6. 10. 2010 v 10:00 - Ten pocit, když se do cíle řítíte rychlostí 75 km/h a necháváte to všechno za sebou. Síť, která vás brzdila, jste už zpola roztrhali, zničili, spálili, zakopali a kdovíco ještě a vy víte, že se přímo před vámi otevírá brána k další nové etapě vašeho života. Nyní fakta: mám povolenu plnou zátěž, chodím za vozíkem a je to úplná paráda – až na ta záda, zatím.

Zažívám něco, co jsem za svůj dosavadní život nepoznal, jako to znají mnozí z vás, a proto k tomu mám respekt a je to pro mě zajímavé. My, co jsme trochu jiní nikdy nebudeme vámi a vy nebudete námi. Ale můžeme se navzájem přiblížit. Ten boj sám proti vlastnímu tělu stál a stále stojí za to.

 

 

5. 11. 2010 v 15:15 - Pořád sním. Je to skutečnost, nebo sen? Možná se chovám jako malé dítě a z něčeho, co je pro druhé normální a běžné, dělám osmý div světa zároveň. Nevím. Možná je to radost z toho, že konečně chodím sám a bez opory, tak jako dřív a že konečně chodím normálně. Že už zvládnu chůzi po schodech, že je to den ode dne lepší a lepší. Jo, v tom to asi bude. Chodím normálně po osmnácti letech života.

Vzpomínám, jak mi Táňa, paní doktorka i kamarádi říkali tu samou větu: "Nepočítej s tím, že odsud odejdeš po svých a bez berlí, to se ti zřejmě nepodaří." A já jim na to odpovídal: "Ale odejdu! Odejdu po svých a udělám pro to všechno. Budu makat, i kdyby mi zbýval týden do propuštění!" Vůle a odhodlání jsou mocnými a cennými spojenci na cestě za vysněným cílem. Tak je neztraťte, ať jste kdekoli.

 

 

22. 11. 2010 v 15:57 (v sanitním voze na cestě domů) - V Rehabilitačním ústavu Hrabyně jsem strávil 19 týdnů, tedy 133 dní, nebo 4 měsíce a týden. Je načase zavřít dveře, otočit se, otevřít nové a jít dál. Ať už všem dotyčným poděkuju jakkoli, nebude to dostatečné. Děkuji vám všem a vážím si vaší práce. Na tohle období budu vzpomínat v dobrém.

Naše postižení není utrpení, ale dar. Dar, díky kterému poznáme nová místa, nové lidi, naučíme se nové věci a podíváme se na místa, kam zdravý člověk nezavítá. Jsem za to upřímně rád. Teď? Unavený si vezmu pár týdnů volna a pak se uvidí.

 

"Nejsilnější zbraní světa není atomovka nebo vodíková puma, ale naše vlastní vůle a odhodlání…" Další informace najdete na autorově blogu.