Vůdčí samec se na nás přísně zahleděl, jako by dával najevo, kdo je tady pánem a že už dlouho obtěžujeme jeho rodinu.

Vůdčí samec se na nás přísně zahleděl, jako by dával najevo, kdo je tady pánem a že už dlouho obtěžujeme jeho rodinu. Zdroj: Martin Danišík, Zuzana Obertová

Při návštěvě gorilí rodiny nesmíte kýchat ani smrkat, abyste křehká zvířata neohrozili nákazou.
Gorila horská (Gorilla beringei beringei)
Nejaktivnější jsou mladé gorily, jež si hrají se vším možným, jako by se chtěly předvést, jak jsou šikovné.
Gorila horská (Gorilla beringei beringei)
Gorila horská (Gorilla beringei beringei)
9
Fotogalerie

Po stopách Dian Fossey aneb Nezapomenutelná hodina s gorilou horskou

Horská gorila, největší a nejmírumilovnější primát, je kriticky ohrožená. V zoo ji neuvidíte, protože přežít dokáže jen v přirozeném prostředí, kde nezná nepřítele - kromě člověka. Do povědomí veřejnosti se tito černí obři dostali díky americké vědkyni Dian Fossey, která věnovala svůj život jejich výzkumu a ochraně. Pohoří Virunga - její působiště a také místo, kde našla svoji smrt - bylo cílem našeho putování.

Do Kinigi přijíždíme před setměním. Odtud je to nejblíž k oficiálnímu výchozímu bodu ORTPN (Office Rwandais Du Tourisme Et Des Parcs Nationaux). Další dny plánujeme navštívit výzkumnou stanici Karisoke a hřbitov s hrobem Dian Fossey i jejích milovaných goril a také se vypravit přímo za rodinami gorily horské (Gorilla beringei beringei).

Gorilí hřbitov

Ráno se asi po půlhodině jízdy džípem dostáváme k výchozímu bodu v malé zemědělské vesničce na úpatí pohoří. Tam nás čekají dva ozbrojení rangeři, kteří nás budou doprovázet, aby v případě potřeby vyplašili lesní slony nebo osamělé buvoly. Výzkumná stanice a dlouholetý domov Dian Fossey se nachází ve výšce 2940 m n. m., v sedle mezi vulkány Karisimbi (4507 m n. m.) a Visoke (3711 m n. m.). Kombinací těchto dvou jmen vznikl název stanice - Karisoke. Dian Fossey se odtud téměř dvacet let vydávala hledat a pozorovat různé gorilí rodiny.

Výstup zahajujeme na úpatí Visoke, jež intenzivně obhospodařuje zdejší obyvatelstvo. Na horní hranici obdělávané půdy přicházíme k malé kamenné zídce, která je oficiální hranicí parku a současně představuje spodní hranici pralesa. Protože v tomto období hodně prší, jsou úzké chodníky zcela rozmočeny a místy se musíme brodit blátem hlubokým do půli lýtek. Asi po dvou hodinách neustálého stoupání se dostáváme do bahnitého sedla, kde se shromažďuje velké množství srážek, což činí pochod ještě namáhavější. Po další půlhodině konečně objevujeme tabuli s upozorněním, že vstupujeme do areálu výzkumné stanice Karisoke.

Celá stanice je dnes vlastně už jen ruinou - poloha jednotlivých domečků se dá rozeznat jen podle zbytků základů. Průvodce Oliver nám postupně ukazuje, kde stála pracovna Dian Fosseyové, prádelna, kuchyně či ubytovny pro stopaře, studenty a hosty. Jako poslední nám ukáže ruinu domu, v němž našli mrtvou Dian.

Jen několik metrů od bývalé obytné části stojí maličký Dianin pomník. V bezprostřední blízkosti leží loučka plná dřevěných křížků. Ty označují hroby goril, které tu pochovávali od dob Dian. Nejčastěji bohužel zemřely násilnou smrtí, rukama pytláků. Na každém křížku je malá dřevěná tabulka se jménem, roky narození a smrti gorily. Dian byla pochována vedle svého nejoblíbenějšího silverbacka (dospělý samec se stříbřitě zabarvenými zády) jménem Digit. Byl to mladý samec, jenž se stal obětí pytláků, když se před nimi snažil bránit svou rodinu. Nalezeno bylo jen jeho tělo; hlava a končetiny byly odřezány a pravděpodobně prodány jako morbidní suvenýry.

Sestup do vesnice je mnohem náročnější než výstup, protože začíná pořádně pršet. Naštěstí se večer zahřejeme u krbu výborným rwandským černým čajem. A můžeme se těšit na zítřek, kdy jsou v plánu vytoužené gorily.

Na programu Susa

Ráno začíná stejně jako včera, jen náš cíl je jiný. Po čtvrthodině čekání v centru nám oznámí, že jsme zařazeni do skupiny, která se půjde podívat na rodinu gorily Susa. Náš průvodce Jean-Claude nám na fotografiích představil všechny její členy, vysvětlil hierarchii a popsal struktury na nosech, podle nichž lze jednotlivé gorily rozeznat.

Skupina Susa je za normálních okolností nejvzdálenější ze všech habituovaných rodin a pochod k ní může trvat osm hodin. Naštěstí se zrovna nacházela docela blízko, takže jsme to k ní měli tak dvě tři hodiny chůze. Proč Susa? V současnosti se na rwandské straně části pohoří Virunga nachází několik habituovaných gorilích rodin, z nichž byly turistům dlouho přístupny pouze tři: Susa, Sabinyo a 13. Dnes k této tradiční trojce přibyly i další skupiny, takže turistům je dnes přístupných dohromady sedm rodin a dalších sedm je k dispozici vědcům.

Každá skupina má svá „nej“, ale my jsme se rozhodli pro Susu z následujících důvodů: Susa je jediná turistům přístupná skupina, kterou habituovala Dian Fossey a ještě dnes v ní žijí jedinci, již si Dian pamatují a „spolupracovali“ s ní. Je to nejpočetnější skupina (35 jedinců) a má až čtyři silverbacky, což je velice výjimečný jev - obyčejně je ve skupinách jeden silverback, maximálně dva. Velkou raritou jsou i čtyřletá dvojčata, jež dokázala přežít až do tohoto věku díky silnému sociálnímu systému rodiny.

Život stopaře

Na hranici parku jsme poučeni, jak se máme u goril chovat: zachovávat odstup sedmi metrů; ustupovat v případě přiblížení goril, což bývá typické pro zvědavá mláďata; v žádném případě se goril nedotýkat; zakázáno je používat fotoblesk, ukazovat na gorily prstem, mít v rukách cizí předměty jako hůl nebo deštník, aby se gorily nevylekaly. Kašlat, smrkat a kýchat by se vůbec nemělo. Pokud se tomu nedá vyhnout, vždy musíte odvrátit hlavu. Bakterie a viry se totiž mohou lehce přenést z lidí na gorily a pro ně může mít i obyčejná chřipka katastrofální následky. Čas strávený u goril je omezen na jednu hodinu.

Po vstupu do parku nejdříve procházíme hustým bambusovým lesem, do něhož neproniká téměř žádné světlo. Chodník je pokryt blátem a mokrým listím, takže každou chvíli někdo upadne. Asi po hodině opouštíme bambusové pásmo a vstupujeme do pralesa, kde je sice více světla, ale pochod zpomaluje hustý porost. Po další hodině nám Jean-Claude oznamuje, že jsme konečně na místě, kde se „naše“ gorilí rodinka nachází.

Po několika metrech potkáváme stopaře, kteří od časného rána do večera sledují pohyb goril a vysílačkami oznamují jejich polohu průvodcům. Život stopaře goril vypadá na první pohled stereotypně, ale rozhodně to není nezajímavá práce. Při dostatku potravy gorily nejsou příliš mobilní - přes den nezmění místo o vzdálenost větší než 400 metrů. Večer před setměním si postaví hnízda, v nichž spí až do rána. Proto stopař musí každý den popřát gorilám dobré ráno ještě dříve, než opustí hnízda, a potom se musí za nimi po celý den přesouvat tak, aby je nevyrušoval. Večer je opustí, až když se uloží ke spánku a dá jim dobrou noc.

Kromě toho musí vědět i o pohybu pytláků, odhalovat nastražené pasti, samozřejmě musí rozumět gorilí řeči a sám musí umět napodobit některé zvuky, aby v případě nouze mohl vždy správně zareagovat na situaci a rozeznal nebezpečí.

Nezapomenutelná hodina

Odkládáme všechnu nepotřebnou výstroj, batohy, hole, zkrátka vše, co by mohlo u goril evokovat nebezpečí, a bereme si jen fotoaparáty, kamery a dalekohledy. Ještě jednou nás v rychlosti upozorní na nejdůležitější pravidla a po pár krocích konečně vidíme prvního jedince. Naše hodina právě začala. Tím prvním jedincem je silverback Nyagakangaga, první čekatel na místo vůdce, jenž sedí po boku mladé samičky, a oba poklidně jedí listy. Po prvotním chaosu, kdy si každý chce vydobýt co nejlepší místo na pozorování a fotografování, byla situace upokojena průvodcem, který nám vysvětlil, že goril uvidíme dost a nemá význam předbíhat se a tlačit. Po chvíli nás měl dost i Nyagakangaga. Přesunul se od nás do hustého porostu a my jsme se také posunuli o kus dál.

Přicházíme na otevřené prostranství, kde najednou vidíme velkou část skupiny. Nejaktivnější jsou mladé gorily, jež si hrají se vším možným, jako by se chtěly předvést, jak jsou šikovné. Mezi nimi vynikají dvojčata - samička Byishimo a sameček Impano, kteří spolu neustále hravě zápasí. Starší gorily buď spí, nebo žvýkají listy, nebo jen tak jednoduše sedí a odpočívají. Na celou situaci dohlížejí další dva silverbackové Igisha 2 a Tuyishime. Po pár metrech nacházíme Poppy - nejstarší, už trochu zešedivělou samici, kterou před desítkami let stejně pozorovala samotná Dian. Nedaleko od ní vidíme nejmladšího člena rodiny - čtyřměsíčního Ibangu, z něhož nespouští oči jeho matka RwandaRushia, dbající, aby ho měla stále na dosah. O kus dál, na okraji prostranství, sedí téměř dvěstěkilový vůdce skupiny silverback Kurira. Ten občas zazívá a vycení zuby, aby nám ukázal, kdo je tady pánem. Všude je klid a ticho, jen občas se ozve krátké zabubnování na hruď, jímž si dávají o sobě vědět jednotliví členové rodiny.

Nemůžeme se vynadívat, odkládáme všechnu techniku a s úžasem pozorujeme každý pohyb, každý výraz tváře. Krátce před uplynutím vyhrazené hodiny začne být celá rodinka trochu neklidná, jako by cítila, že náš čas vypršel. Vůdce Kurira zavelí odchod. Jako první odchází nejmladší silverback, po něm následují samice s mladými a jako poslední opouští místo silverback Nyagakangaga. Naše hodina skončila a i nám zavelel Jean-Claude k odchodu. Cestou zpět nikdo nemluví, jen se snaží co nejhlouběji do paměti vepsat právě prožité chvíle. Byla to skutečně jedinečná hodina a zcela předčila naše očekávání.


Kdo byla Dian Fossey

Tato americká zooložka se k výzkumu horských goril v pohoří Virunga dostala s pomocí manželů Leakeyových. Na počátku své kariéry neváhala obětovat své zdravé slepé střevo, když jí dr. Leakey v žertu řekl, že by jí v džungli mohlo dělat problémy. Nechala si jej vyoperovat, aby mu dokázala, jak velmi je odhodlána vyměnit život v USA za tropický prales. Od začátku své činnosti bojovala s nepřízní osudu. Po vysídlení z Konga si našla cestu ke gorilám z Rwandy. Ale i tam se setkávala s překážkami, zejména ze strany politiků a majitelů zoologických zahrad. Zásadně totiž nesouhlasila s odchytem goril do zoo, protože ten často vedl k vyvraždění celé gorilí rodiny. Navíc, v umělém prostředí žádná z goril nepřežila déle než několik měsíců. Dian Fossey také prosazovala systém aktivní ochrany životního prostředí, zavedla hlídky proti pytlákům a vědecký svět poprvé obsáhle informovala o životě a zvycích svých miláčků. Do povědomí veřejnosti se dostala v roce 1970, kdy její fotografie s horskou gorilou zdobila titulní stranu časopisu National Geographic. Vražda Fosseyové zůstala dodnes neobjasněna. Faktem zůstává, že její mrtvé tělo našli 26. prosince 1985 v její chatě v Karisoke. Lebku měla rozťatu mačetou.