Indiánský kmen Huaoranů

Indiánský kmen Huaoranů Zdroj: Václav Šilha

Umajue si připravuje další oštěp... Pomsta pro něj není pouhé slovo.
Luciana v tradiční kuchyni
Lov je stále hlavním zdrojem obživy pro některé z huaoranských komunit
Chvíle odpočinku po lovu je ve znamení barvitého líčení úspěšné mise
Pekari čeká podobný osud jako osud českých prasat při zabijačkách
13
Fotogalerie

Nekontaktovaní: Indiánský kmen Huaoranů brání svou izolaci a zabíjí všechny vetřelce

„Po proudu řeky Shiripuno jsme vypluli časně ráno. Kolem poledne jsme se dostali k místu, kde byla řeka přehrazena kameny. Nezbylo než je začít rozebírat. Náhle jsem na břehu spatřila bojovníka s napřaženým oštěpem. Vykřikla jsem: Caigo, pozor! Nekontaktovaní na břehu! Pak už jsem zahlédla jen letící oštěpy a můj muž zmizel pod hladinou…“

Z vyprávění Luciany Tweñeme Ñama Teja (únor 2017)

Příběh Luciany a jejího manžela Caigy nepochází od žádného autora dobrodružných románů a nesahá ani do dávné minulosti. Tragická událost, kterou nám příslušnice ekvádorského indiánského kmene Huaorani popsala, je doložená realita s datem 25. ledna 2016.

Krutí, divocí, barbarští

Huaorani jsou známí také jako Waorani, Waodani nebo Waos a byli vždy obávanými bojovníky. Svědčí o tom i další název tohoto kmene, poněkud pejorativní, jejž jim přisoudili Kečuové a který se postupně vžil i mezi španělsky hovořícím obyvatelstvem Ekvádoru: Auca. Znamená krutý, divoký nebo barbarský. Nutno přiznat, že na něm něco bude.

Dědičným územím kmene Huaorani je rozlehlý pás pralesa ležící mezi řekami Curaray a Napo. Po staletí bylo toto území považováno za natolik neproniknutelné a nebezpečné, že se zde život vyvíjel v naprosté izolaci. Cowode, jak Huaorani nazývají všechny lidi přicházející zvenku, byli nevítaní vetřelci, považovaní dokonce za kanibaly, a indiáni je při vstupu na své území nemilosrdně masakrovali. Zřejmě při tom netrpěli rasovými předsudky, protože v tomto směru nedělali žádný rozdíl mezi svými indiánskými sousedy a později prvními bělochy. Ti na území Huaorani začali pronikat v první polovině minulého století v souvislosti s těžbou kaučuku a později i ropy. Jedním z nejznámějších případů z tohoto soudku bylo například vyvraždění 11 těžařů společnosti Shell Oil z roku 1942.

První, kdo okolnímu světu přinesl bližší podrobnosti o způsobu života Huaorani, byla mladá dívka jménem Dayuma, která později sehrála významnou roli při prvním mírovém kontaktu se svým kmenem. Dayuma se narodila kolem roku 1930 a jako velmi mladá se v roce 1947 stala svědkem smrti svého otce v kmenových potyčkách, jež byly mezi Huaorani běžné a eskalovaly právě ve třicátých a čtyřicátých letech. Podařilo se jí uprchnout a najít nový domov u mnohem mírumilovnějších Kečuů. Postupně se asimilovala a stala se důležitým zdrojem informací, a dokonce i učitelkou jazyka Huaorani pro americkou misionářku Rachel Saintovou, o níž ještě bude řeč.

Operace Auca

Byli to právě misionáři z největší světové protestantské misionářské organizace SIL, kteří sehráli hlavní roli v tzv. operaci Auca, i přes svůj krvavý závěr považované za první skutečný kontakt s Huaorani. To, že hlavním úkolem misionářů je šířit slovo Boží, asi nikoho nezarazí. V případě operace Auca je ale přinejmenším pozoruhodný zdroj jejího financování. Veškeré náklady totiž hradily těžařské společnosti a lze jen těžko uvěřit, že jim šlo o záchranu indiánů před peklem. Daleko pravděpodobnějším vysvětlením byla potřeba odbojné Huaorani zpacifikovat, protože pro záměry těžařů představovali značný problém.

