nahoru

Nehostinný střed Austrálie: Rudá poušť kolem Uluru skrývá mnohá bohatství

Irena Páleníčková9. května 2018 • 07:20
Nehostinný střed Austrálie: Rudá poušť kolem Uluru skrývá mnohá bohatství
foto: Jiří Páleníček

Původní Australané neboli Austrálci či Aboridžinci obývají dnes hlavně neúrodný vyschlý střed světadílu, který jim vláda navrátila. Vládne mu jejich posvátný pískovcový monolit Uluru, odnepaměti chráněný tisíci kilometrů pustiny před neuctivými zraky vetřelců. Dá se i v tomto rudém pouštním „Nic“ poznat a dovědět něco zajímavého?

Bílí přistěhovalci zpočátku hledali v centru světadílu velkou vodní plochu. První se o neexistenci australského vnitrozemského moře přesvědčil John McDouall Stuart, který v roce 1862 jako první běloch přešel Austrálii severojižním směrem. Vnitrozemské moře bylo tehdy už dávno vyschlé a zbyly po něm jen kostry sto milionů let starých ryb a velkých dravých kronosaurů. Schopného cestovatele připomíná kromě četných soch a infotabulí i jméno hlavní severojižní silnice Stuart Highway. Začíná na severu v Darwinu, končí na jihu v Port Augustě a my k ní vyjeli od východního pobřeží z města Townsville.

Po pár kilometrech od pobřeží na nás dýchl první závan srdce Austrálie, zvaného podle červené půdy Red Center. Ovanulo a ochromilo nás horko a sucho. Spolu s vyšperkovanými kabinami silničních vlaků se pustinou jako přízrak řítila rovná kvalitní asfaltka. Kolem ní se střídaly buš, polopoušť, řídké lesíky, poloholá prérie a vším probleskávala červená země. Z ní se do dálky táhly i záhadné široké přímé cesty protínající rovinu odnikud nikam – nouzové přistávací plochy pro letadla RFDS (Royal Flying Doctor Service). V roadhousech jsme zase viděli pokladničky s nápisem Hrdě podporujeme RFDS. Královští létající doktoři jsou totiž z velké části sponzorováni tisíci obyčejných dobrovolníků, a proto jsou jejich služby převážně zadarmo.

Létající doktoři

Až když jsme v jednom obchodě potkali Larissu, pochopili jsme: „Čtrnáct let jsme na našich pozemcích udržovali v provozuschopném stavu přistávací dráhu. Nikdy nebyla použita. Pak se jednoho dne oněch tisíc metrů stalo nejdůležitějšími metry naší farmy. Dcera se zranila na obličeji při těžkém pádu z kola a nikdo nevěděl, nejsou-li zasaženy oči. Doktor přiletěl se setměním, během patnácti minut nás naložil a vzlétl do nemocnice. Tam se ukázalo, že je vše v pořádku, a druhý den ráno jsme už byly doma.“

Proto v Cloncurry, kde tito doktoři vznikli, vedly naše kroky nejprve k jejich muzeu. Byly však Vánoce, a tedy zavřeno. Nešlo navštívit ani rádiovou školu v Mount Ise, jejíž činnost se rozvíjela souběžně s RFDS a ještě dnes umožňuje dětem z osamocených farem získat vzdělání. I ona vznikla v Cloncurry a i její základna se později přestěhovala do Mount Isy. Na rozdíl od dětí ale Létající doktoři prázdniny mít nemohou. V Mount Ise jsme se za nimi vydali.

Jak to chodí na letišti: Přijeďte s velkým předstihem a připravte se na několik kontrol >>>

Doktor Liam byl v kanceláři, i když mívá až tři letecké výjezdy za den. V městě má dva kolegy, deset dalších dolétává. Na získání svého prestižního místa musel mít širokou praxi a ještě dnes slouží v místní nemocnici. Až jednou opustí RDFS, bude dokonale všestranným lékařem. Pilotní oprávnění mít nemusí, na letišti má stále pohotovost jeden pilot a jedna terénní zdravotní sestra.

