nahoru

Michael Havas: Velkou roli v životech Maorů hrálo ragby

Zuzana Šprinclová29. dubna 2018 • 07:50
Michael Havas
Michael Havas
• foto: 
archiv Michaela Havase

Pod tlakem přistěhovalců byli na pokraji vymření. Slavní válečníci a hráči ragby Maorové se ale nedali. Kdysi nesměli používat svůj jazyk, dnes patří k dobrému tónu maorštinu ovládat. Michael Havas, který jako syn emigrantů z Československa na Novém Zélandu vyrůstal, skládá ve svém posledním filmu jeden ze zapomenutých příběhů domorodých obyvatel.

Dokument Beyond the Battalion připomíná 28. maorský pluk, jenž pod vlajkou Nového Zélandu bojoval za druhé světové války na Krétě. Jak se Maorové do války dostali?

Jejich vůdce Sir Apirana Ngata je k tomu vyzval, prý si tak vylepší svoji sociální pozici ve společnosti. Maorové tak vyrazili na Krétu zachraňovat evropskou kulturu a postavili se do cesty nacistům. Jejich pluk mohl mít v průměru tak 1000 mužů, svůj život ve válce položilo více než 600 z nich.

Tvrdí se, že Maorové šli do války dobrovolně. Opravdu to tak bylo?

Ano, v mém filmu jeden z nich říká: „Bojovali jsme pro krále, pro Commonwealth, ale šlo nám i o dobrodružství.“ Maorové jsou válečníci, mají bojovnost v krvi a válka jim umožnila rozpárat stovky lidí.

 

 

I jejich slavný bojovný rituální tanec haka působí dost divoce...

Haka o nich vypovídá mnoho věcí, dnes je to především geniální marketingový fenomén. Přestože byla maorská kultura utlačována, haku většinová společnost od domorodců převzala. To je důkaz, jak byli Maorové nesmírně bystří a inteligentní. Když se dnes řekne haka, každý ví, o co jde a odkud pochází.

Jací ještě Maorové jsou? Jak jste je poznal?

Poprvé jsem se s nimi setkal jako dítě, moji rodiče jim pronajímali dům. Pamatuji si mejdany, které začínaly v pátek a končily v neděli. Byly divoké, hrálo se na kytaru, nahlas se pouštěla hudba. Moji spolužáci na střední škole byli z jedné třetiny Maorové. Byly to děti válečníků, velcí jako hory, vynikali v ragby a zabývali se většinou truhlařinou nebo zpracováním kovu, ostatně jsou to nejlepší dřevořezbáři na světě. Většinou žili v jednoduchých domech pro sociálně slabší. Jezdil jsem do jedné takové oblasti jako student prodávat detergent, chtěl jsem je poznat. Velmi důležitá je pro ně rodina, kolem ní se točí celý svět. Také to jsou vynikající řečníci, jejich válečný oštěp má na hrotu hlavičku s jazykem, aby promlouval, a ne jenom zabíjel.

Matatina Marae – meeting house na okraji Waipoua Forest, který vybudoval Ned Nathan, maorský voják a hlavní postava Havasova prvního filmu Once Upon an Island.Matatina Marae – meeting house na okraji Waipoua Forest, který vybudoval Ned Nathan, maorský voják a hlavní postava Havasova prvního filmu Once Upon an Island.

Menšina prorazila

Bílí kolonialisté se pokusili Maory asimilovat. Jaké bývalo jejich postavení?

V 50. letech nebylo in být Maorem, byli občané druhé kategorie. Nesměli třeba ve školách mluvit svým rodným jazykem. Probíhala tichá, nepsaná asimilace. U Maorů útlak vedl k tomu, že se snažili být bělošštější než běloši, lepší Britové, než jsou Britové samotní.

Jak se Maorům podařilo, že je většinová společnost začala respektovat a došlo k renesanci jejich kultury?

V 70. letech se po celém světě začaly dít zajímavé věci. Ze Západu se ozývalo, že jsme si všichni rovni. Velkou roli v tom hrály dokumentární film a televize. Byla to léta ovlivněná například Beatles, generací hippies, protesty proti válce ve Vietnamu. Velkou roli sehrálo ragby. Jeden z mála týmů na světě schopných porazit hráče z Nového Zélandu, kde klíčové pozice zaujímali právě Maorové, pocházel z Jihoafrické republiky. Jenže kvůli apartheidu to představovalo velký problém, protože v rámci segregace se jihoafrický běloch Maorů nesměl dotknout. Na dobu turnaje po JAR proto dostávali Maorové čestné bílé občanství.

To zní dost absurdně...

Ano, a nám, mladým lidem, to vadilo. Vyvrcholilo to v roce 1982, když přijeli jihoafričtí Springboks hrát proti All Blacks. Pořadatelé museli kvůli výhrůžkám zrušit probíhající zápas. V ulicích se odehrávaly bitvy, výsledkem byly desítky zraněných. Všechno se začalo měnit, postupně se Maorům vracela půda, hrdost. Tvrzení, že sport je apolitický, je naprostý nesmysl.

Jaké mají postavení dnes?

Řekl bych, že velmi dobré. Vláda dokonce letos v březnu prohlásila jejich asi 200  km dlouhou řeku Whanganui za lidskou entitu a vyčlenila 60 milionů novozélandských dolarů na její ekologickou ochranu. Kdokoli řece ublíží, jako by ublížil člověku. Maorům se také podařilo proniknout do vzdělávacího systému. Syn studoval mořskou biologii a jedním z předmětů byl tradiční vztah Maorů k přírodě a jejich lovištím. Na jeho promoci promluvil bílý rektor maorsky. Docela velká skupina bělochů se dnes maorsky učí, patří to ke správnému vystupování. A když se dnes Maorové představují, řeknou před svým jménem, odkud pocházejí, z jakého jsou kmene, jak se jmenuje jejich řeka, hora.

Michael Havas při natáčení dokumentu o maorských veteránech druhé světové války. Vpravo Wiremu Williams, který se zúčastnil bojů, uprostřed Julian Arahanga, spoluautor.Michael Havas při natáčení dokumentu o maorských veteránech druhé světové války. Vpravo Wiremu Williams, který se zúčastnil bojů, uprostřed Julian Arahanga, spoluautor.

Kréta: lidový odboj

K renesanci maorské kultury přispěly také vaše filmy. O Maorech ve válce jste natočil trilogii. První film vznikl v 70. letech. Jak jste se k tématu dostal?

Úplně náhodou, bylo mi asi 24 let, když jsem se svou dívkou jel na Krétu. Měl jsem tenkrát postgraduál ve Švýcarsku ze středověké literatury, za sebou první rok na FAMU v Praze. Přijel jsem na Krétu a vůbec netušil, co se tam v roce 1941 odehrálo, až do okamžiku, kdy jsem řekl, že jsem Novozélanďan. Místní mi začali všechno s nadšením platit, všude mě zvali a postupně jsem se dozvídal, co se během války na Krétě dělo: že místní Spojence, mezi nimi i Maory, ukrývali, i když věděli, že je to může stát život, že nacisté kvůli tomu vyvraždili 70 vesnic, že právě v Řecku, kde okupanti popravili kulkou do zátylku více než 50 000 lidí, začal lidový odboj. Když dnes v Česku slyším, že jsme Heydricha neměli zabít, protože pak bylo pět tisíc mrtvých, mám pocit, že si lidé neuvědomují cenu svobody, že je potřeba pro ni něco obětovat.

Váš druhý film z roku 1977 dokumentuje pietní plavbu Maorů a cestu po bojištích druhé světové války ve Středomoří. Co pro ně znamenala?

Na lodi Semiramis pluli váleční veteráni, pozůstalí a stařenky, které jely uklidnit duše padlých válečníků. Maorská kultura je matriarchát, a přestože Maorové jsou bojovníci a slavní chlapi, za vším stojí jejich stařenky. Na hřbitově vyvolávaly duše mrtvých, aby se jim živí mohli poklonit, vyjádřit respekt. A udála se tam ještě jedna důležitá věc: na lodi začala většina mužů o válce vůbec poprvé mluvit. Dvaatřicet let mlčeli, protože měli trauma a posttraumatický syndrom na Novém Zélandu tenkrát nikdo neřešil. A na lodi se tématu už nešlo vyhnout a konečně mohli muži svým manželkám vysvětlit, co se vlastně stalo, proč se po nocích budili a křičeli.

Moje řeka je Vltava

V roce 1948 vám byl rok, když vaši rodiče museli utéct před komunisty z Československa. Zmínil jste, jak se Maorové představují. Jak byste se představil vy?

Má kánoe se jmenuje Sunderland flying boat, kterou jsme v roce 1951 přiletěli ze Sydney do přístavu v Aucklandu. Moje hora a pláž, kde jsem strávil dětství a mládí, se jmenují Piha. Moje řeka je ta, u níž jsem se narodil, tedy Vltava. A můj kmen? To už je hodně těžké, co tak famák?

Proč jste se ze svobodného světa vrátil do komunistické Prahy a FAMU studoval tady?

Přivedly mě sem rodné kořeny a fakt, že jsem vždycky chtěl studovat film. Navíc mě nadchla československá nová vlna, kterou jsem zažil ještě na Novém Zélandu. Přestože byla normalizace, FAMU představovala v té době oázu svobodného myšlení. Navíc jsem byl platící cizinec a nemusel chodit na marxismus-leninismus.

Po revoluci jste pomohl BBC připravit sérii filmů o novém Československu. Kdyby se dnes mělo natáčet o naší zemi, jaké téma byste BBC navrhl?

Jak se divadelník stal prezidentem a jaké je dnes na Hradě divadlo. Těžko bychom našli absurdnější. Nemůžu vám ale víc prozradit, protože něco chystám.

A co ještě chystáte, co není tajné?

Rozjeli jsme s kamarádem Stevem Lichtagem hraný film o záchraně oceánu, který by se měl točit v Číně. Spolupracuji na dokumentu o 500. výročí dolaru a momentálně natáčím film o projektu české Kunsthalle Praha, o připravovaném novém výstavním prostoru v Praze na Klárově.

Zasedáte také v porotách filmových festivalů. Udělal na vás nějaký snímek v poslední době dojem?

Jednou za rok vidím díky festivalu Voda, moře, oceány a nově také festivalu Příběhy země asi padesát filmů, jež mne nabijí na další rok. Snímky o stavu planety jsou ty nejlepší, moc rád se na ně dívám. Zaujal mě naposledy třeba dokument Je s námi konec?, kde se Leonardo DiCaprio vyjadřuje ke změnám klimatu. Skvělý film je i o kontejnerových lodích, které po světě dodávají veškeré zboží. Vlastní je asi deset bohatých rodin a ve filmu se ukazuje, jak nás ovládají, jak se chovají, že vykořisťují posádky, neplatí daně, jen abychom my si mohli koupit to laciné tričko za babku.

A váš poslední film Beyond the Battalion z maorské trilogie budeme mít možnost vidět, třeba v televizi?

Doufám, že ano. Chci, aby lidé měli možnost vidět celou trilogii, aby pochopili.


Michael Havas (70)

Rodnou Prahu musel jako roční dítě společně s rodiči opustit v roce 1948 a vyrostl na Novém Zélandu. V Aucklandu vystudoval na univerzitě německou a anglickou literaturou, v Curychu pak středověkou literaturu. Následovala Praha, kde absolvoval FAMU. Natočil, napsal nebo produkoval (např. filmy Jana Švankmajera) přes 60 snímků: mj. o oštěpaři Janu Železném, o dvou významných hvězdářích u dvora císaře Rudolfa II., o umělecké sbírce Lichtenštejnů. Jako jeden ze spoluautorů a odborný poradce stál u zrodu filmu Aldabra: byl jednou jeden ostrov. Pracoval pro mnoho televizí: třeba pro BBC Bristol, Channel 4, Discovery Channel, TV New Zealand, Česká televize, ARD, ZDF, Swiss TV nebo MTV Evropa.

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země