Tento plán se začal naplňovat na podzim roku 1955 prostřednictvím pěti mladých amerických misionářů Natea Sainta, Jima Elliota, Petera Fleminga, Eda McCullyho a Rogera Youderiana. Nate Saint byl pilot výpravy a zároveň bratr již zmíněné misionářky Rachel, která mu o Huaorani poskytla důležité informace získané od Dayumy. Misionáři na jejich základě provedli několik leteckých průzkumů a po čase se jim v pralese podařilo objevit skupinu chýší.

Následovaly další letecké výpravy, během nichž misionáři prostřednictvím lana shazovali indiánům různé dárky v podobě mačet, hliněných nádob, soli nebo barevných knoflíků. Huaorani začali postupně dárky opětovat a na spuštěný konec lana na oplátku vázali čelenky z peří, uzené opice, vařené ryby, nebo dokonce živé papoušky. Zdálo se, že konečně nastal pravý čas na osobní seznámení.

První setkání, první mrtví

V úterý 3. ledna 1956 přistáli misionáři na břehu řeky Curaray, jen pár kilometrů od objevené indiánské osady, a začali zde budovat základnu. K prvnímu kontaktu pak došlo o tři dny později, kdy misionáře navštívili mladý muž a dvě ženy. Setkání proběhlo v přátelském duchu, a když mladý bojovník Nankiwi, jemuž misionáři dali přezdívku George, projevil zájem o letadlo, vzal jej Nate Saint na palubu a několikrát s ním před zraky jeho soukmenovců prolétl nad vesnicí. Až potud proběhl kontakt nad očekávání.

Mělo to však háček. Jedna z žen, mladá dívka, se na návštěvu misionářů vydala proti vůli své rodiny a její bratr Nampa si to nechtěl nechat líbit. Shromáždil skupinu bojovníků a vydal se dívku hledat. Nepomohlo ani to, že trestná výprava během svého postupu dívku doprovázenou Nankiwim potkala a mohla se ujistit, že je v pořádku. Bojovníci se rozhodli dotáhnout věci do konce a zbavit prales nevítaných návštěvníků. Ti, povzbuzeni prvním úspěšným kontaktem, zatím s důvěrou vyčkávali. Nate Saint provedl několik dalších leteckých obhlídek a 8. ledna ve 12.30 podal o blížící se skupině indiánů zprávu vysílačkou své ženě. Další spojení mělo proběhnout v 16.30, jenže už k němu nikdy nedošlo. Indiáni všechny misionáře do jednoho ubodali oštěpy a jejich letadlo zničili.

Za vším hledej ženu

Prvními cowode, kterým Huaorani nakonec povolili návštěvu, byly ženy. Konkrétně sestra zavražděného Nata Sainta Rachel a vdova po dalším členovi výpravy Elisabeth Elliotová. Zprostředkovatelkou kontaktu byla Dayuma, jež se v roce 1958 vrátila ke svému kmeni a po měsíci oběma ženám přinesla pozvání, aby přišly učit indiány o Ježíši. Rachel a Elisabeth přijaly. Ve smrti svých blízkých spatřovaly podobnou oběť, jakou na kříži podstoupil Kristus, a cítily se být povolány pokračovat v nedokončeném díle.

V říjnu roku 1958, necelé tři roky po tragédii, se proto i s tříletou Elisabetinou dcerkou vydaly na území Huaorani a usadily se poblíž vesnice Guequetairi, která tehdy čítala 56 obyvatel. Svou základnu později nazvaly Tihueno podle stejnojmenné řeky, protékající těmito místy. Působení misionářů pak v poměrně krátkém čase zásadně ovlivnilo kulturu této indiánské komunity a později se začalo šířit i do dalších osad napříč pralesem.

Misionářům se mnoho indiánů podařilo přesvědčit, aby zanechali kmenových válek a infanticidy, prosadili monogamii, seznámili je s některými moderními vymoženostmi a podporovali je v budování permanentních osad. Ne všichni Huaorani ovšem tyto změny vítali.

Nekontaktovaní

Určit přesný počet členů kmene Huaorani jde jen těžko. Převážná většina zdrojů se shoduje na zhruba 4000, ale přesná čísla neexistují. Ani nemohou, protože kmen se v průběhu posledních desetiletí značně rozštěpil. Většina Huaorani už dnes žije v alespoň občasném kontaktu s okolním světem, nicméněněkolik skupin, mezi něž patří zejména Tagaeri, Huiñatare, Oñamenane a Taromenane, setkání s cowode dosud odmítá a stáhlo se hluboko do pralesa, odkud čas od času pořádají výpady.