Hala s letadlem RFDS byla ale zavřená. Než jsme se rozhlédli, zaskřípěly brzdy a vyběhl pilot vyrušený od oběda. Měl čas jen na pár slov a fotek, pacient nemohl čekat. Rychle vyroloval z hangáru, aby ke svým devíti stům hodinám letu za rok přidal další. Možná ho právě dnes čekalo osobní navigování a orientace podle terénu jako v dobách Johna Flynna, zakladatele RFDS, jehož portrét je na dvacetidolarové bankovce. A my vyrazili po silnici dál na západ do srdce světadílu.

Jen špatné zprávy

Motelům se zde říká roadhouse, a protože jsou často na místě bývalých farem, mívají zajímavou historii. Například na ranč Curtin Springs přivedl v roce 1956 farmář svou rodinu a dva tisíce kusů dobytka se slovy: „Mám pro vás několik zpráv. Všechny jsou špatné.“ Podobné historky a klimatizace v barech nám zajišťovaly trochu osvěžení při cestě rozpálenou monotónní polopouští.

Nezvyklé podmínky pro život v Rudém středu formují zvláštní lidské osudy. Padesátiletého Jamese jsme potkali na začátku cesty. Tenhle bývalý učitel žil se svým synem v omalovaném anglickém dvoupatrovém busu, udělal z něho pojízdnou knihovnu a vyučoval v něm ochranu životního prostředí.

Míšenec Charlie nás oslovil v Tennant Creeku. Mezi nepříliš čistými postavami zarostlých Aboridžinců posedávajících na zemi byl výjimkou i svou výřečností. Ukázal na přezku na svém pásku: „Vidíte, to je naše vlajka. Černá nahoře je naše kůže, červená je naše zem a krev a žluté slunce uprostřed vše spojuje. Dokud bude ono, budeme i my.“

Mnoho domorodců se pod vedením bělochů věnuje svému původnímu umění. Vyřezávají ze dřeva a zdobí ho vypalováním různých vzorů rozžhaveným železem. Ženy tvoří své obrazy tečkami, dřív se totiž „malovalo“ jen otiskováním prstů. Jejich umění můžete vidět a koupit v galeriích „hlavního města“ Rudého středu Alice Springs, v kulturním centru Uluru i v okolních roadhousech.

Pravděpodobně nejznámějším domorodým umělcem je od narození slepý zpěvák a hudebník Gurrumul. Zpívá svým rodným jazykem yolnju i anglicky, hraje hlavně na kytaru, a v roce 2012 dokonce vystoupil před britskou královnou na koncertu k jubileu její vlády. Jeho CD jsme slyšeli v galerii roadhousu Mount Ebenezer u odbočky ze Stuart Highway k Uluru, kde Aboridžinci tvořili svá díla přímo před očima návštěvníků. Fotografování bylo ale přísně zakázáno, na což zde dohlížel urputný bílý správce. Šel na to zostra: „Bez dovolení žádné fotky. Nikoho. Žádné děti, žádní lidé. U nás v Austrálii se lidi jen tak fotit nesmějí.“

Světelná show svaté skály

První běloch uviděl Uluru až roku 1872, Aboridžinci ho uctívají již čtyřicet tisíc let a my jsme na návštěvu tohoto neopakovatelného geologického útvaru museli čekat pouhých pár dní. Tajfun u Filipín totiž poslal do Rudého středu lijáky, jaké zde nepamatovali padesát let. Poušť se zazelenala a rozkvetla, ale Uluru pokryly vodopády a mraky. Správa národního parku ho na několik dní zavřela a připojila se k hledání tří turistů, jež v poušti spláchla velká voda.

Pak nás ale legendární skála uvítala horkem a modrou oblohou. Ovšem lézt na jedinečný monolit, který je posvátným místem pro půl milionu domorodců, to se opravdu nesluší, i když je to na jednom místě povoleno. Je ho však možné obejít dokola, a čím blíž mu člověk je, tím víc na něj působí jeho rezavé jednolité stěny čnící až 350 metrů nad okolní rovinu. Těžko věřit tvrzení geologů, že devět desetin monolitu je pod zemí, tedy téměř tři kilometry!

Zůstali jsme v národním parku Uluru-Kata Tjuta tři dny. Každý večer jsme se usadili na střeše auta na parkovišti určeném k večernímu pozorování a spolu s dalšími desítkami aut čekali na light show vytvářenou slunečními paprsky zapadajícího slunce na bocích monolitu, který hrál různými odstíny zrzavo-oranžové.

Zajímavě osvětlené bývají i čtyřicet kilometrů vzdálené stejně monumentální skály Kata Tjuta, komplex obřích homolí, vysokých až pět set metrů. Na rozdíl od Uluru nejsou z jednolitého pískovce, ale ze slepence a nejsou tolik posvátné. Proto se v nich dá chodit volněji. Když však teploty stoupnou nad 36 °C, jsou oba komplexy uzavřeny slovy: „Zavřeno kvůli létu.“

Opály, rakety a horko

Největší teplo jsme překvapivě zažili až jižně od Uluru, kde krajina vyschla a získala pouštní charakter. U Cobber Pedy jsme naměřili 47 °C ve stínu a země se zde prý rozpaluje až na 65 °C, což jsme si ověřit nemohli, protože nám praskl teploměr. Město samo je známým nalezištěm opálů, na světový trh jich dodává 95 procent. Pod zemí pracují nejen hledači, ve vykopaném chladivém podzemí se dřív i bydlelo a byl v něm i poštovní úřad. Dnes je pod zemí luxusní čtyřhvězdičkový hotel a v opuštěných dolech jsou četná muzea.

Obdivuji anglickou lásku ke golfu, vždyť i přes vedra zde někdo vybudoval osmnáctijamkové golfové hřiště. Místo trávníků má sice písek a u jamek kolo černých kamínků, ale zato si můžete zahrát v noci se svítícími míčky.

Neméně zajímavý byl klokaní sirotčinec spojený s galerií domorodého umění. Klokani se v Austrálii nemají moc dobře, přestože jako symbol země jsou na dolarové minci. Doma je nikdo chovat nesmí, i když se dají ochočit jako psi. Kdo najde mládě, jež třeba vypadlo z vaku své maminky sražené silničním vlakem, může ho odnést do sirotčince. Ale odchované mládě se nesmí vypustit zpět do přírody, čeká ho jen zoo či safari. Galerijnímu klokánkovi bylo šest měsíců, žil v kabelce vystlané ručníkem a krmili ho každé čtyři hodiny. Majitel galerie ho opatrně vyndal na zem a přinesl tašku s čistým froťákem. Otevřel ji a klokánek hned skočil dovnitř. Jako správný podnikatel ho pán otočil hlavičkou ven z tašky a obešel s ním všechny návštěvníky. Selfíčko si udělal každý a každý si pohladil jemňounký kožíšek a podíval se do velkých, jakoby srnčích očí.

Opály nám ukázal Řek Kostas, představitel jedné z padesáti národností, které sem od roku 1915, kdy se naleziště otevřelo, přišly zbohatnout. „Před čtyřiceti lety jsme vyjeli 30 km někam kopat a vydělali za den i padesát dolarů. Dnes stojí padesát dolarů jen cesta a nafta do strojů. Lidí tady ubývá,“ povzdechl si.

Následující městečko Woomera jeho poslední slova potvrzovalo. Kdysi vojenská zkušební základna raketové techniky i atomových zbraní byla až do roku 1982 uzavřeným územím. „Jak to tam dnes vypadá?“ ptali se nás Australané odjinud. Nijak. Nevyužije-li osiřelé město zbytky raket posbíraných v okolní poušti pro své zviditelnění, bude pomalu upadat v zapomnění jako mnoho jiných osad v outbacku (odlehlém vnitrozemí). Právě rakety však do australského centra lákají mnohé turisty, kteří se sem vydávají terénními auty na populární off-road trasy. Buďte ale připraveni na to, že všechno bude jinak než to, co tady zažil o rok dřív někdo jiný.

Mystické australské Nic

První chybou je myslet si, že Austrálie je trochu jiný Nový Zéland. Není. Stejná je jen nesrozumitelnost místní „angličtiny“, plné zkratek a přezdívek, ovlivněné navíc jazyky domorodců, pohodlností prvních bělochů cokoliv pečlivě vyslovovat a dialekty irských a jiných přistěhovalců. Lingvista by navíc určitě postřehl i skřehotání bílých kakadu či hrůzostrašné zvuky australského ledňáčka obrovského, znějící jako náš hejkal.

Zatímco na Zélandu se střídá jedna přírodní obdivuhodnost za druhou, v Austrálii je od sebe dělí stovky kilometrů. To vynikne zvlášť v Rudém středu. Z Alice Springs je to k Uluru 463 km a na sever k tzv. Ďáblovým kuličkám (Devils Marble) 412. Mezitím nic s hodně velkým N. Krajina jako stůl, silnice jako podle pravítka. Sem tam termitiště, občas strom či keř, vzácně kráva, která v polopouštním středu potřebuje pro svou obživu plochu 20 km2. Auta z půjčoven mají na tachometru nastaveno omezení 110 km/h, takže je lepší nepospíchat. Kdo rád medituje za jízdy, pro toho je Stuart Highway a odbočky z ní ideál. Australské Nic dokáže být luxusně mystické, a pustí-li si k němu řidič domorodé hráče na didgeridoo, je zážitek stejně velký jako na úpatí Uluru.

Nejlepší čas

Domorodá Vejce duhového hada, bělochy pojmenovaná Ďáblovy kuličky, jsou v téměř stejném Nic jako Uluru. O něco menší kuličky, i když v moři na hranici přílivu a odlivu, jsou i na Zélandu. Ale jen v Austrálii je u nich v zemi nikoho mimo jakoukoliv civilizaci přístřešek a v něm free wifi připojení. Protože mobilní signál je v rudém Nic vzácností, wifi oceníte. Stejný div je u parkoviště u Kings Canyonu, kde se pro změnu na rudé skály díváte směrem dolů. Vzdálenost od Alice Spring zůstává stejná — rovina přes čtyři sta kilometrů.

Jen pozor, chcete-li si centrum užít, musíte přijet ve zdejší zimě, tj. evropském létě, kdy nehrozí ani 47° ve stínu, ani monzuny přicházející od severu, a tím pádem ani uzávěra některých cest. Protože pokud policie dá někam tabulku Road closed a pod to přidá, že za neuposlechnutí hrozí pokuta, buďte si jisti, že výše neoddiskutovatelné pokuty zdaleka přesáhne naše evropské zkušenosti (autor si tak zvýšil náklady na cestu o šest tisíc korun za jízdu na červenou). To je asi jediná zkušenost, kterou nikomu nepřejeme. Zato možnost volného kempování s výjimkou domorodých území a národních parků je věc, na niž se jen tak nezapomene.


Překvapivá australská čísla

  • Austrálie je nejméně zalidněný světadíl s necelými třemi lidmi na kilometr čtvereční, kde devadesát procent z 24 milionů obyvatel žije ve velkých městech u moře a v úzkém pobřežním pásmu.
  • První Evropané přistáli v Austrálii roku 1606 a první várka trestanců sem na stálé osídlení připlula 26. ledna 1788. Tento den se slaví jako národní Den Austrálie.
  • Stuart Highway měří přesně 2834 km.
  • Největší ranč Anna Creek v oblasti Coober Pedy je velký jako Wales, ale uživí jen deset tisíc kusů dobytka. Místní kovbojové proto koně vyměnili za silná rychlá terénní auta, jimiž honí dobytek za pomoci majitelova navigování z vrtulníku.
  • RFDS byla založena v roce 1928, dnes má 68 letadel a pomůže někomu každé dvě minuty. Pobočka v Mount Ise převeze ročně přes 10 000 pacientů, doktoři poskytnou přes 80 000 telefonických konzultací a nalétají k osmi milionům km za cca 23 000 odlétaných hodin.
  • Rádiová vzdušná škola byla založena roku 1960 a dnes dává vzdělání 220 dětem ze 150 rančů rozložených na ploše 80 000 km2.
  • Nejdelší australskou cestu s ovcemi prošel v letech 1882 až 1883 honák Thomas Curthrie. Ten koupil pro svůj ranč Avon Dawns Station na pobřeží 11 000 ovcí. Vydal  se s nimi na 3500 km dlouhou cestu na ranč, kam dorazil po 16 měsících se 4000 kusy.

Dobré tipy

  • Austrálie není levná, cenově se řadí k Norsku či Novému Zélandu.
  • Nejlevnější supermarkety jsou Coles (vyslov Kouz) a Woodworth.
  • Maso je stejně kvalitní jako na Novém Zélandu či v Argentině.
  • Klokaní maso je sice specialita země, ale klokan má tak krásný pohled…
  • Pivo je drahé a nepříliš dobré, víno je levné a výborné (čtyři litry 15 dolarů). Alkohol prodávají „bottle shops“.
  • Voda v nádržích na parkovištích je pravidelně doplňována pitnou vodou, ale do nádrží praží slunce a voda má odpornou chuť a spornou kvalitu. Desetilitrový kanystr stojí v sámošce čtyři dolary.

Co možná nevíte

  • Medvídci koala jsou tam, kde jsou eukalyptové lesy, tj. mimo Red Center. Avizují je značky.
  • Klokani chodí k silnici do příkopů na pastvu, protože je tam v době sucha díky srážení vlhkosti nejvíc trávy. Prší-li a je zeleno všude, u silnic je neuvidíte.
  • Ptakopysci jsou vzácní a žijí ve vodě, v národních parcích na východě. Chcete-li je vidět, věřte tipům v průvodcích.
  • Psi dingo jsou supervzácní (za dva měsíce jsme viděli jednoho).
  • Volně žijících koček je několik milionů a v současné době jsou označovány za největší nebezpečí pro původní faunu.
  • Papoušci jsou zcela běžní a uřvaní.
  • Rozvětveným eukalyptům se přezdívá „výrobci vdov“, protože se jim nečekaně mohou odlomit i silné větve. V Red Centeru je uvidíte v soutěskách, např. Kings Canyon.
  • Vstupné do NP Uluru-Kata Tjuta je 25 dolarů na tři dny a během nich můžete národní park opakovaně opouštět.
  • Zdejší specialitou je swag, jakési kempovací 3 v 1, srolovaný stan s matrací a spacákem pohromadě, který vytváří role velikosti bytelných koberců na střechách aut jedoucích do outbacku. Kdysi podobným stylem vozili putující kovbojové za sedlem své mobilní spaní.

Pár rad před odjezdem

  • Na jižní a východní pobřeží Austrálie je nejlepší únor (místní léto, ale lednový dovolenkový nápor je pryč).
  • Do centra – outbacku – jezdí místní v červenci a srpnu v teplých bundách a čepicích.
  • Na tropický sever jeďte od července do října, kdy nehrozí lijáky.
  • případě dešťů může policie zejména prašné cesty zavřít. Uzávěry respektujte.
  • Při cestě outbackem dodržujte daná pravidla — dostatek vody, pohonných hmot a náhradních pneu, zajištěné GPS spojení, nikdy nejezdit pouze jedno auto a v případě nepojízdnosti vozu od něj neodcházet atd.
  • Nezapomeňte síťku na hlavu proti otravným mouchám v poušti, kde jsou po setmění i komáři.
  • Nepočítejte s každodenní dostupností mobilního signálu.
  • Nejlepší je místní autoatlas Hema a off-line navigace a mapa Osmand.
  • Pokuty za dopravní přestupky jsou opravdu vysoké (jízda na červenou 300 dolarů)
  • Na kruhovém objezdu se ukazuje odbočení jako na normální křižovatce.
  • Hlídejte čas, v jednotlivých státech australské federace není stejný.

Irena Páleníčková




Starší články Lidé a Země