nahoru

Nejzvědavější muž v Česku

Luděk Staněk 28. března 2013 • 00:15
Nejzvědavější muž v Česku
foto: Nguyen Phuong Thao

Je neodbytný. Je nekomplikovaný. Je zábavný a věříte mu. Přitom nemá žádnou novinářskou průpravu a sám přiznává, že celé kouzlo je jen v dobré přípravě a přirozené zvědavosti. Momentálně je králem rozhlasového a televizního rozhovoru v Česku. Václav Moravec je mrtvý. Ať žije Martin Veselovský (41).

Že je těžké dělat rozhovor s někým, kdo dělá dobře rozhovory, se obecně ví. Ostatně někteří „talk show hosts“ ve světě (u nás nepřesně označovaní jako moderátoři) je poskytují jen neradi nebo vůbec. Martin Veselovský není výjimka. Odpovídá přesně, opatrně, velmi pečlivě formuluje. První trochu vulgární slovo použije až poté, co nějaká vulgarita ujede mně a on získá jistotu, že nebude nevhodné, když vypadne z dokonalé jazykové i intonační fazóny. Když se ptáte a on odpovídá, pochopíte, v čem spočívá jeho úspěch a přitažlivost jeho rozhovorů – neustále z něj čiší zájem.

 

Máte dojem – ať už oprávněný, nebo ne –, že ho povídání s vámi zajímá a že v každém okamžiku se snaží odpovědět opravdu poctivě. Nikdy se neuchýlí k frázím, takže když potřetí použiju formulaci „dokážete si představit, že …“, připadám si jako Jiří Paroubek. Právě kombinace přirozené zvědavosti a nekomplikovanosti je to, co dělá Veselovského styl zábavným.

 

Jako jedna ze tří tváří Událostí, komentářů na ČT a hlavní hvězda Dvaceti minut Radiožurnálu se velmi rychle stal špičkou a jeho rozhovory nejen s politiky překonávají konkurenci o několik tříd. Jinými slovy: Veselovský je dnes ve svém oboru na poli elektronických médií nezpochybnitelná jednička. A to i přesto, že není vystudovaný novinář a za mikrofonem začínal na Evropě 2, „protože tam v devadesátých letech vysílal Roman Holý, který byl můj idol“. Přesto dokázal, že na to všichni tak nějak zapomněli. Jenže jeho prostě baví se ptát. Díky tomu odešel v sedmém semestru z filozofické fakulty a už se tam nikdy nevrátil. 

 

Události, komentáře moderujete pět let. V čem by mohl být jejich formát lepší?

Určitě by se pár věcí našlo. Třeba by nemusely mít tři roky starou grafiku nebo by se mohlo vyměnit studio, které je k nerozeznání od ostatních studií na ČT24. Jsem ale jednoznačným příznivcem rozhovorů jeden na jednoho, takže v tomhle ohledu mi formát Událostí, komentářů naprosto vyhovuje.

 

Jak dlouhý by podle vás měl rozhovor s politikem být, aby lidi nenudil?

Dvacet minut je maximum, patnáct minut je ještě lepších. V televizi máte navíc výhodu, že to vždycky můžete přerazit nějakým obrázkem. Pokud si ale do studia pozvu člověka kvůli nějaké konkrétní věci a během patnácti minut s ním tu věc nedokážu probrat, pak je buď úplně mimo on, nebo jsem mimo já, protože si zrovna sedím na vedení. Jistě, pokud je to například bilanční interview, může probíhat déle, ale pro běžný rozhovor s politikem ne­existuje důvod, aby byl delší.

 

Z tohoto pohledu asi nejste velkým fanouškem formátů typu dvouhodinové politické polední debaty, kde se rozhovory často „rozpliznou“ …

Z mého pohledu jsou dvě hodiny moc. Vlastně i ta hodina je na mě v neděli v poledne příliš. Prakticky vůbec to nesleduju, případně si až potom čtu přepisy. Je to samozřejmě dané i tím, že je to v neděli v poledne, kdy mám dojem, že bych mohl dělat taky úplně jiné věci než koukat na televizi. Ale dvě hodiny týdně na politickou debatu … Podle mě je to dlouhé. Na druhou stranu ta hodinovka třeba nemusí být nuda. Když to rozsekáte, dostanete pět krátkých sevřených bloků na dané téma, kde vám pak v každém na jednoho politika vychází třeba pět minut. Asi by se to dalo udělat jako tvrdý rozhovor.

 

Ale stejně – občas to prostě během patnácti minut nestihnete.

Pokud přijde politik s tím, že mi něco říct nechce, a je schopen mi to během těch patnácti minut vyargumentovat, jsem samozřejmě naštvaný. Jednak proto, že jsem předem neodhadl, že nebude mluvit, jednak proto, že jsem nedokázal rozbourat tu argumentační stavbu, kterou on si kolem sebe vystavěl. Varianta číslo dvě pak je, že přijde nějaký trotl, jako je třeba pan poslanec Pekárek, jenž dvacet minut vydrží argumentovat tak neuvěřitelně, že to člověka začne bavit a říká si, co dalšího z něj asi vypadne. To je ale jiná disciplína. Pak také můžete jít na celou věc úplně jinak – když vám dotyčný nechce něco říct, tak se dá prostě hezkých deset minut kroužit kolem toho, proč vám to říct nechce. To se mi stalo třeba se šéfem Starostů Petrem Gazdíkem. Před dvěma lety, při krizi vyvolané Věcmi veřejnými kolem jmenování policejního prezidenta, byla schůzka na Hradě, kde se tehdy koalice na něčem dohodla a odmítla říct na čem. On pak byl u nás a k smrti se naštval, protože to prostě špatně odhadl – myslel si, že to prostě neřekne a pojedeme v rozhovoru dál. Strávili jsme hezkých osm minut tím, že jsem se ho ptal na jediný důvod, proč by nemohl o té dohodě mluvit. A protože žádný zjevný nebyl, on byl za hlupáka. 

 

Jak moc může být člověk na ­politika drzý?

Volím tón podle nich. Pokud se mnou mluví fér a otevřeně – nebo alespoň mám ten dojem –, pak nemusím být nutně konfrontační.

 

S politiky ale asi mluvíte jinak než s normálními lidmi …

Ta hranice jsou asi veřejné peníze. Protože pokud je třeba Česká spořitelna v kontraktu se státem, tak se na ni v mých očích přenáší povinnost o tom kontraktu otevřeně informovat. Když ale přijde nějaký byznysmen o vlastní vůli něco vysvětlit, nemám důvod ho nějak tlačit ke zdi.

 

Řekněte mi nějaký trik, jak přinutit žvanivého politika, aby řekl to, co má.

Hm … Já říkám, že jim nerozumím. „Promiňte, tomu nerozumím.“ Pro mnohé z nich je to dost rozhozující moment. Buď to pak vysvětlí znovu, nebo tomu pořád nerozumím. Nemám problém být ve studiu za toho, kdo neví. Může nastat druhá varianta, kdy se ukáže, že tomu zas tak moc nerozumí ani on, a pak je samozřejmě za pitomce. Takže „Promiňte, ale tomu nerozumím, můžete mi to vysvětlit nějak jednodušeji?“ funguje.

 

Tomu rozumím.

Dá se to použít v televizi, protože to hraje. Vám jako píšícímu novináři to asi bude k ničemu.

 

Asi jo. Škoda.

Docela dlouho mi ale trvalo, než jsem se naučil skákat lidem do řeči. V televizi je to umění. Protože když už někomu skočíte do řeči, musíte ho přetlačit a vyhrát. Nesmíte se stáhnout. A navíc přes sebe nesmíte mluvit moc dlouho, to vypadá špatně.

 

Řekněte mi nejtěžší rozhovory, které jste kdy vedl.

Aleš Hušák, bývalý šéf Sazky. Podcenil jsem přípravu, což si proti někomu jako on prostě nemůžete dovolit. Vyškolil mě tehdy hrozným způsobem. Potom jsme si s editorem řekli, že tohle už se nikdy nesmí stát. Hušák mě naučil, že i když něco vypadá nepravděpodobně a asi to vůbec nebudete potřebovat, musíte to pořád mít po ruce. Přitom jsme byli varováni že se máme fakt dobře připravit. A stejně si mě povodil. Paradoxně jsem nikdy nedělal rozhovor s Milošem Zemanem, když byl ministerský předseda. Dvakrát jsem ho zažil v Radiožurnálu, když už nebyl ve funkci, a pak jsem s ním dělal rozhovor v rádiu nedávno před prvním kolem prezidentské volby. Poprvé jsem byl cílem jeho triku s urážením novinářů. To byla taky dobrá škola – nenechat se tím rozhodit v živém vysílání. Nesmělo mě to naštvat, musel jsem ­udržet linii, kterou jsme si připravili, tedy financování kampaně. On vám přitom neřekne: „Pane Staňku, vy jste debil.“ Bude to něco jako: „Pane Staňku, jen ­úplný ­idiot si může myslet, že …“ Potom jsem s ním ale dělal ještě asi tři rozhovory a zjistil, že když to necháte být, je to vlastně marně vyřčená urážka. Že se to dá ignorovat, což vlastně funguje ve váš prospěch. Ale poprvé mě to rozhodilo, protože jsem najednou neměl jistotu, že věci říkám správně. Editor mě uklidňoval interkomem do ucha, abych byl v klidu, že to máme správně … Což od něj bylo moc hezký.

 

Vylepšily se za poslední dobu nějak mediální schopnosti politiků? Jsou schopnější v rozhovorech? Teď nemluvím třeba o ministryni kultury, to je asi ztracený případ, ale obecně.

