nahoru

Usambara: Cesta do tanzánských hor přezdívaných „Galapágy Afriky“

Ondřej Kott7. června 2018 • 08:30
Usambara: Cesta do tanzánských hor přezdívaných „Galapágy Afriky“
foto: Ondřej Kott

Pohoří Usambara turisté většinou míjejí, ale my jsme si ho nenechali ujít. Po čtyřech hodinách jízdy z největšího tanzanského města Dar es Salaamu se před námi objevily první obrysy starobylých hor zahalených do hustého závoje mraků.

V oprýskané daladale s uvolněným bočním stoupáme do výšky patnácti set metrů. Máme štěstí: v autě s kapacitou deseti míst s námi cestuje pouze šestnáct spolucestujících, dva pytle maniokové mouky a tři živá kuřata. Jízda nad strmými údolími po křivolaké silnici bez svodidel je opravdu jen pro ty otrlejší.

V Lushotu, vstupním městě do Usambary, nabízí své služby několik informačních středisek a jeden z mnoha průvodců se nás záhy zmocní. Od první chvíle je nám ale sympatický. Aggrey je mladý muž s atletickou postavou, holou hlavou, zářivým úsměvem a dobrou angličtinou. Domlouváme si tedy na další den několikahodinový trek. Tato oblast nemá status národního parku, a tak se zde neplatí denní vstupní poplatek, který se jinak v turisticky vytížených parcích může pohybovat až okolo sta dolarů. Menším poplatkům za průvodcovské služby se ale stejně nevyhnete.

Vzhůru deštným lesem

Další den ráno už na nás čeká usměvavý Aggrey s batůžkem. Vydáváme se po prašných cestách strmě vedoucích přes vesnice ležící v kopcích. Naší první zastávkou je jeden z vyhlídkových bodů v krajině, zvaný Irente, odkud se nabízí úžasný pohled na Masajské pláně Mkomazi a Handeni táhnoucí se do nedohledna. Podle místních se dokonce výjimečně při západu slunce objeví na obzoru silueta majestátního Kilimandžára.

Nedaleko, na jedné z cest, se pak zastavujeme u partičky chlapců s klacky v ruce, kteří strnule hledí do křoví. Přicházíme blíž a posunky se snažíme zjistit, na co zde číhají. „Takhle hloupě se může zeptat jenom běloch,“ dává nám najevo grimasou v obličeji nejotrlejší z výrostků a rozevírá velký pytel s listím a hemžícími se chameleony. Aggrey nám vysvětluje, že je ve městě prodávají na kávovníkové plantáže, aby zde hubili nežádoucí hmyz. Šibalský úsměv ve tvářích mnohých chlapců v nás ale budí představu, že jsou spíše dodavateli cenného chovatelského artiklu pro pašeráky těchto bizarních plazů.

Stoupáme dále. Naším cílem je největší lákadlo okolí, horský prales Magamba ležící téměř ve dvoutisícové nadmořské výšce. Po několikahodinovém výstupu z Lushota se fádní zemědělská krajina porostů cukrové třtiny a banánových plantáží mění v neprostupnou mlžnou divočinu. Aggrey nás po celou dobu výletu přesvědčuje, že byl pro nás mezi desítkami průvodců dobrou volbou. Svůj zájem o přírodu potvrzuje dobrými znalostmi místních živočichů, rostlin, ale i kulturní historie pohoří Usambara. Patří mezi ty šťastnější z Tanzanců, kteří absolvovali střední školu, která vyžaduje značné výdaje. Negramotnost či špatné vzdělání je stále největším nepřítelem Tanzanie. „Vysokou školu si dovolit nemůžu, tříleté přírodovědecké vzdělání stojí kolem tří milionů tanzanských šilinků (asi 25 tisíc Kč - pozn. aut.),“ krčí smutně rameny.

Konečně vstupujeme do tajemného interiéru starobylého horského lesa. Stromové kapradiny, zurčící potůčky, zvuky všemožných obyvatel pralesa i vůně květů, smíšená s pachem tlejícího dřeva, dávají místu mystickou a neopakovatelnou atmosféru. Kromě nepřeberného množství bezobratlých živočichů zde žije řada druhů velkých obratlovců, obzvláště opic. Početná je tu zejména populace gueréz pláštíkových. Co chvíli se pod primátem, vážícím až třináct kilogramů, ohne větev. Většinou však spatříme jen mohutný ocas tohoto „ducha pralesa“.

Nic není samozřejmé

Znaveni vysokou vzdušnou vlhkostí a chůzí náročným terénem se opět dostáváme na jednu z prašných stezek vedoucích zpět do Lushota. Míjíme podivnou formaci kamenů. „To je obětiště,“ bere Aggrey do ruky jeden z kamenů. Lidé sem dříve nosili zvířecí oběti, aby si tak usmířili bohy hor. „Život tady není lehký, s bohy se musí dobře vycházet. Dnes už to však dělá málokdo,“ dodává náš průvodce. Tradiční animismus nahradila kokakola a televize s právě probíhající soutěží „Big Brother Africa“.

U kávy v jedné z vesniček se pak ptáme Agreeyho, kolik mu je let. Dostává se nám překvapivé odpovědi, ze které by měl Jára Cimrman jistě radost. „Je mi mezi dvaceti třemi a třiceti třemi,“ říká nám s klidnou tváří. Na přesný věk by se musel zeptat matky, ale neví, jestli by si ještě vzpomněla. Tuší prý ale, že se narodil někdy ke konci sedmdesátých let.

V té době se zkrátka žádné sčítání lidu ani vydávání rodných listů v pohoří Usambara nedělo. Jak charakteristické pro Afriku. Věci, které se nám Evropanům zdají samozřejmé a neměnné, zde mohou být zcela naopak. Doufejme jen, že se tak jednou nestane i s unikátní africkou přírodou.


Ohrožené endemity

Zdejší region ale představuje bohužel jednu z nejhustěji obydlených oblastí Tanzanie. Původní kmeny Usambara a Pare, hovořící kromě svahilštiny stejnojmennými jazyky, zde stále dominují. Mírné klima a úrodná půda sem ale lákají stále více přistěhovalců. Díky přeměně krajiny v kávovníkové, čajovníkové či jiné plantáže, které se táhnou vysoko po hranice horských lesních rezervací, je původní rozsah zalesnění, obzvláště v Západním Usambara, nenávratně pryč. Ke konci minulého století byla stejně tak východní část pohoří pod velkým tlakem lidských aktivit, ale díky záchrannému projektu tanzanské vlády se podařilo zachránit poslední fragmenty lesa. V roce 1997 zde byla založena přírodní rezervace Amani zahrnující unikátní nížinné i horské pralesy. I dnes se jí stále dostává velkého zájmu vědců z celého světa, a to především díky čtyřiceti druhům obratlovců endemických pro oblast Východního oblouku. Tradičním donorem zdejšího záchranného projektu je Norsko.


Pohoří dešťů

Usambara patří do 25 milionů let starého horského prstence zvaného „Východní oblouk“, což je skupina pohoří počínaje vrchovinou Taita v Keni a konče pohořím Udzungwa v jihovýchodní Tanzanii. Díky bohaté a unikátní druhové rozmanitosti Východního oblouku se mu často přezdívá „Galapágy Afriky“. Vlivem rozličných klimatických změn se během miliónů let jeho střed rozdělil na dvě části. Západní Usambara tvoří větší část masivu a vlhčí východní část těsně sousedí s pobřežím Indického oceánu. Většina srážek přicházejících z moře se vyprší právě zde.

Tropický deštný les rozprostírající se na většině území je pozůstatkem kdysi obrovského lesa táhnoucího se přes celou centrální Afriku, od pobřeží Atlantiku po Indický oceán. Není proto překvapivé, že vzhledem k druhové skladbě rostlin a živočichů má Usambara blíže k lesům na západě Afriky než k těm na východě kontinentu. Tento prales je doslova pokladnicí unikátní flóry a fauny. Díky této izolovanosti se zde vyvinula řada endemických organismů, které jsou předmětem intenzivního studia. Mezi živočichy je to například „usambarský“ výr (Bubo vosseleri), zatímco endemickou dominantou zdejší flóry je palma (Dracena usambarensis).

Ondřej Kott




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země