nahoru

Záhadné Togo: Do západní Afriky za šamany a tajemným vúdú

Miro Vojtek10. dubna 2018 • 08:30
Záhadné Togo: Do západní Afriky za šamany a tajemným vúdú
foto: Shutterstock

Bývalé „Otročí pobřeží“, známé vznikem náboženství vúdú, magickými vodopády a krásnými savanami, okouzlí návštěvníka dobrosrdečností svých obyvatel. Navíc se mu turisté zatím vyhýbají.

Je velké asi jako Česká republika bez Moravy a žije tu sedm a tři čtvrtě milionu lidí. Díky přístavu v Lomé tvoří Togo obchodní spojku mezi Afrikou, Asií a Jižní Amerikou. Je to hlavně zemědělská krajina, vyváží fosfáty, kakao, banány a bavlnu. Najdete tu divoké savany se spoustou zvířat, vášnivé obchodníky, šamany vúdú a poznáte tu život, jaký býval v dávné minulosti. A také je to přímořský ráj bez turistů.

Kupte si kouzlo!

Stojím na letišti v Lomé a cloumají mnou první obavy. Najdou mě tu průvodci objednaní přes turistickou agenturu? Záhy ke mně přistoupí dva muži – mají mou fotku v mobilu a představují se mi jako Gérard a Abdulai. První místo, kam mě vezmou, je místní mše. Je zjevné, že moderní technologie došly až sem: lidé si mši doprovázenou zpěvem, trubkami a bubny nahrávají na telefony. Po hodince je show konec a na dvoře je nachystán oběd. Ženy připravily hned tři chody: rybu v chilli omáčce s maniokem, rýži se zeleninou a mango s pomeranči. Každý má za sebou lavor s čistou vodou a všichni si myjí ruce před jídlem i po něm.

Po vydatném obědě míříme na Grand Marché, Velký trh. Kromě látek, potřeb do domácnosti a potravin tu koupíte i proslulé fetiše, předměty na zaříkávání a vůbec všelijaké „vúdú potřeby“. Musíte si jen dát pozor na kapesní zloděje. Trh se rozkládá na okraji města a scházejí se tu nejen kupující a prodejci, ale i šamani z celé střední a jižní Afriky. Lidé sem přicházejí pro amulety pro štěstí i zaříkání. Na prodej tu jsou sušení hadi, chameleoni, ptáci, lebky opic, divokých psů, hrochů, krokodýlů a šakalů.

Svoje služby mi nabídl i šaman. Francouzsky mi vysvětluje, že mi pomůže. Ale s čím? ptám se. Prý ode mě odežene zlé duchy. Budu dobře spát a najdu tu pravou ženu. Sedám si tedy na velký kámen a čekám, co přijde. Šaman přede mě na zem pokládá ploché kameny, dvě malé lebky zdobené mušlemi a dřevěnou hůlku. Nejdřív vezme do ruky kameny a zaříká. Říká mi, ať si je přiložím na spánky a zaříkám s ním. Pak uchopí lebky a také je zaříká. Podá mi je a já opakuji jeho slova. Nakonec mi podá dřevěnou hůlku – prý je to na potenci. Stačí ji prý namočit do kvalitní whisky a – pak whisky vypít. Úspěch prý zaručen. No nevím…

Nakonec šaman přijde s účtováním. Všechny zaříkané předměty mi dává a žádá v přepočtu asi 130 eur. Odmítám. Co když nebude jeho kouzlo účinkovat? Šaman jde s cenou dolů: 80 eur. Prchám pryč a zaříkané zázraky nechávám ležet.

Národní parky

Togo má dva národní parky (Kéran a Fazao-Malfakassa) a rezervaci Sarakawa. Park Kéran se právě obnovuje – zvířata slovili místní obyvatelé kvůli nedostatku potravin.

Sarakawa na první pohled vypadá jako obyčejný lesík, ale jen co nasedneme do terénního auta, vidíme pštrosy, párek krokodýlů a nedaleko i skupinu buvolů. Správce parku nás před nimi varuje, prý často usmrtí víc lidí než krokodýli. Na stromech se hlasitě překřikují opice a u cesty vidím gazely a párek zeber. Nadšeně fotím, o takovémhle okamžiku jsem snil dlouho. Bohužel sloni, na které jsem se těšil, jsou tu vzácní. Velká část jich byla vyhubena pro slonovinu a maso. Malá populace slonů migruje na podzim do Beninu.

Posvátný baobab

Náš příchod do vesničky Koutammakou byl pro místní šťastnou příležitostí trochu si vydělat. Nejdříve tedy odevzdáme poplatek místní „samosprávě“ za vstup do této vesnice kmene Tamberma, chráněné obci na Seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Vesnici lemují křoviska a vzácné baobaby. Hliněné domky vypadají jako z pohádky, ale jsou velmi pevné a v minulosti dokázaly své obyvatele uchránit před lovci otroků – bojovníky z Beninu. Etnikum Tamberma praktikuje své animistické náboženství už dlouhá staletí a nepodlehlo vlivu islámu ani křesťanství. Věří svým šamanům, mocným silám magie a přírody. Tito vzrůstem nevelcí lidé nabízejí návštěvníkům vesnice své výrobky (sošky, kalabasy…), případně vám za poplatek jejich stařešinovi zazpívají a zatančí. Nakonec nám dají ochutnat i nápoj z baobabu, který považují za posvátný, věří v jeho sílu a v to, že je chrání před zlem.

Přenocujeme nedaleko vesničky v hliněném domečku se slaměnou střechou. Bez elektřiny, vodovodu, toalety… Opravdový zážitek. V takovém domku přitom běžně žije sedm až osm lidí.

Dostáváme upozornění, že si máme dávat pozor na hady, prý je jich tu dost. Nejjedovatějším je zelená mamba, občas se objeví i mamba černá. Zelená žije nejčastěji na stromě, ale i pod mangovníkem. Zato se prý nemusíme bát černých škorpionů, nemají tak silný jed, aby člověka zabil, nanejvýš si prý poležíme s horečkou a nevolnostmi. Tak dobrou noc!

Síla vúdú

Afričané odnepaměti věří v sílu a moc zvířat, v přírodní síly. Jejich animismus je starý víc než deset tisíc let. V čem konkrétně jejich víra spočívá? A jak praktikují vúdú? Je opravdu tak nebezpečné, jak ho líčí filmy? Je to černá, nebo bílá magie? V Togovillu, městě, kde vzniklo, chci najít odpovědi. Leží u městečka Agbodrafo, bývalého střediska trhu s otroky. Drastické podmínky doby otrokářů podnítily v otrocích touhu, že svůj těžký osud mohou překonat – právě díky vúdú.

Zdejší kostel z roku 1930 navštívil v roce 1985 papež Jan Pavel II. Asi půl kilometru od kostela stojí sochy potřebné k praktikování vúdú, odlišné pro ženy a muže. K sochám se přinesou oběti, většinou zabitá slepice, jejíž krví se socha potírá a pak se posype peřím. Šaman rituál zaříká, zatímco skupina lidí kolem sleduje obřad. Když žena chce zdravé děti nebo vdavky či zdraví, odříká se šamanem modlitbu. Potom se zpívá, tančí a slaví dlouho do noci. Tyto praktiky patří k bílé magii. Černá je nebezpečná a řeší spory mezi obyvateli. Výsledky obou magií jsou prý účinné. Zdejší lidé jim věří, a když třeba onemocní, jdou nejprve za šamanem, teprve pak za doktorem.

Ve zdejším horku snadno vyprahnete. Místní ženy proto nabízejí balenou vodu i džusy v malých sáčcích a oloupané pomeranče. Děti mi zase nabízejí domácí alkohol vyrobený z kukuřice, „chuk“. Je tak kyselý, že si raději dám palmové víno. Když vidím ženy v plné práci, ptám se Gérarda: Jak funguje tožská rodina? Muž se prý stará o příjem rodiny, žena o domácnost a výchovu dětí. K tomu však chodí ještě prodávat na trh ovoce a zeleninu. Život zdejších lidí je skromný, ale i tak každou návštěvu uctí jídlem a pitím. Nabídnou vám nezřídka i odvoz.

Ráj u moře — Aného

Pár chatek se slaměnou střechou, lehátka a řada palem podél pobřeží vytvářejí atmosféru dokonalého exotického odpočinku. Moje ubytování je tu skromné: malá dřevěná chatka, ovšem s elektřinou. WC je společné a sprchu mám vlastní – na dvoře chatky. Není to velký luxus, ale případnou nespokojenost zažene šum mořských vln, které jsou na dosah. Bohužel, domácí mi nedoporučují jít si zaplavat. Prý jsou tu silné podmořské proudy. Na moře vyplouvají jen zkušení rybáři. Koupání je bezpečné pouze blízko beninské hranice, kde moře není tak divoké.

Zklamání zapíjím mangovým džusem vyrobeným v Togu, který je pro svou výraznou chuť vývozním artiklem. Posbírám pár muší – pro štěstí – a sleduju rybáře, jak vytahují síť s úlovkem ryb. Je obdivuhodné, jak se dokážou popasovat s divokým mořem a zajistit tak své rodině obživu. Hledím do nekonečné dálky modrého obzoru a přemýšlím o všem, co mi tato africká země ukázala ze svého bohatství. Mnohé otázky zanechala bez odpovědí. Možná je to důvod se sem vrátit.


Očima autora

Togo je turisty opomíjeno, ale má co nabídnout. Znovu je obnoven Národní park Kéran a skvělý je také NP Fazao Malfakassa, kde žije malá skupina slonů. Z tradic stojí za vidění ceremonie tanců vúdú kmene Ewe ve vesnici Abgodrafo. Na severu země v regionu Kozah, v městech Lama a Kara, se konají v červenci slavnosti Evala. Kromě tanců ve zvířecí kůži uvidíte i souboje zápasníků. Z přírodních krás doporučuji vodopádyAtakpaméWomé nedaleko města Kpalimé. Togo vyrábí skvělé mangové džusy, pivo značek Flag a Awooyo. Ochutnejte i rybu v chilli omáčce s fufu. Na ulici se najíte levně. Za oběd s pivem dáte asi 50 Kč.

Lidé jsou v městech přátelští, jen po setmění se nedoporučuje chodit po ulicích sám. Výlety si zabezpečte taxíkem s průvodce, vše najdete na internetu. Povinné je očkování proti žluté zimnici a doporučují i proti
hepatitidě B. Víza za pobyt do sedmi dní vyřídíte za poplatek 10 000 CFa
(zhruba 400 Kč) na letišti.

Miro Vojtek




Starší články Lidé a Země