nahoru

Na kole napříč pouští i pralesem aneb 160 nocí v Austrálii

Marek Kožušník15. února 2018 • 06:50
Na kole napříč pouští i pralesem aneb 160 nocí v Austrálii
foto: Petr Tůma

Jako malý kluk hltal knížky Emila Holuba, Hanzelky se Zikmundem a ostatních cestovatelů. Představoval si, jak se prosekává mačetou džunglí, táboří na břehu řeky plné lidožravých krokodýlů, každý den je v ohrožení života... Všechny tyhle sny si splnil po třicítce - se svým parťákem projel celou Austrálii na kole. O svém velkém dobrodružství a také splněném klučičím snu mi vyprávěl Petr Tůma.

Od osmnácti let jsem jezdil po Evropě, ale chtěl jsem dál. Takže jsem začal plánovat cestu po nějakém cizím kontinentu. Rozhodně jsem věděl, že nemůžu jet sám. Může se stát cokoli a samotný člověk si nepomůže. Seznámil jsem se s Pavlem Rücknerem, který měl za sebou už několik výprav na Nový Zéland, byl jednou v Austrálii, projel celou Evropu. Cestoval podobným stylem, jako jsem zamýšlel já. Od osmnácti let jezdím na horském kole, je to pro mě nejpřirozenější pohyb. Kolo vás při cestování maximálně přiblíží lidem i krajině. Autem člověk jede rychle, spoustu toho přehlédne.

Naplánovali jsme s Pavlem západní okruh Austrálií, který vycházel z Adelaide, napříč největšími pouštěmi až do Darwinu, z něj přes horskou oblast Kimberley na západ do Broome, dolů do Perthu a podél jižního pobřeží zpátky do Adelaide.

Pavel Rückner měl už z Austrálie hodně zkušeností. Třeba už jen s technickou přípravou kola. V Austrálii se například vyskytuje rostlina, říká se jí zabiják cyklistů. Nevím, jak se přesně jmenuje, ale je to šlahoun, který se pne po zemi, má strašně ostré a tvrdé trny, které se nedají zlomit. Když na tenhle živý ostnatý drát člověk najede kolem, okamžitě má defekt. Potřebovali jsme proto speciální pláště s kevlarovým běhounem.

Poprvé jsem si tedy zažil cestování přes poušť. Z Adelaide přes Flindersovo pohoří, kde už pomalu končí vegetace. Člověk se dostává na kraj Simpsonovy a Velké písečné pouště, pokračuje do rudého středu kontinentu.
Ten zná každý z fotek - Ayers Rock nebo Uluru, jak mu říkají domorodci. Udělali jsme malý okruh přes MacDonnellovo pohoří do Alice Springs, což je jediné větší město ve středu Austrálie. To už je v Severním teritoriu. Odtud jsme pokračovali po Stewart Highway na sever Austrálie do Darwinu, ráje divokých zvířat a krokodýlů.

Na cestě se přece jen někdy musíš umýt a vyprat si prádlo, což můžeš udělat samozřejmě jenom ve vodě. Tedy ve vodě plné krokodýlů. Jde to, ale musíš být rozumný. Musíš se přibližovat jenom k takové vodě, která je dokonale průhledná, abys viděl, co se pod ní děje. Když má řeka bahnitý břeh a kalnou vodu, nesmíš k ní ani na pět metrů, krokodýli jsou mrštní a rychlí.
Když je tedy voda průzračná, hodíš tam pár šutrů a tím je snad vyplašíš. Pak se na písčině s hloubkou po kolena můžeš pohybovat relativně bezpečně. Musíš si taky hlídat okolí. Řešili jsme to tak, že jeden z nás byl vždycky na břehu a koukal před druhého do řeky.

Poušť zpívá a voní

Cestovali jsme od Uluru do Alice Springs, zhruba 450 kilometrů. Vzali jsme to okruhem co nejdál od veškerých osad Aboriginců, abychom si co nejvíc užili panenskou krajinu. Silnice, to je kapitola sama pro sebe. Nikde žádný asfalt, žádná zpevněná cesta. Cesta pouští, to je jen písek rozježděný koly off-roadů. Nikdo jiný tam nejezdí, není důvod. Off-roady to smaží docela rychle, mají dobré podvozky. Takže cesta vypadá jako valcha. Samotný povrch není rovný, tvoří vlnky. Jednu za druhou. Člověk pak jede na kole jako po železničních pražcích.

A hlavně: v okruhu tří set kilometrů tam není vůbec žádná voda, takže jsme museli vézt s sebou zásobu na šest dní. Na kolech jsme měli přimontované závěsné zařízení za zadní kolo a malý jednonápravový vozík, ve kterém jsme vezli dva barely. V jednom pětadvacet litrů pitné vody, v druhém zásobu jídla. Barel se dá uzavřít, takže se do něj nedostanou hlodavci, písek ani voda. Na těch šest dní jsme vezli čtyřicet litrů vody a vyšlo nám to tak akorát. Jeli jsme to v půlce května, to je na jižní polokouli zima. Ráno tam bylo minus šest, přes den pětatřicet ve stínu. Ale toho tam moc nebylo. Kdybychom jeli v nejparnějším létě, s vodou bychom pravděpodobně nevydrželi. Přijeli jsme do Alice Springs a v kontejneru ani ve flaškách už nebylo vůbec nic.

Vždycky jsem si myslel, že poušť je pořád stejná monotónní krajina, ale kdepak. Každých deset patnáct kilometrů je úplně jiných, mění se struktura a barva povrchu, profil krajiny, pouštní vegetace. Pak se najednou zničehonic zjeví kopec, který vypadá jako starý vulkán. Člověk by řekl, že je někde na Marsu. Kolem je úplně červeno, samé kamení, červený písek. Jinak nic. A co je nejzajímavější - v poušti vůbec není ticho, jak by se mohlo zdát. Pořád je něco slyšet. Hlavně v noci, když se člověk nehýbe. Vlastním pohybem totiž vytváří hluk, kterým překryje zvuky, které poušť vydává. V noci jsou slyšet brouci a ještěrky, zpívání písku. Opravdu, poušť zpívá. Je to způsobeno tím, že vítr vytváří jemné dunky i na relativně rovném povrchu. A jak přes ně fouká vítr a jsou tam různé kamínky, vydává to zvuky. Poušť navíc i voní. Je cítit, jak se peče písek, z dálky přináší vítr vůni pouštní vegetace. Poušť není mrtvá krajina.

Muší mračna

Z Alice Springs jsme pokračovali po Stewart Highway na sever Austrálie do Darwinu. Museli jsme samozřejmě vézt úplně všechno s sebou. Člověk si musí v hlavě předělat rovnováhu, aby se na kole vůbec dokázal udržet a rozjet se. Jet na něm z kopce, do kopce. Ke kolu jsme navíc měli přidělaný vozík, takže naše nohy musely utáhnout i s váhou jezdce skoro dvě stě kilo. A teď si představte, že jedete v šíleném horku, navíc jsme v sypkém písku museli hodně úseků kolo tlačit. Jet nešlo, těžké kolo se zaboří do písku a nejede. Jeden ho neutáhne, musejí se do něj opřít oba.

V australské poušti je ohromné množství much. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Vůbec netuším, z čeho tam žijí, ale jsou jich tam mraky. Záda jsme měli pokrytá stovkami much. Někdy byl problém se najíst. Udělali jsme si třeba sendviče a museli si je strkat za moskytiéru, protože jakmile jsme ji odkryli, mouchy se nám okamžitě vrhly na oči, nos a pusu. Když jsme jeli rychleji než 20 km/h, mouchy už se na obličeji neudržely. Na zádech ano, ale to nám nevadilo. Takže jsme je setřásali rychlou jízdou. Ale v okamžiku, kdy to nešlo, kdy jsme třeba tlačili nebo byl hluboký písek, jsme byli pořád navlečení v moskytiérách. Pohled přes moskytiéru je za jízdy malinko rozostřený, nejsou vidět jemné stíny na silnici, jestli tam není díra nebo hrbol. Ale člověk si zvykne. Jen pak vypadá jako zmutovaný včelař. Přes helmu má moskytiéru, takže je hlava opticky dvakrát větší než tělo.

Krokodýli tady byli první

Hrozně zajímavý byl průjezd severní Austrálií, kde jsme se dostali do národního parku Kakadu. To už jsou deštné pralesy, vlhko, močály. Před několika lety tam přišla o život německá turistka - sežral ji krokodýl, kterých tam je docela hodně. Byla neopatrná, což zaviní tragédii v devadesáti procentech všech střetů s divokými zvířaty.

Člověk, který se vydává do divoké přírody, ji musí respektovat. Není její pán, musí s ní souznít. Zvířata tady byla před námi a budou tady po nás. Dokud je tedy nevyhubíme, což se dnes děje skoro všude. Viděli jsme několik krokodýlů a nikdy jsme s nimi neměli žádné problémy. Nejsou v rychlé vodě, ale v mělkých tůních, kde číhají na zvířata. Jestliže člověk sejde k vodě a začne se do ní koukat, jak mu to sluší, tak musí počítat s rizikem, že vstoupil do teritoria krokodýla, který si své území bude bránit. A navíc pokládá každou pohybující se bytost za potravu.

Had pod větrovkou

Austrálie je světadílem hadů. Těch nejjedovatějších. Četnost výskytu hadů se dala určit podle toho, kolik jsme jich viděli přejetých na silnici. Kolem Adelaide nebyl na silnici žádný, na Stewart Highway už se pomalu začínali rojit. S frekvencí dejme tomu jeden rozjetý had denně. Pak už jsme viděli i živé hady.

Jednou jsme spravovali kolo, měl jsem defekt. Bylo to brzy ráno, asi kolem osmé hodiny, kdy je v poušti ještě poměrně zima. Ráno jsme jezdili nabalení, s postupujícími hodinami šly vrstvy dolů. Hodil jsem na zem větrovku, a když jsme byli za hodinu hotoví, vylezl z ní malý had. A byl jsem opravdu rád, že se odplazil směrem ode mě, protože kdyby se vystresoval nebo třeba zalezl do rukávu, tak by asi bylo vystaráno. Což je praktická ukázka toho, jak se chovat na poušti. Nesmí se zvedat nic, pod co není vidět. Když něco hodíš na zem, neuvědomíš si to a pak ti to dojde, musíš vzít klacek a prošťouchnout to.

Od téhle praktické ukázky jsem už nikdy nic nezvedl ze země nepromyšleně. Věděl jsem sice už dopředu, že bych neměl šlapat na kameny a obracet je, ale dokud se ti to zážitkem nevryje pod kůži, tak to pořád nebude tak silný, abys to dělal automaticky.

Těžká ponorka

Můj spolujezdec Pavel se mě ze začátku snažil až příliš korigovat, říkal, co nesmím a co musím dělat. Vzhledem k tomu, že mi není patnáct a mám už taky něco za sebou, jsem na to byl docela alergický. Chvíli jsem přikyvoval, pak to ve mně bublalo, nádoba přetekla a oheň byl na střeše. Dva dny jsme spolu nemluvili. Poprvé se to stalo těsně před Alice Springs, periodicky se to opakovalo každý měsíc a půl cesty. Pavel vždycky chvíli vydržel chovat se ke mně jako k dospělému, a ne jako k malému klukovi, ale pak to zase začalo znovu.

Vyplývalo to hlavně z toho, že jsme byli relativně věkově vzdálení, Pavel byl starší skoro o dvacet let. Na druhou stranu - tím, že jsme byli jen dva, to nebylo tak strašné, byli jsme na sobě poměrně hodně závislí. Kdybychom se rozdělili, každý z nás by čelil ohromným rizikům a komplikacím. Díky tomu jsme k sobě museli najít i přes tu ponorku cestu zpátky, byla to nutnost. A díky tomu jsme spolu vždycky dokázali zase začít normálně komunikovat.

Volání dálek

Tahle více než půlroční cesta Austrálií mi dala skoro všechno, co mi do té doby chybělo. Splnil jsem si díky ní to, o čem jsem snil ve svém dětství. Plavby přes oceán, prosekávání džunglí, hledání ztracených národů, objevování divokých zvířat. Na dalekou cestu jedeš kvůli tomu, abys dosáhl nějakého vnitřního poznání a duševního souznění. A pokud tam opravdu jedeš z těchto důvodů a nestane se ti něco vyloženě tragického, co by tě od dalšího cestování odradilo, tak ti zůstane pod kůží, v hlavě, v srdci. Z každé cesty ti v hlavě, duši a srdci zůstanou okamžiky, které si dodnes pamatuješ do nejmenšího detailu. Jiné úseky si sice pamatuješ taky, ale ne tak barevně, nejsou tak emotivní, tak důležité.

A pak běžný život, v tu chvíli rutina. Ten všechny tyhle okamžiky spojuje, ale časem vyšumí. Je to pořád stejné. Každý den stavíš stan, každý den vaříš, každý den je vedro. Spíš sto šedesát nocí ve spacáku. Námaha, pot, únava, kilometry cesty. Dlouhé týdny jsme se nedostali do civilizace. To máš pak ohromného času přemýšlet o smyslu života. Jedeš na kole, koukáš kolem sebe, užíváš si krajinu. Ale pak se dostaneš do určitého stereotypu, kdy jde jenom o zdolání vzdálenosti.

Nemůžeš pořád jen koukat kolem sebe a obdivovat přírodu. V tu chvíli je čas přemýšlet nad čímkoli. Napadalo mě, jestli po návratu do Evropy dokážu žít jako dřív, když jsem tohle prožil. Jestli bych třeba nechtěl dělat něco, co by mě do téhle krajiny vrátilo natrvalo. Uvědomil jsem si, že nebudu žít věčně, že je život hrozně pomíjivý. A že si musím stanovit priority - jinak se může snadno stát, že promarním něco opravdu důležitého.

Marek Kožušník




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země