No, konkrétně s ní je to komplikovanější tím víc, čím déle je ve funkci. Protože na začátku jste si to, co říká, mohl tak akorát hezky užít. Člověk byl vlastně zvědavý, co zase předvede nového. Teď už třeba víte, že se nemáte ptát na církevní restituce, protože jeden náměstek jí třeba zapomněl říct co a jak a bude to šílené … Jinak ale nedokážu poznat, zda jsem se za ty roky přece jen naučil lépe se ptát, nebo se ochota politiků mluvit zvedla. Vědí, že mají mluvit kratší dobu. Že nefungují pohledy do kamery – tedy až na ministra Kalouska, který si je vyloženě užívá a odmítá se jich vzdát. Většinou už všichni tuší, že útočit na moderátora moc body nenese … Obecně se dá říct, že jsou lepší v té technice. Taky za to utrácejí slušné peníze, tak ještě aby ne.

 

Připravujete se na nějakého politika víc? Nebo naopak: je někdo, u koho si říkáte: „Tohle je dobrý, to půjde“?

Většinou přípravu uděláme vždy stejně. S editorem si sedneme a jedeme otázku po otázce. Když řekne tohle, zeptám se na tohle …

 

To máte fakt připraveného takového pavouka?

Dělám si ho často, protože pak už se můžu dokonale soustředit jen na to, co se děje ve studiu. Pokud je to nějaká věc typu Paní Peake nemá vlastní kancelář, příprava je samozřejmě trochu jednodušší.

 

To je stejně legrační, jak moc se lidi nechají ponižovat, aby zůstali ve vládě, že?

Dokážu si představit pár ještě hnusnějších věcí než nemít kancelář. Ale pravda je, že je to naprosto absurdní.

 

Jste známý tím, že se s politiky striktně nestýkáte a kontakt omezujete víceméně pouze na studio ...

Ano, v tom mám na rozdíl od některých kolegů výhodu.

 

Přesto ale musíte mít nějakého politika radši.

Samozřejmě. Nějakým preferencím se nevyhnete …

 

Tak s kým byste šel na pivo?

(Ironicky) Hahaha …

 

No, hahaha …

Z té první ligy vlastně s nikým. Ale pamatujete se na Petra Pávka, takového toho svérázného starostu Jindřichovic pod Smrkem? V roce 2007 byl chvíli na ministerstvu pro místní rozvoj. Tak to byl hrozně zajímavý chlapík, kterému se narodilo dítě. A on ze dne na den odešel z ministerstva zpátky do Jindřichovic s tím, že to nemá zapotřebí. Podobně zajímavý je dnešní liberecký hejtman a někdejší starosta Hrádku nad Nisou Martin Půta. Ale pak jsou i jiné chvilky. Vedle mě třeba bydlí v ulici Boris Šťastný. A to jdete večer domů a nastanou trapné chvilky: „Dobrý den, vy tady bydlíte?“ „No, bydlím …“ A co si s ním máte povídat, že jo … Ale proč bych měl myslet na to, že někde někoho potkám a on bude mít dojem, že jsem na něj byl v rozhovoru zlej.

 

Těm lidem se stejně nevyhnete. Praha je malá, politicko-mediální svět ještě menší.

Jasně, ale já fakt nic nemusím. Nejsem zpravodaj nebo komentátor, abych se tahal s politiky a lámal z nich rozumy nebo s nimi chodil do hospody. To nemyslím pejorativně, jsou lidé, co to mají v popisu práce. Nebo jsou lidé, které to baví. Ale já to opravdu nejsem. 

 

Hodláte do smrti dělat rozhovory? Ptám se proto, že to, co děláte vy, je všude na světě v televizích vrchol kariéry. A na ten vy pořád ještě nejste dost šedivý …

Mě by to samotného zajímalo. Občas koukám na nějaké televizní pořady, které běží třeba pět let ve stejném formátu, a usínám u nich. Televizi dělám pět let a rozhlas šest a je to na hranici toho, co jsem kdy nejdéle dělal. Jasně že byly chvíle, kdy mě třeba někde štvalo vedení nebo jsem já štval vedení a motivace klesala, ale teď se cítím motivovaný fakt hodně. Tak uvidíme.

 

Na druhou stranu – jak chcete zabránit vyhoření nebo opakování, které třeba teď podle mého názoru zažívá váš kolega Václav Moravec? Jak se dá podle vás předejít tomu, abyste lidem nepřipadal trapný?

Mě trápí spíš to, jak poznám, až lidem trapný začnu připadat …

 

A co pak?

Nevím. Uvidíme. To je okřídlená věta Marka Dalíka, který ji pronesl, když odcházel z posledního rozhovoru, jejž jsem s ním dělal. „Je to teď takový hustý. Ale mě to baví.“

 

Jak vlastně poznáte, že jste udělal dobrý rozhovor? Je to pro vás rozhovor, který dobře běží a při němž se dozvíte, co jste potřeboval, nebo ten, kdy někoho, vulgárně řečeno, rozstřílíte na maděru?

Když někoho rozstřílíte na maděru … Tak je to dobrý.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,310
20,610
28,610
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře