nahoru

Zlým vstup zakázán

Marek Gregor 20. února 2014 • 00:15
Zlým vstup zakázán
foto: Roman Černý

V Bratislavě žijící vycházející hvězda slovenské i české kinematografie,
herečka maďarského původu Judit Bárdos (25), hraje ve filmu Andrey Sedláčkové Fair Play atletku se „lvíčkem na prsou“, která byla vybrána začátkem 80. let do intenzívního tréninkového programu za podpory anabolických steroidů, ve jménu úspěchů socialistického sportu.

Děj filmu Fair Play se odehrává v 80. letech minulého století. Jak tu dobu vnímáte?

Narodila jsem se v roce 1988, takže z mého pohledu jde o retro. Možná se budete divit, ale já se těšila, že si budu moci zažít čas, o kterém mi rodiče vyprávěli. Jak nemohli cestovat do zahraničí a jak si to pak po Schengenu užívali. Říkali, že je super, že už nejsou kontroly na hranicích.

Nostalgie po Československu?

To také ne. Víte, slovenský stát vznikl v roce 1993 a já za Československa nebyla věkem ani jiskřičkou. Ale někteří lidé z mého okolí mají s rozpadem společného státu dodnes problém. Pro mě osobně to jsou snad jen filmy, jejichž děj je zasazen do československé socialistické reality, jako například Pelíšky.

Co dělali vaše rodiče před rokem 1989?

Oba mají vystudovanou filozofickou fakultu na Komenského univerzitě v Bratislavě, táta byl tehdy novinář.

Jste z maďarské menšiny na Slovensku – cítíte, že patříte spíše do Bratislavy, nebo do Budapešti?

Vy mi dáváte! Spíše do Bratislavy. Už jen tím, že jsem tam devět let studovala na střední i vysoké škole. A Budapešť? Táta měl strýce, jenž tam sloužil jako evangelický kněz. Sídlil na náměstí 15. března (toho dne v roce 1848 začala maďarská revoluce za nezávislost, která zavdala podnět k úpravě státního zřízení na Rakousko-Uhersko o devatenáct let později; pozn. red.) v úplném centru města, nádherném místě u Dunaje. Často jsme tam jezdili o prázdninách a s rodiči chodili do tamních kin a divadel, ale od té doby, co strýček zemřel, tam už jezdím jen sporadicky.

Jak jste prožívala omezování ­jazykových svobod menšin na Slovensku?

Jako malá jsem chodila do maďarské školky i do školy, pamatuju si našeho učitele, jak jednou přišel do hodiny a oznámil nám: „Právě vyšel zákon, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že do třídní knihy nemůžeme psát oběma jazyky, ale jen slovensky. To jsem odmítl a zápis provedl maďarsky,“ hrozně se nám to líbilo, přišel nám jako rebel. Ale s tatínkem jsme to doma moc neprobírali. Párkrát se mi to sice snažil vysvětlit, jenže já tomu moc nerozuměla. Dnes, s odstupem, jsem strašně ráda, že na Slovensku nakonec maďarský živel alespoň v nějaké formě zůstal, že mohu číst maďarské knihy, vidět maďarské filmy a chodit do maďarských divadel. Například maďarská literatura je oproti slovenské podstatně bohatší, což vychází už ze samotné šíře jazyka. Ale samozřejmě mne občas zamrzí, když mi někdo řekne – například na natáčení nebo v divadle na zkouškách –, že mám maďarský přízvuk. Pak mě napadá: „Sakra! Kdo jsem? A kam patřím?“

Myslíte tedy, že dnešní Slovensko už přestává být vůči maďarské menšině tak šovinistické, jako tomu bylo ještě před pár lety?

Co se Bratislavy týče, tak tam mají maďarskou inteligenci rádi, například slovenští Maďaři hojně píší do místních časopisů. Ale, když jedu někam jinam, třeba na Oravu, stává se, že se mě ptají: „Kdo jste? Maďarka? To jste tu na výletě? Snad se sem nechcete nastěhovat?“ Léta se učili ve školách, že Maďaři je utlačovali. Někdy je to směšné, někdy až nebezpečné. Před nedávnem jsem zkoušela divadelní představení v Nitře, kde se od října řeší kauza, kdy před klubem Mariachi neonacisté jen tak zbili několik lidí. Přesto, že je vše natočené na bezpečnostních kamerách, to policie odložila a agresoři zůstali na svobodě. To mě štve, i já jsem se s nimi už střetla a musím se přiznat, že mi podobné zážitky nahánějí strach. I proto mi udělalo radost, když tam místní umělci uspořádali benefiční koncert pod heslem: „Zlým lidem vstup zakázán!“

Jak prožíváte fakt, že váš tatínek Gyula Bárdos kandiduje za Stranu maďarské komunity na slovenského prezidenta?

Není to příjemné. Dokonce jsem se tátovi odmítla podílet na volební kampani. Nic proti němu, ale když jde o politiku, přiznám se, že do toho ještě moc nevidím, nebo spíš mě ještě moc nezajímá. Lidi se mě také často ptají: „Proč to dělá? To si myslí, že může vyhrát?“ Těžko se mi na to odpovídá, na druhou stranu mi to však přijde logické, už jen proto, aby se vědělo, že je na Slovensku více národů a že kandidát na prezidenta může být klidně i Maďar.

Hrála jste vy někdy nějakou hru, o níž jste věděla, že ji zřejmě nevyhrajete?

To byly rozhodně přijímačky na herectví. Člověk tam jde, a vůbec netuší, co může očekávat. Byla jsem tou dobou ve čtvrtém ročníku klavíru na konzervatoři, a protože jde o šestileté studium, řekla jsem si, že si podám přihlášku na herectví na Vysokou školu múzických umění jak v Bratislavě, tak i v Budapešti. Dopředu jsem počítala s tím, že mě nepřijmou a že budu ještě pokračovat na konzervatoři, ale nakonec jsem se – k mému naprostému překvapení – na VŠMU dostala hned napoprvé.

Je hodně nepříjemné, když herečku předabují například do ­češtiny? Vám se to nyní stalo už podruhé.

Prvně (Judit Bárdos debutovala v roce 2011 ve slovensko-českém filmu Dům režisérky Zuzany Liové; pozn. red.) nás předabovávali všechny. I ty, kteří by to zvládli, protože původně se celý film natáčel ve slovenštině, včetně mých filmových rodičů Miroslava Krobota a Taťjany Medvecké. To Fair Play se točil celý v češtině. Dokonce mi před natáčením herečka Kateřina Winterová namluvila všechny repliky na diktafon, suše informativně, kvůli výslovnosti. Na placu, kde se samozřejmě texty upravovaly, mi do toho režisérka Andrea Sedláčková vůbec nezasahovala, věděla, že by mě tím mohla rušit. Nakonec mi při postsynchronech asi po čtrnácti dnech zavolala, že by mi to hrozně dlouho trvalo, ať se nezlobím, že mě předabují. Je pravda, že jsem se s tím trošku trápila, ale když jsem pak slyšela finální tvar, došlo mi, že bych to asi takhle dobře nezvládla. Víte, děj filmu se odehrává v Praze a já bych – jako dcera Anny Geislerové s přízvukem – vypadala nepřirozeně.

Za hlavní roli ve filmu Dům jste vyhrála v roce 2011 na Slovensku snad všechny ceny. Jak jste to jako začínající herečka vnímala?

To nebylo mnou, ale především režisérkou Zuzkou Liovou. Její film na Slovensku vyhrál všechno: ceny za film, za kameru, pan Krobot (byl nominován i na Českého lva, kterého za stejný film získala Taťjana Medvecká; pozn. red.) za hlavní roli stejně jako já. Prostě to přišlo a nutno říct, že pro ego to bylo strašně lichotivé.

Zřejmě největším úskalím při výrobě filmu Fair Play bylo naučit vás běhat tak, abyste projevem alespoň vzdáleně připomínala špičkovou atletku. Jak jste se před natáčením dostávala do formy?

Půl roku před natáčením jsme s Evou Josefíkovou (hraje druhou sprinterku, jež je zařazena do státem kontrolovaného programu zneužívání anabolických steroidů; pozn. red.) vyfasovali trenéry, ona v Praze a já v Bratislavě. Dával mi základy běhání, neustále na mě pokřikoval: „Vypínej nohy! Ruce výš! Hlavu nahoru! Koukej se před sebe!“ Musím říct, že bylo skvělé pozorovat cvrkot v jeho tréninkové skupině včetně toho, jak se k sobě jednotliví sportovci chovají, se všemi jejich vtípky.

Zkuste porovnat vaše zkušenosti mezi hereckou a sportovní ­komunitou.

V něčem je to hodně podobné, ale cítila jsem, že sportovci se k sobě chovají víc na rovinu. To herci hrají, že jim o nic nejde, ale když na castingu vyberou toho druhého, často zůstává trocha falše. To myslím u sportu není.

Dá se tedy říci, že sportovní prostředí je více „fair play“ než herecké?

To si nedovolím tvrdit, už jen kvůli existenci dopingu. Ostatní přeci musí tušit, že někdo vedle nich dopuje? V herectví se dopovat moc nedá, proto mi v tomto případě přijde čistší.

„Fair play“ v životě – co to pro vás znamená?

Dělat všechno fér, a hlavně nepodrážet nohy kolegyním.

Daří se vám to?

Zatím ano. Ale už se s tím potkávám a zklamalo mě to i u herců. Přitom jsem si myslela, že chlapi to tak neřeší. Oni se však také pomlouvají. To některé herečky jsou opravdu nepříjemné, nepřejícné a vlastně ani nevím, proč dokáží být tak kruté – možná ze závisti. Taková bych nikdy být nechtěla.

Musím se vás zeptat na Čechoslováka Andreje Babiše, jenž se u nás stal ministrem financí. Na Slovensku se soudí o to, že nebyl agentem StB. Jak vy – z generace, jež aktivně nezažila komunistický režim – vnímáte to, že se lidé, kteří dříve spolupracovali se Státní bezpečností, stávají čelnými představiteli státu?

Rozhodně by tomu tak nemělo být. Myslím, že ti lidé tu krysu mají stále v sobě.

Judit Bárdos (1988), slovenská herečka maďarského původu.
Po studiu klavíru na bratislavské konzervatoři absolvovala herectví na VŠMU v Bratislavě. Filmový debut si odbyla v roce 2011 ve snímku Dům, Zuzany Liové, za který na Slovensku posbírala několik cen (Modrý anjel, Igric, Slnko v sieti …). Příští měsíc přichází do kin film Fair Play v Paříži žijící Andrey Sedláčkové, kde ztvárnila (po boku filmové matky Ani Geislerové) roli mladé sprinterky zařazené začátkem osmdesátých let do střediska vrcholového sportu, jehož součástí byl program na zneužívání anabolických steroidů. Její otec kandiduje na Slovensku na prezidenta za Stranu maďarské koalice, matka je televizní novinářka.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,310
20,610
28,610
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře