„Náhlá bouře se rozpoutala a Petříka usmrtila...“ Co mohli dělat zoufalí rodičové Roytovi? Sehnat kříž, kameníka, nápis...

„Náhlá bouře se rozpoutala a Petříka usmrtila...“ Co mohli dělat zoufalí rodičové Roytovi? Sehnat kříž, kameníka, nápis... Zdroj: Richard Grégr

„Náhlá bouře se rozpoutala a Petříka usmrtila...“ Co mohli dělat zoufalí rodičové Roytovi? Sehnat kříž, kameníka, nápis...
Oslavy Božího těla začínají bohoslužbou.
Oslavy Božího těla začínají bohoslužbou.
Oslavy Božího těla začínají bohoslužbou.
Oslavy Božího těla začínají bohoslužbou.
30
Fotogalerie

Za křesťanskými tradicemi na Chodsko aneb Osudné Petříkovo čtvrteční odpoledne

Procesí na Boží tělo se v chodském Mrákově koná odpradávna. Tolik barevných krojů spatříme málokde. Možná jeden z chlapců, kteří se ho v roce 1896 zúčastnili, pak přišel domů a vyběhl pod vesnici pást husy. Litinový kříž na břehu potoka připomíná místo, kde ho zasáhl blesk...

Autobus z Domažlic zastavuje na mrákovské návsi před půl devátou. Ze sousedního Tlumačova přijely „tety“ v krojích, z druhé strany od Koutu přišly raději pěšky. Před kostelem to září barvami chodských krojů žen všech věků. Kostelník je v obleku, ale pár mužů má typické bílé košile a žluté kalhoty podkolenice.

Církevní svátek je příležitostí ukázat se v kroji. Umí ho vůbec někdo ještě ušít? Snad každá z žen si podle tradice uvila zelený věneček. Teď na konci jara či počátku léta louky září květinami. Posvěcený věnec chráníval stavení před bleskem a krupobitím. Dával se i kravám, aby přivedly na svět zdravé tele.

Odměněný kníže, vyšívaný kroj

Kroje tady uměli šít odedávna. Tradici udržovala rodina Bílkova. Adam Bílek, kterému na Chodsku neřekl nikdo jinak než „Haram Bílkuc“ byl krejčí na slovo vzatý, který kroje předváděl dokonce na Českoslovanské výstavě v Praze v roce 1891. Traduje se, že za pečlivý historický výklad v chrámu svatého Víta odměnil knížete Schwarzenberka zlaťákem, aniž ovšem tušil, o koho jde...

Jeho dvě dcery, Anna a Marie, narozené v roce 1877 a 1886, se jako industriální učitelky nikdy neprovdaly. Starší studovala v Praze a posléze učila přes dvacet let v Pocínovicích. Když jim zemřela matka, vrátily se pomáhat k otci do Mrákova. Staly se tak skutečnými odbornicemi na chodské kroje. Obě se dožily bezmála sta let. Jejich chalupa stojí dodnes na nároží na návsi pod kostelem.

Na obě sestry ráda vzpomíná Alžběta Vondrášová z čísla osm. Ušít chodský kroj pro ni není problém. Vždyť to bývalo dokonce její povolání. „Ženský přijde na dva tisíce, pěkná barevná zástěra stojí další pětistovku...“ Jedna z dívek v procesí, Anna Císlerová, nám sdělila, že nejobtížněji se shání vyšívané „bůtky“. Vypadají jako domácí přezůvky, přesto její babička za ně dala tisícovku.

Tajemství nenápadného kříže

Chodsko je země malebná. Tady v podhůří Šumavy mírně zvlněné krajině vévodí obce s věžemi kostelů. U cest i v polích stojí kříže. Jsou jich desítky, a možná vás napadne, že běží v dlouhých řadách, i polem, lánem, i loukou. Mohou být svědectvím, kudy vedly dávné cesty, a připomínat dávné příběhy...

Jedna z nich vede z Domažlic do Mrákova nahoru a dolů přes kopce a než konečně spatříme nad sebou mrákovské domky, každou chvíli mineme kříž či boží muka u cesty. Zbývá překročit Tlumačovský potok, což zjara bývá obtížnější než v létě. Na stráni na druhém břehu čeká trojice božích muk. Umělecká díla to nejsou, vypadají jedno jako druhé, dvoumetrové kamenné, bíle natřené podstavce se zcela konfekčním litinovým ukřižováním s trpícím Kristem, jakých je po Čechách tolik. Zvládla je snad každá slévárna. Na destičce těch k potoku nejbližších čteme:

Zde ztratili jsme dítě jediné, jež milovali jsme nade celý svět, a bylo divu zdravé, svěží, nevinné, jako z růže květ. Náhlá bouře se zde rozpoutala, blesk sjel a Petříka usmrtil. Kdo půjde okolo, tichou vzpomínkou, vroucí modlitbou vzpomeň na něho, víš, že tak činíš za žáka vzorného.

A letopočet na závěr: 1896.

Potok tiše šumí, z úlů za křovím hučí včely. Nikde nikdo, uprostřed samoty stojíme tváří v tvář hlubokému lidskému citu. Lásce rodičů k dítěti. A neštěstí! Jak nevzpomenout, i kdyby Petřík nebyl žákem vzorným. Kolik mu mohlo být? Osm, deset či víc? A možná v prvním okamžiku napadne: Proč se tragédie stala zde v údolí? Přece blesk sjede spíše do vyvýšenin! Co se vlastně tady stalo pár let před koncem 19. století?

Do vesnice zbývá pět minut. Hned na okraji stojí hřbitov. Ale hrob bychom tady hledali těžko. Toto místo posledního odpočinku pamatuje leda 20. století. Starý hřbitov nad hospodou byl srovnán se zemí. A pamětníci? Po sto deseti letech? Naději by mohla poskytnout kronika. Dotaz do archivu v Horšovském Týnu potvrdí, že na ni nelze v Mrákově v roce 1896 spoléhat.

Na konci 19. století se však už v Domažlicích tiskla dvě česká periodika. První se nazývalo Domažlické listy a vycházelo každou sobotu o třetí hodině odpolední. Posel od Čerchova byl připraven o hodinu později. Věnoval se zájmům politickým, obecním a spolkovým a šířil se donáškou do bytu. Zbývá ověřit, zda se tragédie dostala ke sluchu tehdejších novinářů.

Přece jen objev

Vyjděme z jednoduché úvahy: V zimě příliš nebouří a na podzim také ne. Zpráva by měla být v novinách, které vyšly mezi polovinou dubna a polovinou září...

Konečně v pražské Univerzitní knihovně knihovník přiváží na vozíku několik svazků formátu A2 v černých deskách. Pamatují staletí, zažloutlé stránky ulpívají na prstech, starý novinový papír podivně šustí. Duben neprozradí nic a ani s květnem to zpočátku nevypadá lépe. Teprve v závěru se píše, že v pátek 29. května udeřila na malou vesničku Číhaň mezi Klatovy a Nalžovskými Horami tak obrovská bouře, že během patnácti minut: „...kam kroupy zapadly, potloukly, a kam dravé proudy vod cestu si proklestily, tu nejen osení, ale i všechnu úrodnou prsť hluboko ze země vyrvaly a odplavily...“ Voda v rybníce prý dosahovala dvoumetrových vln! O Petříkově neštěstí ani zmínky.

Vesměs vkusné oltáře

O týden čteme o událostech v době Božího těla. Jak vypadalo?

„Ráno po osmé hodině se seřadili uniformovaní spolkové před oltářem pana Hynka Sudy, kde sloužil dp. P. Řehoř Antonín Vaněk, polní kaplan c. k. priv. měšt. sboru střeleckého, polní mši svatou, které spolu obcovalo žactvo školy obecné a měšťanské chlapecké se sborem učitelským,“ zpravují o slavnosti v Domažlicích sto deset let starou češtinou Domažlické listy č. 23 ze dne 6. června 1896.

V devět hodin následovala mše svatá. K svátku patříval zvyk střílet z moždířů, s čímž se dnes už ovšem nesetkáváme. Nakonec slavný průvod obešel všechny oltáře, které nákladně, nádherně a jak zpráva zdůrazňuje „vesměs vkusně“ zbudovali pánové Josef Malík, Hynek Suda, Augustin Šilhavý a Antonín Hájek. V závěru článku autor poznamenává: „Škoda jen, že odpolední déšť zkazil slavnostní náladu a zábavu v zahradních hostincích...“

Náhlá bouře

Jenomže to nebyl žádný pomájový deštík – jak čteme dál: „Bleskem zabit byl hoch Petr Royt v Mrákově o Božím těle odpoledne. Týž pásl blíže vsi při cestě ku Domažlicům husy a při prvním zahřmění odpoledním zasažen a zabit byl bleskem. Klobouk byl v pravém smyslu na cáry a z kalhot utrženy obě nohavice.“ Jsme u cíle.

Posel od Čerchova číslo 23 z téhož dne doplňuje: „Při bouřce provázené silným lijákem a krupobitím, jež strhla se nad naší krajinou ve čtvrtek odpoledne, zabit byl bleskem 12letý hoch P. R., jenž u Mrákova husy pásl a v dešti spěchal domů. Přivolaný obvodní lékař p. MUDr. Jan Holub konstatoval smrt, blesk zasáhl hocha na levé straně hlavy, kde vlasy zvící husího vejce úplně vypálil, načež zranil jej na prsou, sjel přes břicho na levý kyčel a vyšel levou nohou malíkem ven, který úplně roztříštil. Šaty hochovy z dolní části byly bleskem úplně strhány.“

Strážce křížů

Vraťme se opět do roku 2008. Mrákovský páter Suchánek jde shrbený o holi po návsi od prvního oltáře až ke čtvrtému. Cesta ho zmáhá, ale drží se statečně. U oltáře zmíní příběh z evangelia. Dvě čtveřice krojovaných dívek nesou sochy Panny Marie. Muzika hraje dávné písně. Děti sypou z košíku květy pod nohy procesí. Pokud jsou pilné příliš, hned jim ho maminka doplní z igelitové tašky. Ženy si připravily z kvítí věnečky, které podají faráři. Postavit před domem oltář je pocta. Podle staré tradice se v ní sedláci střídali s chalupníky.

První ze čtyř zastavení je před číslem 38, u pana Josefa Konopa. „Na nás příprava oltáře připadne vždy po sedmi letech.“ Paní Konopová s vnučkou, obě v kroji, se před chvílí vrátily z procesí. O svém osmdesátiletém manželovi mluví s úsměvem jako o „naplavenině“. Přiženil se sem totiž z Tlumačova, vzdáleného dva kilometry. Možná právě proto už přes čtvrt století pečuje o zdejší kříže. Těch je tady v okolí nejméně pětadvacet. Každý rok některý z nich nabílí. „Jen k tomu jedinému u potoka se zachoval text,“ ukazuje potrhaný zažloutlý list papíru. Čas od času je nutné nápis obnovit. Před několika lety dokonce našel kříž zcela zlomený. Bylo nutné ze soklu vysekat zbytek sloupku a potom kříž celý svařit.

Kříže kolem Mrákova tak mohou dál vyprávět svou historii. Třeba tu o roce 1896. Byl to krutý rok. Bouřky a lijáky nebraly konce a nezřídka je provázelo silné krupobití, které pobilo obilí. Pole na jih od Domažlic byla téměř zničena.

„Náhlá bouře se rozpoutala a Petříka usmrtila...“ Co mohli dělat zoufalí rodičové Roytovi? Sehnat kříž, kameníka, nápis... Prý se pak ze zoufalství navždy vystěhovali do Ameriky.


Co je Boží tělo

Slavnost Těla a krve Páně, populárně zvanou Boží tělo, světí katolická církev z podnětu blahoslavené Juliány, představené (abatyše) kláštera v MontCornillonu u Lutychu od poloviny 13. století. Konání slavnosti ale záhy (1246) uznal i papež Urban IV. Pro katolické křesťany představuje obdobu Poslední večeře, kdy Ježíš Kristus zpravuje apoštoly o svém osudu. U nás – zejména na Chodsku či Slovácku – se dochoval v dávné podobě pouti ke čtyřem venkovním oltářům. Tento pohyblivý svátek se řídí lunárním kalendářem. Připadá na první čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice, tedy mezi 21. květnem a 24. červnem, asi deset dnů po svatodušních svátcích.

Dnes se z praktických důvodů konává po ranní mši v neděli. Právě tady v Mrákově patří oslava k nejvyhlášenějším. V Domažlicích a zejména v Mrákově potkáme ženy v krojích, které i u starší generace září barvami. Po bohoslužbě průvod obchází venkovní oltáře, vybudované před statky pro tuto příležitost. Jsou čtyři, tak jako základní světové strany, neboť boží vliv a sláva se šíří všemi směry celým světem. V této roční době na přelomu května a června právě na Chodsku vždy dokázali mistrně splétat věnce ze všeho možného. Věnečky z drobnějších macešek i pomněnek se dávaly na misku s vodou, aby nevadly. Květinové orgie tím nekončily, pod nohy faráře a procesí se kdysi sypaly listy puškvorce. Po průvodu se slavilo až do večera.