monumentálním stavbám Inků. Jednou z nich je i čtyřhektarová Huaca Malena ve vesnici Asia. Právě tudy mě Ángeles Falcón právě provádí. „Turisticky naprosto neatraktivní – to je za pět. Architektonicky, když budu hodný, za čtyři. Zato nálezy v hrobech – sice se tu nenachází keramika, ale ty mumie a tuniky z lamí vlny i bavlny... To je jasná jednička. Patří k nejlepším v Peru,“ známkuje jako ve škole důležitost této zóny, v níž bylo kdysi pohřbeno na 2500 osob.

Památek jako smetí

Význam Huaca Maleny se však vůbec neodráží v ochraně, kterou pohřebiště má. Nebo spíš nemá. Nevede kolem ní ani plot, takže v sypkém povrchu z jemného písku, jenž v poledním žáru pálí i přes podrážky bot, jsou jasně patrné stopy po čtyřkolce. Někdo z limských zbohatlíků, kteří mají nedaleko u moře své letní rezidence, sem do zvlněného terénu vyrazil prohnat svoji mašinu. Vždy se může vymluvit, že tu jedinou cedulku upozorňující na archeologický výzkum neviděl.

Podobně je na tom i zhruba 13 tisíc dalších ruin připomínajících pět tisíciletí, během nichž se v Peru střídaly různé kultury. Latinskoamerická země nabitá památkami nemá přes prudký ekonomický růst v posledních letech na to, aby je opatrovala.

Jsou sice označeny v pozemkových registrech, ale ty nikdo nebere na vědomí. Spoustu památek jednoduše zastaví svými na divoko vybudovanými chýšemi rychle rostoucí populace. O nic lépe se nechová ani stát. Například největší nemocnice Limy stojí na troskách staré pyramidy. Příznačné je, že nové muzeum předkolumbovských civilizací bude podle plánů současné administrativy bez ohledu na škody při stavění zřízeno přímo v bohaté archeologické zóně Pachacamac.

Všude kolem nás na Huaca Maleně se bělí kosti. Peruánské pobřeží je extrémně suché, takže kosterní pozůstatky – stejně jako látkoviny – zůstávají staletími nenarušené. Některé z nich školáci na povinném výletě poskládali do slov. Že jsou lebky z dávných dob, dokazují v několika z nich pravidelné kulaté výřezy, jimiž se předkolumbovští chirurgové snažili ulevit pacientovi při otoku mozku.

Svlékání mumií

Ángeles Falcón z jedné hromádky navátého písku jen tak rukou a bez velké pečlivosti tahá kus tisíciletého hadru. Na štětečky a lopatičky, nářadí, které si s expertním výzkumem spojujeme, tu není místo. Tady se pracuje s lopatami. V rukou je většinou nedrží archeologové, nýbrž huaqueros, jak se v Peru říká plenitelům hřbitovů dávných předků.

„Lidské ostatky je nezajímají. Jen je při své práci všude bez respektu rozházejí, takže jsou i pro nás vědce, když je nevidíme v kontextu celého hrobu, bezcenné. Huaqueros jdou po látkách,“ říká. Pokud je na nich zachovalá výšivka, sběratelé za ně platí desítky dolarů. V případě obzvláště zachovalých kousků i stovky.

Ángeles Falcón se sem poprvé dostal jako student v roce 1986. Tehdy bylo všechno tak, jak ­Huaca Malenu ve 20. letech poodkryl její objevitel a zakladatel peruánské archeologie Julio Tello. Pro samé další nálezy se jí však více nevěnoval. „Ve výklencích seděly mumie. Některé měly na hlavě čelenky z peří plameňáků nebo papoušků,“ vzpomíná Ángeles. Podruhé přišel o dvanáct let později, když dostal nabídku, aby se stal správcem zóny. Místo bylo přeoráno opakovanými nájezdy huaqueros. Podle jeho hrubého odhadu jsou poničeny dvě třetiny naleziště.