Pro ekvádorskou vládu, avšak i pro své bezprostřední okolí představují tzv. nekontaktovaní značný problém. Incidenty se přitom netýkají jen cizinců nebo příslušníků jiných kmenů, ale nekontaktovaní běžně napadají i členy svého vlastního kmene. Vzájemné potyčky mezi Huaorani sice nejsou žádnou novinkou, ovšem kontaktovaní už vesměs podobné střety odmítají. Své soukmenovce ukryté v hlubokých částech pralesa proto označují jako divochy, jichž je třeba se obávat a kterým je lepší se vyhnout. Nenávist je silné slovo, ale ve vztahu obou skupin rozhodně platí. A nedávný případ Luciany tuto nevraživost jen posílil.

Gaba

S Lucianou jsme se poprvé setkali koncem dubna 2016 v rámci česko-slovenské fotografické výpravy, jež nás poprvé zavedla za příslušníky kmene Huaorani. Naším cílem byla malá osada, které jsme později podle našeho hostitele začali říkat Gabova vesnice. Výchozím bodem cesty do této oblasti je město Coca, vzdálené přibližně 80 kilometrů vzdušnou čarou. Do nitra pralesa žádné silnice nevedou, a tak naše jízda vozem skončila zhruba po třech hodinách u řeky Shiripuno, jež představovala jedinou dopravní spojnici. Když jsme v místech, kterým se podle osamělého mostu jednoduše říká Bridge, nakládali naši výbavu na připravené kánoe, ještě jsme netušili, že právě odsud se v lednu 2016 se svým manželem vydala na jeho poslední plavbu i Luciana.

Nazývat Gabovu osadu vesnicí je možná trochu nadsazené. V dubnu 2016 sestávala ze tří chýší a kromě Gaby ji trvale obývala už jen jeho manželka, malá vnučka a ovdovělá švagrová. Dvě dospělé dcery a jejich manželé se ve vesnici vyskytovali jen příležitostně, a tak naše skupinka fotografů znamenala v těchto místech neobvyklý přetlak. Gaba je zhruba šedesátník a stejně jako další Huaorani se vyznačuje malým vzrůstem. Pohled na jeho svalnatou postavu však nikoho z nás nenechal ani na vteřinu na pochybách, kdo je tu skutečným pánem.

Gaba chodí stále ještě tradičně oblečen, což v praxi znamená, že není oblečen vůbec. Snad to bylo na naši počest, ale brzy po našem příjezdu odkudsi vytáhl obnošené slipy, jež si občas oblékl. Tento dress code se ovšem evidentně vztahoval jen na území osady. Jakmile jsme jej následovali do pralesa, svlékl slipy hned před prvními stromy a zavěsil je na nejbližší větev. Pokrok v Gabově osadě neznamenaly jen zmíněné slipy. Gaba patří mezi kontaktované indiány a bylo by nesmyslem tvrdit, že ještě dnes žije bez ponětí o okolním světě. V kontrastu s ulovenými opicemi a všudypřítomnými oštěpy a foukačkami se tak před jednou z chýší válela i motorová pila a puška. Tu Gaba získal před lety od těžařů a podle všeho na ni nezanevřel ani poté, co jej kdysi při neopatrné manipulaci připravila o oko.

Největší vymoženost však představoval satelitní telefon ukrytý pod zvláštním přístřeškem z listí, určený pro přivolání případné pomoci. V únoru 2017, kdy jsme osadu navštívili podruhé, zde sice už z neznámého důvodu telefon chyběl, zato sama osada se za necelý rok rozrostla o čtyři další chýše určené pro občasné turisty.

Luciana

Luciana je mladá žena s překvapivě jemnými rysy. Plachý, až ustrašený pohled, jímž nás při prvním setkání sledovala, nepramenil rozhodně z obavy z naší skupinky cowode. Přes břicho, boky a stehna se jí jako připomínka čtvrt roku staré tragédie táhly dlouhé a hluboké jizvy. V dubnu 2016 bylo vše ještě příliš čerstvé a Luciana nebyla připravená o svém střetnutí s nekontaktovanými hovořit. O původu jejích zranění jsme se tak dozvěděli prostřednictvím jednoho z členů našeho doprovodu a svorně jsme se usnesli, že budeme Lucianin smutek respektovat. Bez ní bychom byli ostatně mezi Huaorani úplně bezmocní. Pomáhala nám jako tlumočnice do španělštiny a sehnat někoho takového není nic jednoduchého. Kvůli staleté izolaci se jazyk Huaorani vyvíjel zcela nezávisle na dalších indiánských jazycích a nemá s nimi nic společného. Tlumočníkem musí být tedy Huaorani, ti však v drtivé většině zase nemluví španělsky. Lucianin příběh jsme z jejích vlastních úst nakonec přece jen vyslechli, i když skoro až o rok později, v únoru 2017.

Luciana vyprávěla, jak se s manželem Caigou v lednu 2016 vraceli z Coky do Buamena. Značná část toku řeky Shiripuno, po níž museli plout, přitom prochází územím, kde se vyskytují nekontaktovaní. Jiná cesta do Buamena nevede, a tak nezbylo než jako pokolikáté riskovat.

„Vyrazili jsme od mostu časně ráno,“ říká Luciana. „Bylo málo vody a v řece zůstalo hodně napadaných stromů. Museli jsme proto často zastavovat a prosekávat si cestu. Caiga byl unavený, a tak mi předal řízení kánoe. Kolem poledne jsme přijeli k místu, kde řeku zahradily kameny. Začali jsme je uvolňovat, když vtom jsem spatřila bojovníka chystajícího se hodit oštěp. Zakřičela jsem: Caigo! Nekontaktovaní na břehu! Už ale bylo pozdě.“ Luciana útočníky popsala jako muže s velmi světlou pletí. Tvrdí, že je to tím, že nekontaktovaní žijí tak hluboko v pralese, že na ně nesvítí slunce. „Viděla jsem, jak dva z nich hodili oštěpy na Caigu a ten zmizel ve vodě,“ pokračovala. „Byla jsem na zádi a oni házeli další oštěpy, tak jsem skočila do vody, ale zaklínila jsem se mezi kmeny. Chtěla jsem křičet, jenže jsem nemohla, tak jsem se jen dívala,“ popisuje Luciana.

„Dva z těch bojovníků – jeden se jmenoval Peke, slyšela jsem, jak na něho volají – mě chtěli také zabít. Hodili po mně pět oštěpů, těm jsem se dokázala uhnout, ale šestý mě zasáhl do nohy a další do břicha. Pak si to rozmysleli, možná si mysleli, že stejně nepřežiju. Nějak jsem se dokázala dostat na loď a odrazit s ní. Když jsem se otočila, spatřila jsem Caigu. Byl ještě naživu, ale těžce zraněný. Zakřičela jsem: Caigo, přežiju to! Řeknu tvému otci, aby se pro tebe vrátil! A Caiga zavolal: Ano! Uteč! Uteč! Tehdy jsem ho viděla naposledy,“ říká Luciana s bolestí v očích.

Lucianě se pak z posledních sil opravdu podařilo doplout až do Buamena, kde ji našla její tchyně Tepere. Luciana ještě stihla říci, co se stalo, ale víc si už nepamatuje. Vzápětí upadla do bezvědomí. Její rány byly těžké, a navíc se zanítily. Nakonec se jí podařilo dopravit do Coky a odtud do Quita, kde podstoupila náročné operace. Svůj poslední slib Caigovi, že přežije, Luciana splnila.

Můj oštěp je připraven

Buameno, které bylo Caigovým domovem, není o nic větší než Gabova vesnice a leží v ještě izolovanější oblasti. Caigův otec Umajue, jenž nás přivítal, se se ztrátou syna dodnes nesmířil. Tím spíše, že Caigova smrt byla vlastně tragickým paradoxem. Caiga Lincaye Baihua se řadil k indiánům nové generace. Naučil se číst a psát, a dokonce řídil motorku. Uměl navíc španělsky a pro svou komunitu zastával i funkci vyjednavače s ekvádorskými úřady. A právě Caiga byl velkým zastáncemživotní volby nekontaktovaných a nabádal ostatní k tomu, aby je nechali být. Možná mu za jeho života naslouchal i jeho otec, ale po Caigově smrti se vše změnilo.

„Když se to stalo,“ vypráví Umajue, „tak jsem se spolu s dalšími muži chtěl vydat na trestnou výpravu. Ženy nám to však tehdy rozmluvily.“ Plánů na pomstu se Umajue nevzdal. Od synovy smrti je hlavní náplní jeho života výroba oštěpů. Má jich už nejméně patnáct a stále přibývají další. Buameno leží v těsné blízkosti území nekontaktovaných a Umajue o nich dobře ví. Občas v okolí nachází jejich stopy a vyčkává. „Všechny je zabiju. Vím, jak se jmenují. Luciana to tehdy slyšela.“ Krvavé kolo provázející historii kmene Huaorani se podle všeho ještě neuzavřelo.


Bojová píseň

Podívej se na můj oštěp, je ostrý, velmi ostrý.

Když jej hodím, letí lehce jako bavlna ze stromu kapok.

Když probodne tvé tělo, zabarví se krví, krev se rozstříkne všude po zemi

a vše bude jenom krev a tvé tělo zmizí.

To je konec, nic to není, všechno zmizí…

Když můj oštěp přilétne lehce jako bavlna ze stromu kapok, tvůj život bude pryč a už se nikdy nevrátí.

Vzal jsem si jej.

Volný přepis části bojové písně Huaorani


Moje cesta k Huaorani

Jsou pořád ještě cesty, jež trvají déle, jsou méně pohodlné a také nevedou přímo k cíli. Taková byla i naše první cesta do ekvádorského amazonského pralesa, kterou jsme podnikli počátkem roku 2016.

Naším cílem byl indiánský kmen Huaorani, o němž jsme toho tou dobou věděli jen pramálo. Viděli jsme pár fotografií, něco jsme načetli o způsobu jejich života a fascinovala nás poměrně krátce známá historie tohoto kmene, která se vyznačovala zejména celou řadou krvavých střetů. Jenže jsme to brali jako historii a nikdy by nás nenapadlo, nakolik může být stále aktuální. Zjistili jsme to bohužel hned na letišti v Quitu, kde nás náš průvodce Chris přivítal slovy: „Kluci, omlouvám se, ale vaše cesta ke kmeni Huaorani se nemůže uskutečnit. Před pár týdny byla v pralese napadena indiánská dívka doposud nekontaktovanou skupinou indiánů a až do odvolání je do této oblasti vstup zakázán.“ Bylo to jako studená sprcha. Nic proti kolibříkům a dalším nesporným lákadlům Ekvádoru, ale v tu chvíli se nám zbořil hlavní plán celé cesty. Člověk však nemá stahovat kaťata ještě před brodem, a tak jsme v následujících dnech Chrise nutili k neustálým dotazům na příslušné úřady a ministerstva, zda by to přece jen nešlo nějak zařídit. Vytrvalost se nakonec vyplatila a požadované povolení jsme obdrželi. Sice jen na omezenou dobu, ale zato s patřičným bonusem. Naší místní průvodkyní měla být totiž Luciana, právě ona mladá žena, která jen nedávno přežila napadení nekontaktovaným kmenem.

Pamatuji si přesně na naše první setkání. Plachá dívka se smutným úsměvem, jejíž tělo bylo poseté sotva zhojenými ranami od oštěpů. Samozřejmě že nás její příběh nesmírně zajímal, jenže tou dobou o něm Luciana ještě nebyla připravena hovořit. Nešlo jen o její těžká zranění, ale Luciana během útoku přišla i o manžela a vše bylo ještě příliš čerstvé. O svém zážitku ostatně odmítla mluvit i s velkými televizními štáby, a tak šance, že by se otevřela právě nám, byla nulová. Rozhodně jsme také nechtěli být těmi, kdo ji bude nějak nevybíravě nutit otevírat bolavé rány. Luciana si prošla peklem, a její rozhodnutí mlčet jsme tak plně respektovali.

Konfrontace dvou světů, již nám pak Luciana během pobytu mezi Huaorani nezapomenutelně zprostředkovala, nás zaujala natolik, že jsme se do Ekvádoru vrátili ještě o rok později. A i tentokrát se stala naší průvodkyní Luciana. Setkání po roce bylo krásné. Jizvy na duši Luciany se asi úplně nezacelí nikdy, ale ty na těle už byly o něco méně patrné a i její úsměv byl už o něco méně smutný. Největším překvapením však bylo, když za námi Luciana jednoho večera přišla s tím, že pokud chceme slyšet její příběh, tak nám jej teď už poví. Nejsem psycholog, ale pro Lucianu možná jen dozrál čas začít se se svým zážitkem vyrovnávat i tím, že o něm konečně promluví. Bez problémů souhlasila i s natáčením. Díky Lucianině statečnosti tak můžete i vy nahlédnout do komplikovaného světa ekvádorského pralesa, kde je smrtící síla oštěpů i v jedenadvacátém století pořád ještě realitou. Luciano, díky za tvou odvahu a důvěru!