nahoru

Petr Mazal: Drsný učitel hudby na cestě kolem světa

Markéta Kutilová19. června 2018 • 08:21
Petr Mazal: Drsný učitel hudby na cestě kolem světa
foto: archiv P. Mazala

Pokud lze o někom říci, že klame tělem, pak je to sedmatřicetiletý Petr Mazal, učitel hudby z Poličky. Malá drobná postava, pronikavé modré oči, jemné ruce. Tak tahle nějak si umím představit pianistu či flétnistu. Ale ne muže, který na kole projel kus světa a vyhrává závody šerpů v Krkonoších.

Na kontě má i jednu sedmitisícovku a několik šestitisícových vrcholů nebo přejezd Jižní Ameriky za 69 dní. Zažil však i krizové momenty, třeba když jeho bratr utrpěl omrzliny a sám si prsty postupně amputoval (je totiž chirurg) nebo když ho v africké Zambii srazil kamion a málem zemřel. Přesto ho stále něco žene dál.

Cena za první úspěch

„Udělal jsem ti palačinky, dáš si k nim čaj, nebo kafe?“ vítá mě už ve dveřích Petr. Spadne mi čelist – chlap, který sportuje, hraje na flétnu, učí děti hudbě, je šerpou, horolezcem, a ještě vaří! „Jsem u plotny pořád, přítelkyně je hodně v práci, tak ji chci každý den uvítat alespoň teplou večeří. Tuhle kuchyňskou linku jsem si dělal podle svých představ, aby se mi tu dobře vařilo,“ vypráví a já už ani nemám odvahu ptát se, zda má vůbec nějaké nedostatky. Když odcházím, jde do práce – do poličské základní umělecké školy, kde už 12 let učí hru na flétnu a hudební nauku.

O jeho slabinách se dozvídám až později, když mi Petr vypráví svůj příběh „šílence z Poličky“. Na počátku byla jeho vášeň – hory. „Mám rád vysoké hory, takže mi nestačily ty u nás, mířil jsem už od začátku dál a výš,“ říká.

Vypráví, jak každé ráno vstával ve čtyři hodiny a do sedmi dřel. „Trénoval jsem denně čtyři až šest hodin. Běhal jsem ještě za tmy po městě s báglem na zádech, šlapal na rotopedu, cvičil, jezdil na kole, prostě jsem dřel jako kůň.“ Ale úspěch se dostavil – s bratrem dvojčetem v roce 2009 zdolali první sedmitisícovku Pik Lenina v Kyrgyzstánu.

Ale jak se říká, všechno má svoji cenu: jeho bratr přišel o prsty na noze. „Rozbil se nám vařič, takže jsme si nemohli udělat vodu ze sněhu a nepřálo nám počasí. Byli jsme vyčerpaní a bez tekutin, což způsobilo bráchovi omrzliny na prstech na nohou. Je chirurg, takže hned poznal, že je zle. Prsty si sám postupně uřezal,“ vypráví dnes Petr, ale do smíchu mu není ani po letech. Od lezení po horách přešel Petr k jízdě na kole. A dal si další, vyšší cíle – objet svět na kole. Začal Asií, kde přes Rusko, Mongolsko, Čínu, země Střední Asie, Arménii, Gruzii, Turecko, Bulharsko, Srbsko, Maďarsko a Slovensko ujel 13 000  km.

Nástrahy Afriky

Jeho dalším cílem byl černý kontinent. Ten se mu ale málem stal osudným. „Vždycky jsem chtěl vidět Afriku a projet ji na kole mi přišel dobrý způsob, jak ji poznat,“ říká. Podařil se mu bizarní kousek, když přijel k bráně národního parku Mikuni v Tanzanii – tam jezdí turisté na safari zásadně v džípech a za tučný poplatek. „Strážce parku se na mě podíval, otevřel závoru a řekl jen, ať si dám pozor na velká zvířata. Myslel jsem, že si dělá srandu. Jenže po pěti kilometrech na silnici buvol. Tak mi sklaplo a jel jsem jak šílenec. Bylo to nejrychlejších 50 kilometrů v mém životě,“ směje se dnes Petr.

Ale Afrika umí být krutá a přesně takovou tvář ukázala i nadšenému cyklistovi. V Zambii ho srazil kamion. Na rovné silnici s minimálním provozem. „Byla to řidičova chyba, silnice byla úplně prázdná. Mohl mě objet, klidně dva metry kolem mě. Letěl jsem tak dvacet metrů, helmu jsem měl vejpůl, ta mi zachránila život. Myslel jsem, že umírám, nemohl jsem se pohnout,“ vzpomíná. Nakonec měl štěstí v neštěstí: kolem náhodou projížděl pastor s rodinou. Naložil Petra i s kolem a odvezl ho do nejbližší nemocnice. „Jenže tam nešla elektřina, generátor neměli, a nemohli mi tak udělat ani rentgen, ani ultrazvuk – prostě nic. Tlak jsem měl 80 na 50. V životě jsem nebyl zoufalejší,“ říká Petr. V té době už celou věc řešil Petrův bratr lékař a přítelkyně Iva, kteří kontaktovali  pojišťovnu. Sehnali nemocnici v zambijské Ndole, kam jej zase převezl dobrý pastor. Byla ovšem dalších sedm hodin jízdy. Výsledek vyšetření – čtyři zlomená žebra, zlomená pánev a pár „odřenin“. „Tohle byl ten nejhorší zážitek, myslel jsem, že nepřežiju,“ vzpomíná Petr.

Amerikou proti větru

Po nehodě se vrátil domů, ale po pár měsících zotavování seděl zase v sedle. Tentokrát s jasným cílem – pokusit se přejet Jižní Ameriku. Z jihu na sever. „Říkal jsem si, proč všichni přejíždějí Jižní Ameriku na kole ze severu na jih. Po pár týdnech jsem na to přišel. Foukalo mi 80 procent času ze severozápadu nebo severu, takže jsem měl pořád protivítr, ale takový, že jsem šlapal a skoro stál,“ směje se. Cestu začal v Argentině, v Ohňové zemi. Cílem pak byla Santa Mónica v Kolumbii. „Argentina je placka, s větrem proti sobě jet 60  km po rovině, to bylo hrozně těžké. Argentina byla taky ze všech zemí nejdražší. Pak dál, v Bolívii, Ekvádoru, Peru, bylo i levný jídlo – za 25 korun,“ říká Petr. V Jižní Americe denně jezdil 10–14 hodin s průměrem 170  km. Celkem 12 000  km za 69 dní.

Většinou spí ve stanu a jezdí na lehko. Vozí stan, spacák, karimatku, náhradní díly, dvě trička a jedny cyklokraťasy. Největší náklad na cestu je pro něj letenka. „Naštěstí jsem si sehnal sponzory, nějaké firmy, a město Polička mě taky podpořilo,“ potvrzuje myšlenku „kde je vůle, tam je cesta“. A to se přesně snaží předat dál, dalším lidem, na svých přednáškách. „Nejvíc mě baví motivovat mladý lidi, ukázat jim jiný svět a to, že i oni mohou, když můžu já, a že to za to stojí. Chci je motivovat k tomu, aby opustili obrazovky laptopů a mobilů a vyjeli do reálného světa.“ I proto sepsal svoje cesty do knihy s názvem „S kolem kolem světa“, která vyšla loni v listopadu.

„Zjistil jsem nakonec, že mě ze všeho nejvíc zajímají lidi, to, jak žijí, jak myslí. Potřebuji odtud vždy na nějakou dobu vypadnout, abych byl pak schopen zde žít. Dříve mě zajímaly jen vrcholy a měl jsem jistou závislost na adrenalinu. Teď jsem ale už klidnější. Hlavně však potřebuju mít pocit, že žiju,“ přiznává Petr.

K životu mi stačí málo

A co dělá, když je v Česku? Jezdí na závody šerpů do Krkonoš, které pravidelně vyhrává. „Vážím 65 kilo, takže nosím většinou 40 kilo. Jednou jsem si naložil 70 a šel s tím na Sněžku, ale to bylo extrémní,“ vysvětluje. Nosí se zejména pití na Poštovnu na Sněžce, kde Petr občas pracuje jako brigádník. „Šerpu jsem vyhrál už šestkrát, 8,5 kilometru, převýšení 850  m, 40 kilo na zádech, to vše za hodinu osmnáct minut,“ říká Petr a mně je jasné, že musel celou cestu klusat.

Je odpoledne, Petr má uvařenou večeři, protože za chvíli se vrátí z práce jeho přítelkyně. A Petr na závěr přiznává, že na další cestu ji vezme s sebou.

„Už mě zase svrbí nohy a chci někam vyjet. Tentokrát ale i s přítelkyní Ivou. Alespoň na rok. Lidi jsou všude stejní a dobří. To mě uklidňuje. Často mi přijde, že tady u nás lidi řeší blbosti. A přitom člověku stačí k životu málo. Vše navíc je na obtíž,“ uzavírá Petr.

Markéta Kutilová




Starší články Lidé a Země