Svatyně proroka Cháleda je jedním z nejméně známých míst v Íránu. Není v mapách a cesta k ní vede skrz turkmenskou step, o níž se říká, že umí být zrádnější než poušť. Muslimské poutní místo skrývá záhadu, která jde daleko do minulosti, snad k počátkům íránské civilizace.
Balíme, co je třeba na výlet do horké letní stepi. Hrozny, osmikilový meloun, dýňová jádra a litry vody. Nesmí se zapomenout na turkmenskou lahůdku - čál (persky mu říkají dúkh), kysané velbloudí mléko. Ať je horko nebo zima, čál tu s sebou vozí po cestách jako u nás horalé slivovici a vypít za den tři i čtyři litry není nic zvláštního.
Konečně vyjíždíme z města. Ulice Gonbadu, neoficiální metropole íránských Turkmenů, hýří barvami - díky zdejším ženám. Vysoké a štíhlé Turkmenky dávají najevo nezávislost. Nechoulí se do mnoha plášťů. Málokterá zahalí svou turkmenskou identitu do čádoru. V rozměrných pestře květovaných šátcích (sladění zemitých a sytých barev je dokonalé), které jim vlají až ke kolenům, s plechovými a stříbrnými ozdobami, náušnicemi a přívěsky s tyrkysy, proplouvají mezi krámy jak na přehlídkovém molu.
Čeká nás trnitá cesta za prorokem.
Turkmen Sahra
Zemí Turkmenů je step. Hned za posledními gonbadskými domy nás obklopí náhle a bez přechodu doširoka rozlitá krajina. Bez stromů, jen něco zaprášených tamaryšků. Jako bychom se vraceli desítky let zpět: stáda koní, velbloudi, sem tam prašné domy z nepálených cihel s rákosovými ploty.
Severně od řeky Gorgán panuje pozoruhodné bezčasí. To je Turkmen Sahra. Pro Turkmena rajské slovo. Dokáže být vyprahlá a nehostinná, ale pro kočovníky bývala vždy domovinou, volným vzduchem, v němž uháněli na rychlých koních. Tráva na turkmenských stepích roste pouze tři měsíce. Zbývající část roku ji zalije sůl, prach a spálí nemilosrdné slunce. Zůstane jen barva šedého okru. Tam, kde končí ve stepi rovina, nastupuje krajina, které se odborně říká „badlands“, neplodná země, spleť úzkých hřbítků a těsných roklí. Nepřipomíná vůbec nic pozemského. Přitom stačí se otočit k jihu a na dohled odtud bují nejmohutnější íránský prales. Teď ale za sklem auta přibývají docela jiné půvaby. Do Kalale vede ještě dobrá asfaltka, ale za městem už vstupujeme do neznáma a výlet se mění v dobrodružnou výpravu. Cesta dál na mapách chybí, ptát se není koho, jedeme po paměti.
Krajina nápadně zbělala. To je sůl. Koryta řek, vlastně už jen hliněné meandrující kaňony, vše od soli... A znovu šeď, spousty prachu, prašné víry. Končí asfalt a šofér prudce zvolňuje. Dál už se dá jen krokem, vlečka prachu za námi se drží jako klíště. Mineme jediné bídné sídlo. Země roklí se zdá být takřka bez lidí, jen se zbytky stád, která tu zůstala přes léto. Snad tady někde hnízdí pověstní berkuti, mohutní dravci, které nomádi využívají k lovu vlků. Ve svahu spatříme první stany vyhlížející jako jurty (pro Turkmeny qara oj - černý pokoj). V létě jsou bez plstěné střechy, takže zůstává jen rákosová rohož s volnou plachtou. Stájí je vysoká ohrada z rákosu, s nezbytnou cisternou hned vedle a přístřeškem proti slunci.
Cesta už dávno ztratila charakter silnice. Cíl se nepřibližuje, a co se zdá na dohled, potrvá dalších čtyřicet minut. Pětadvacet kilometrů jedeme dvě hodiny. Poslední metry je cesta mimořádně příkrá, to už tlačíme vyprázdněné auto. Hostitelé se nevzdají, dokud je naděje, že dojedou. Raději stoupáme po svých vzhůru mezi ostrými kameny, tudy už to svede jen lehký pick-up nebo džíp.
Svaté místo stojí před námi a s ním mimořádný výhled, už jen kvůli němu stojí za to se sem dostat. Až po obzor, na všech stranách nevidíme nic jiného než bizarní ostré hřbety a strže, víc polopoušť než step. Výhled na sever jde daleko za hranici, za řeku Atrek a do kaspických polopustin. Tak jako turkmenští poutníci, přišli jsme za prorokem do středu a na nejvyšší místo stepi. Tím je skoro velehorský hřbet Gukče Dáq (724 m) s trojicí hrobek na špičatých pahorcích. Tady kdysi stála prorokova poustevna. Lidé z širokého okolí věří, že toto místo je posvátné a je pod prorokovou ochranou.
Stromy přání
Poutníci přijíždějí na nádvoří svatyně. S konvicemi, rohožemi a polštáři na korbě náklaďáčku. Čeká je douvá, prosebná modlitba stvrzená dalšími rituály. Až vyjdou z hrobky, musí rozvěsit útržky látek. Sbíhám na strmé úbočí. V sugestivní pustině tam „kvetou“ keře přání. Posvátný je celý vrchol. Keříky stužkami doslova bují a ohýbají se pod tíhou přivázaných přání a proseb za uzdravení. Ale opatrně. Dotknout se jich, ztratily by kouzlo.
Posvátná místa se od počátku stávala jakousi výzvou k díkům. Za zdraví a šťastné putování se odevzdávaly obětiny. To je stručný smysl mnoha rituálů lidového islámu. Jdou hluboko do předislámské minulosti Turkmenů, v níž měl své místo šamanismus a uctívání přírodních sil. Na vrcholku hory trčí ohlazený kůl. I ten má rituální význam. Léčí, dozvím se od přátel, nejvíc toho, kdo se dotkne zuby dřeva a vykoná prosebnou modlitbu.
K poutnímu areálu patří uzavřený dvůr, křídla s pokoji pro hosty. Opodál háky na ovce, u nichž se konají během svátků krvavé oběti. Zatímco Evropan se prohání po vyhlídkách, domácí cítí potřebu se nejprve „ubytovat“. To znamená získat klíč od skromné místnosti, vytahat rohože... a utábořit se před dveřmi. Zní to nepochopitelně, ale bez tohoto rituálu mohou mít pocit, že hosta odbyli.
Popíjíme čál a louskáme semínka. Totéž dělají všichni kolem nás, na celém nádvoří. Sedíme na ováleném plstěném koberci keče s květinovým vzorem (odtud lokální název göl). Stejné, ale s bohatšími vzory pokrývají nitro hrobky. Všechny vznikly rozcupováním a stlačováním velbloudí srsti. Tuto techniku si přinesli turkmenští kočovníci ze středoasijské vlasti. Zdokonalili ji natolik, že vedle vázání vlněných koberců je druhou oblíbenou činností. S podobnou dovedností se dá vzácně setkat i jinde v Íránu, všude tam, kde se v minulosti rozšířili turkičtí kočovníci, ale turkmenské plstěné koberce a podložky jsou zřejmě nejpropracovanější a na trhu nejcennější.
V další várce poutníků dominují muži. Namísto Persie tu defiluje střední Asie. Velká řada čepiček a tubetějek, od bílé po zelenou, nadto bílé turbany, vyznat se v tom dá těžko. Staříci je nosí k řídkým bílým vouskům, zato mladí nesnesou nebýt oholeni, zarostlá brada není v módě, dokonce ani knír. Ten nejstarší pamětník nese hrdý titul podle vousu, ak sakal, doslova bělovousý.
Návštěva hrobky
Ten, za kým dnes proudí muslimští poutníci, nebyl muslim. Prorok Cháled byl Arab, pocházel z Jemenu a sem přišel před patnácti sty lety. Daleko dřív, než kolem jeho hrobu táhli první šiřitelé islámu. Křesťanství v těch dobách bylo všeobecně rozšířené a vzdělaný muž, poustevník nebo misionář tu mohl najít svůj ráj na zemi. Postavu světce oddaného víře přijali místní muslimové za svou a nad jeho hrobem vztyčili hrobku.
S turkmenským přítelem vstoupíme dovnitř. Nápadně chudá výzdoba kontrastuje s tím, co za svůj estetický základ považují Peršané. Je to váš světec, zdůrazňuje hostitel. Chápe to tak, že místo je svaté i pro křesťany. Má to být pro mne čest, vykonat na tak vzácném místě modlitbu. Nesmím zklamat, co udělám, bude se vážit. Dotknout se a udržovat tak po celou dobu spojení. Sehnout se a políbit zelené roucho, obepínající hrob. Emotivních scén se tu nedočkáme. Sunitský islám brání výstřelkům.
Záhada ve stepi
To největší překvapení ale má teprve přijít. Zbožný muž nebyl asi prvním, kdo si vyhlédl tak působivé místo. Všude kolem, na svazích pod vrcholem a na pláních vystupují hroby. Je to zvláštní pohřebiště. Náhrobky v podobě kamenných stél, vysokých až tři metry, tvarem připomínají genitálie. Desítky falických náhrobků. Vedle úzkých „mužských“ nižší a tvarovanější „ženské“, další se podobají beraním rohům. Žili lidé tady, nebo žili jinde a tady jen pohřbívali své mrtvé? Ale je to vůbec hřbitov? Moji průvodci soudí, že to jsou zkamenělí vojáci a jejich meče, ale kdo a kdy tu prazvláštní kameny postavil, netuší.
Zda existuje nějaký vztah mezi hrobkou světce a nedalekým hřbitovem kamenných stél, je ještě větší záhada. Místo v tak odlehlé poloze jistě muselo mít kultovní funkci, úlohu shromaždiště. Nemohlo jít o hřbitov, jak jej vnímáme dnes. Nelze vyloučit, že náhrobky nezastupují skutečné zemřelé, ale jde jen o symboliku, která sloužila v neznámých obřadech. Podle tvaru sloupů se nabízí kult Matky země, ale je možné, že se tu uplatnily animistické obřady, jejichž nositelem byly turkické kmeny. V datování vzniku falických kamenů tak panuje velká šíře záběru - od doby rané perské civilizace kolem dvou tisíc let př. n. l. (království Elamu) až po turkické invaze v prvním tisíciletí n. l. Možná právě za Cháledova života vznikla hluboko ve stepi zeď, které v Evropě říkali Alexandrova (dnes Gorgánský obranný val). Podobné kamenné stély se našly také jinde v Turkmen Sahra, v naprosté většině za velkou zdí.
Fakt, že na předislámském posvátném místě vznikla muslimská svatyně, není překvapující. Tzv. kult mazárů, uctívání pohanských obětišť (hrobů předků, stromů, kamenů a jinak výjimečných míst) muslimy, je typický právě pro středoasijské země, vlast turkických nomádů. Oghuzští předkové Turkmenů tak jistě kameny objevili a ctili, ale zda je vztyčili oni, anebo někdo jiný mnohem dřív, čeká na rozluštění.
Kdo byl Cháled?
V názoru na původ Cháleda nepanuje shoda, usuzuje se, že přišel z pohanské země, kde prováděl blíže neurčenou duchovní činnost. Pohled křesťanský jej řadí mezi první misionáře. Podle islámské interpretace jde o předchůdce Muhammada a tradičně košatá imaginace lidových vyprávění mu přisuzuje nadpřirozené schopnosti. Odtud asi titul proroka (Nabi). I když některé legendy kladou jeho život daleko do minulosti a řadí jej mezi čtyři světce, kteří předpověděli příchod Krista, Cheled, syn Sananův, pravděpodobně žil až v 5.-6. století. Perská Sasánovská říše byla v té době relativně tolerantním místem, kde se prolínal pozdní zoroastrismus s křesťanstvím a východními prvky. Snad právě proto přilákala osvíceného myslitele, sotva ale hádat, proč do tak nepřístupných končin, na „samý kraj“ tehdejšího civilizovaného světa. Když tu roku 528 zemřel, do Muhammadova zjevení koránu zbývalo ještě 82 let. Jeho hrob a hrob jeho blízkých teď slouží jako poutní místo. Kdo se zuby dotkne dřeva ohlazeného kůlu na vrcholku hory a vykoná prosebnou modlitbu, uzdraví se.
Vládci stepi
V severoíránských stepích dnes žijí asi dva miliony íránských Turkmenů. Turkmenské etnikum (Türkmen) pochází z kmenů turkických Oghuzů, které se při cestě ze Střední Asie posunuly do prostoru mezi Kaspickým mořem a pouští Karakum, obývané původními sarmatskými (íránskými) kmeny. Pojmenování Turkmen vzniklo údajně z perského torkmanend, tj. Turku podobný. Tak Peršané častovali kočovníky, kteří ohrožovali perská města na východě. Že v žilách Turkmenům proudí mnoho íránské krve, je zřejmé už z jejich vzhledu. Na rozdíl od ostatních turkických národů mají úzké dlouhé lebky, které ještě nedávno dotvářeli ovazováním dětských hlaviček. Ani šikmé oči nejsou pravidlem, navíc bývají mnohdy šedé nebo modré - dokonce častěji než mezi Peršany - což je znak toho, že tu chybí arabská stopa. Naopak to, čím se nejvíc liší od ostatních Íránců, je poměrně malý úzký nos. Turkmeny řadí íránská společnost tradičně na okraj. Přesto se počítají k nejméně výbojným minoritám. Proti minulosti je to velká změna - časy, kdy turkmenské vpády znamenaly pro sever Íránu smrtelné nebezpečí, jsou pryč.
