“Tak už víme, kdo bude prezidentem, je to úplně jasný,” pravila radostně moje kadeřnice klausovka. “Vy byste volila Švejnara, prezidentova protivníka?” podivil jsem se. “Ale ne, přece Zeman bude prezidentem, to je samozřejmý, vždyť ho doporučil.”
Hm, kolik takových klausovek v republice asi máme, zapřemýšlel jsem? Všichni mají dnes politiků plné zuby, řečeno slušně, proto v průzkumech tak dlouho vítězí dva bezbarví nestraničtí kandidáti. Nudaři. Ale starý jezevec z Vysočiny, co pokulhává třetí vzadu, a také už jednou prezidentské volby prohrál? A strana jeho nohsledů nezískala v posledních volbách ani pět procent? I když více než dost (přesně 4,3%), když uvážíme, že to žádná strana vlastně není. A Zeman je přece levičák, ne, a taky bývalý premiér, namítal jsem?
“Vy politologové tomu houby rozumíte,” namítla teď ona, “tak zaprvé, podrazili ho komunisti a vlastní lidi ve vedení, kteří na něj neměli. Zadruhé, vládl s Klausem dohromady. Zatřetí, nekrad a…. je slušnej. Je to rovnej chlap. Z politiky znechuceně sám odešel. Moh´se držet lizu.”
A co ta “spálená země”?
“Vy tomu fakt nerozumíte, to je jen taková hra přece.”
Asi bude mít nakonec pravdu, připustil jsem v duchu porážku. Co to jen je, tohle charisma? Jak to, že se za ta léta z médií neztratil? Zemité bonmoty, dráždivé paradoxy, trefné nadsázky, humor? Jistě, tohle všecko, ale je v tom jakási opravdovost a lehkost, schopnost být nad věcí. Něco jako má ten televizní dědek Šíp, na kterého se dívá snad celý národ. Protikandidáti budou v televizi proti němu vypadat jako oživlé mrtvoly. Už teď vlastně, když na ně pomyslím, vypadají mrtvolně. Televize je ohromné médium. Prozrazuje charakter.
A tu politickou hru Zeman stále ovládá: “Já bych neřekl, že chci být prezidentem. Já jsem ochoten, budou-li si to přát občané v petiční akci. Já nejsem člověk, který vstávaje lehaje touží po fanfárách z Libuše.”
Jak praví klasik: “Slabostí demokracie je smutná skutečnost, že máme v politice jen ty, kteří tam být chtějí.”
V druhém kole prezidentských voleb obyčejně lidé volí neosobnost, toho, kdo jim vadí méně. Mám pocit, že to u nás platit nebude. Na Hrad chceme osobnost a jinou nemáme.