„Stačí jim tyč, kterou kolem sebe bodají do sypkého povrchu. Když narazí do něčeho tvrdého, existuje velká pravděpodobnost, že je to kamenný poklop nad rovem, v němž jsou mumie pochovány ve fetální pozici na stojato. Pak se do toho pustí za světla lamp lopatami. Takovouhle jámu udělají za noc,“ říká ze dna dva metry hluboké díry můj průvodce. „Dříve se báli duchů. Tak jim nechávali obětinu v podobě panáka pálenky, ale dnes ztratili strach i z nich,“ vypráví.

Po huaqueros, kteří si jako praví znalci stáhnou z mumií to nejlepší, přijde druhý sled – recyklátorky. Těm stačí sbírat různé barvené útržky, aby z dávných vláken mohly pro turisty udělat nové „originály“. Sice na nich smotají dohromady obrazce a materiály různých civilizací, ale co – gringo to stejně nepozná. Hlavně že to vypadá starožitně.

Z Peru nelze vyvážet žádné historické artefakty. Regulován je i obchod s replikami. Pokud si nějakou koupíte, měla by být opatřena průvodním listem a samolepkou ministerstva kultury. Jinak teoreticky (ovšem opravdu jen teoreticky) mohou cizinci nastat při odletu problémy.

„Skenery sice na letištích jsou, ale personál je vycvičen hlavně k hledání výbušnin a drog. Umění je až v druhém sledu. Natož repliky,“ říká za stolem své kanceláře advokát Fabricio Valencia Gibaja, jenž se specializuje na kauzy spojené s ochranou kulturního dědictví. „Stejně většina nakradeného předkolumbovského, ale i koloniálního umění míří ve velkém auty přes Bolívii do Argentiny, která je v tomto nelegálním odvětví pro mafie jihoamerickou centrálou a překladištěm. Pro organizovaný zločin je to nejlepší byznys hned po drogách,“ dodává.

Kradené? Kdepak – po dědečkovi

Peruánský systém navíc vykradačům a překupníkům výrazně pomáhá. „Nemáme uzavřený registr uměleckých předmětů. Parlament přitom stanovil, že do roku 2009 musí být ty, co jsou v soukromém držení, nahlášeny. Všechny neregistrované měly být automaticky považovány za erární majetek. Termín dávno vypršel, a ministerstvo kultury přesto dále rozdává potvrzení o vlastnictví artefaktů. Stačí tedy koupit na černém trhu pár kousků a pak říct, že se našly u zemřelého dědečka. Stát tak dále legalizuje práci huaqueros,“ vysvětluje Valencia mezery v peruánském právu.

Využívají toho soukromí sběratelé, již patří do řad domácí smetánky a kteří se zaštiťují výmluvou, že artefakty nakupují, aby zabránili jejich vyvezení z vlasti. Podobně to dělal nyní již zesnulý významný politik Miguel Mujica Gallo. Ten však skutečně předal svoji nádhernou­ sbírku o 5000 kusech oficiálně do erárních rukou, ačkoliv je dál vystavena na jeho limském pozemku v Muzeu zlata.

Proto Patricia Aranová, kurátorka muzea, o tématu hovoří bez problému. „Tímhle ceremoniálním nožem zvaným tumi svoji sbírku začal,“ říká před nádherným kusem zlata s čepelí ve tvaru půlměsíce. „Takové předměty by neměly opustit republiku, ale vláda pro to dělá velice málo. Daleko více energie vydává na to, aby se z ciziny vrátilo pár známých kousků, zatímco tisíce děl dál mizí za hranicemi,“ říká. Dle hrubých odhadů jich je ročně za 18 miliónů dolarů.

Pro politiky je místo vypracování pořádné legislativy na ochranu peruánského dědictví a prosazení opravdového fungování jednodušší předvést se s jedním navráceným kouskem. Mohou při tom před kamerami počechrat malé národní sebevědomí připomenutím slavné historie a získat pár bodů pro svou popularitu. Současný prezident Ollanta Humala tak přivezl z Mnichova 600 let starou mumii. Jeho předchůdce Alan García za nadšení veřejnosti dokonce donutil americkou Yaleovu universitu, aby vrátila předměty z Machu Picchu, jež tam před stoletím údajně na výzkum odvezl jeho objevitel Hiram Bingham. Zrovna tato sbírka nemá jinou než symbolickou důležitost, jak se může přesvědčit každý zklamaný turista, který si ji v Cuzku ve speciální expozici prohlédne.

Napadá mě, jak moc jsou do obchodu s uměním namočeni samotní archeologové, a bez rozmyslu to na Aranovou vypálím. Pohledná čtyřicátnice se neurazí a drzou otázku vtipně odpálkuje: „Za jiné mluvit nemohu. Ale u mě doma jediná vykopávka, kterou najdeš, jsem já.“

Chyť mě, jestli to dokážeš

Jsme zpátky na Huaca Maleně. ­Ángeles Falcón vypráví, jak se vydal vykradače na vlastní triko chytat. „Většina jich pochází ze severního Peru z oblasti Chancay, kde se na vykrádání po staletí specializují. Chodí nejčastěji za úplňku. Za prvé kvůli tomu, že na práci lépe vidí, a za druhé kvůli pověře, že ten den jsou mrtví blíže povrchu, takže je čeká méně kopání.“

Někteří huaqueros chodí na své výpravy ozbrojeni. Ángeles Falcón má však pro strach uděláno. „První vykradače jsem polapil jen s kamarádem. Byli jsme dva s holýma rukama, oni čtyři s lopatami. Ale byli tak překvapení, že se nechali odvést na policii,“ směje se. Od té doby však při zpozorování vetřelců radši svolává lidi z vesnice, kteří berou devastaci pradávného hřbitova jako svatokrádež.

Dopadli osm různých skupin. „Trestní sazba je od roku do šesti let. Jenže jen v jednom případě skončil viník za mřížemi. Ostatní byli osvobozeni v různé fázi vyšetřování nebo vyfasovali podmínku. Mají dobré právníky, kteří je z problémů dostanou, i když je chytneme přímo na místě s taškami plnými čerstvě vykopaných tkanin,“ povzdechne si drobný muž s tím, že jako samozvaný ochránce památky riskuje obvinění, že omezuje osobní svobodu huaqueros.

Archeologičtí kozlové zahradníky

Vykradači hrobek existovali v Peru i před Kolumbem, ale s příchodem kolonizátorů se tato profese velice rozmohla. „Španělé byli posedlí zlatem a stříbrem. Jednodušší než je těžit bylo ukrást umělecké předměty mrtvolám a roztavit je,“ říká novinář Roberto Ochoa, jenž se národnímu kulturnímu dědictví věnuje ve svých článcích v deníku La República. Nikdo už dnes nespočte, kolik pohřebišť a chrámů kolonizátoři ze zištnosti zdemolovali.

Obnovení pozapomenuté živnosti přinesla 70. a 80. léta a zvýšený zájem o starožitnosti z Peru. I profese huaqueros má své celebrity – jsou jimi bratři Bernalové. „Podle legendy jednou sledovali morčata, která měla v bobcích zlatý prach. Ta je přivedla k pánovi ze Sipánu,“ vypráví Ochoa, jak zločinci v roce 1987 objevili jihoamerický ekvivalent Tutanchamona. Naštěstí hrobku – na rozdíl od svých předchozích fušek – nestihli vybrat celou. Policie je včas zadržela, ale archeolog Walter Alva, jenž jejich „vykopávky“ převzal, jim k zlosti odborné veřejnosti nabídl práci. Bernalové totiž byli jediní, kteří s odhalováním tamního typu hrobky měli zkušenosti.

Ángeles Falcón nepočítá s tím, že by ze „svých“ huaqueros dělal archeology. Je spokojen, že ve spolupráci s vesničany se mu zloděje povedlo od dalších nájezdů na Huaca Malenu odradit. Loni se tam vykradači odvážili vyrazit jen jednou a letos vůbec. Proč by riskovali tady, když po Peru je tolik dalších nalezišť, jež nehlídá vůbec nikdo.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,880
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře