nahoru

Alesund: Město, které do základů vyhořelo. A za tři roky bylo znovu postaveno

Petr Fero26. června 2018 • 07:20
Alesund: Město, které do základů vyhořelo. A za tři roky bylo znovu postaveno
foto: Petr Fero a Allphoto

Začalo to obrovskou tragédií. Alesund (čti ólesund) vyhořel 23. ledna 1904 do základů. Z více než tisícovky domů tehdy ve městě zbylo asi dvě stě staveb. Deset tisíc obyvatel zůstalo bez přístřeší.

Obnova byla i na dnešní poměry blesková, a což teprve před sto lety. Trvalo jen tři roky, než na místě vyhořelých rozvalin vyrostlo zcela nové město. Originální město, které se nepodobá žádnému jinému v Norsku. Dnes je Alesund architektonickou perlou Norska.

Norská secese

Nový Alesund byl po ničivém ohni vybudován v secesním stylu. Stalo se tak díky silnému, hned dvojnásobnému německému vlivu: jednak do těchto míst jezdíval odpočívat německý císař Vilém II., a tak když město lehlo popelem, významně materiálně přispěl k jeho obnově. Navíc projektování tenkrát dostali na starost mladí norští architekti, kteří se vzdělávali v Německu.

Malebné město, jež se pod německým patronátem zrodilo v norských fjordech, dnes můžete coby návštěvníci obdivovat velmi zblízka. Ve skutečnosti z větší blízkosti než místní obyvatelé. Jak už to dnes na turistických místech bývá, nejkrásnější domy v malém historickém centru, sestávajícím jen z nemnoha ulic kolem přístavu, dnes obsadily převážně luxusní hotely a drahé restaurace. Drtivá většina místních dávno žije poněkud dál od moře na pevnině, kde mají na dosah většinu vymožeností civilizace včetně obřích nákupních center.

Ale ještě než Alesund necháte za zády, zkuste podniknout výstup po čtyř stech schodech na vrchol Aksla nad městem. Možná bude úplně nejlepší začít rovnou tam. Pokud jste motorizovaní, nahoře lze parkovat na rozdíl od centra bez stresu a zdarma, pěšky je to dolů do secesních uliček jen pár minut. I vyhlídka z terasy zdejší restaurace stojí za to. Jediným problémem může být počasí, ale není třeba se bát - i kdyby vás zde bičoval déšť, což ve fjordech není rozhodně nic výjimečného, uvidíte panoráma Alesundu velmi barvitě - díky panoramatickým snímkům na ochozu restaurace.

Mořská silnice

Až se budete cestou z Alesundu plavit po hladině Romsdalsfjordu do nedalekého města Molde, upoutá vás u protějšího břehu skleněná „plachetnice“, v níž se bude váš trajekt zrcadlit. Za 80 metrů vysokými „plachtami“ se ve skutečnosti skrývá šestnáct poschodí a sto sedmdesát pokojů moderního hotelu Rica Seilet. Výjimečná stavba čelila obvyklé tvrdé opozici lokálních zpátečníků. Dnes snad i oni musí být vděční za to, že v naprosto nevýrazném městečku přes jejich neutuchající odpor v roce 2002 nakonec vyrostlo něco tak oslnivého.

Jestliže skleněná loď v Molde může na část lidí působit nepatřičně, po další hodině jízdy směrem na Kristiansund po silnici číslo 64 se dostanete k nejlepší norské stavbě dvacátého století, jak ji v jedné anketě před pár lety ocenili sami Norové. Mezitím vyhrála i řadu podobně zaměřených anket ve světovém tisku, například v prestižním britském deníku Guardian. Není to přitom žádný mrakodrap nebo futuristický projekt nákupního centra - vlastně to celé vypadá jako úplně obyčejná stavba místního formátu. Jako taková okresní silnice. Je to Atlantická silnice. Vyrostla v docela opuštěném kraji, kde pospojovala sedmnáct rybářských ostrůvků, pohozených v moři v úseku Vevang-Avereya, na kterých žije sotva pár desítek obyvatel.

Její kouzlo tkví v tom, že třebaže byla otevřena teprve v roce 1989, zdá se, jako by tu byla odjakživa. Jako by ji vymodelovaly přírodní síly kdysi dávno společně s fjordy. Tak přirozeně sem zapadají ladné oblouky jejích osmi mostů, stejně jako úzký pás osmi kilometrů asfaltu, který se vine mezi kousky pevniny často proklatě nízko u hladiny moře. Tak nízko, že za silnějšího větru bičuje mohutný příboj projíždějící vozy.

Tady se na nás konečně usmálo štěstí. Jestliže dvě hodiny cesty odtud v Alesundu připomínalo počasí bouři kdesi uprostřed Atlantiku, poklidné moře podél Atlantické cesty tentýž den nalákalo desítky rybářů, či spíš polských a ruských nádeníků s otřískanými auty, kteří postávali na úzké asfaltce a snažili se ulovit něco čerstvého k večeři. Před pár lety by tu možná nebyli, za průjezd Atlantickou cestou se po jejím otevření vybíralo mýtné, ale poté, co byly chybějící náklady na stavbu pokryty (z mýta ve výši 40 norských korun se do konce 20. století hradila čtvrtina z celkové pořizovací ceny 122 milionů norských korun, zbývající finance dodala státní kasa), byly poplatky za používání silnice v roce 1999 zrušeny.

Žebřík trollů

Za zajížďku na zcela opačnou stranu cestou z Molde, směrem na jih, rozhodně stojí další norská „okreska“: horská silnice číslo 63 zvaná Trollstigen (dobře se to pamatuje, ta Atlantická má číslo 64). Ta už od roku 1936 spojuje nejkratší možnou trasou přes hory Andalsnes s Valdallem. V překladu její název znamená Žebřík trollů, mytických norských bytostí, žijících v horách, vodopádech, lesích i fjordech. Jejich hlavní vlastností je však život v temnotě - troll, na něhož dopadne sluneční paprsek, se totiž promění v kámen. Proto živého trolla nikdy nemůžete spatřit. Ale můžete si aspoň zkusit, kudy se tihle tvorové po nocích pohybují.

Žebřík trollů zdoláte sice za chvíli, ale i v autě se docela zapotíte, ať už cestou nahoru, nebo dolů. Silnice je velmi úzká, kroutí se mezi okolními horami a kolem mohutného vodopádu v jedenácti ostrých zatáčkách, přičemž dosahuje sklonu až devíti stupňů. Výhledy jsou z každého místa na trase báječné, ale nenechte se odpoutat od naprostého soustředění na cestu: podél silnice slouží pro fotozastávky hned na několika místech odstavné pásy. Navíc na jejím horním konci, nedaleko turistického zájezdního hostince, najdete excelentní vyhlídkovou pěší trasu s panoramatickými plošinami.

Dostanete se tam však jen od června do října, po zbytek roku bývá tahle horská cesta uzavřena.

Petr Fero




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země