nahoru

Češi na cestě: Ženská výprava v tuktucích Jižní Amerikou – úspěšně z Kolumbie na největší solnou pláň světa

Andrea Bláhová7. února 2018 • 17:30
Češi na cestě: Ženská výprava v tuktucích Jižní Amerikou – úspěšně z Kolumbie na největší solnou pláň světa
foto: Šárka Kašparová

Loni v září nastoupilo pět Češek do maličkých indických vozítek –tuktuků – a vydaly se napříč Jižní Amerikou. Start: Kolumbie, cíl: největší solná pláň světa Salar de Uyuni v Bolívii. Navzdory spoustě potíží se expedice těsně před Štědrým dnem úspěšně dostala do cíle. Jak cestu zvládala indická vozítka? A jak cestovatelky? Hlava týmu Lucie Radová se právě vrátila z Uruguaye, kde zařizovala odvoz tuktuků do Česka.


Váš plán přejet Jižní Ameriku v indických tuktucích a s ženským týmem připadal před půl rokem i vám samotné bláznivý. Co bylo nakonec na cestě nejvíc náročné a co vás naopak překvapilo tím, že šlo hladce?

Nejvíc náročné bylo nepřibrat kila, udržet nadšení z cesty a pracovní morál. Až na to první se nám celkem dařilo. Překvapilo mě, jak hladce jsme nakoupily v Bogotě tuktuky, motorizované tříkolky. Inda jsme pořídily nového a italské Apéčko z druhé ruky. Tuktuky jsme pak nechaly nastříkat na růžovo a trochu vytunit. Pokud chcete připravit svoje vozidlo na expediční výpravu, pak všemi deseti doporučuju Kolumbii. V místních dílnách vám zázraky zařídí na počkání.   

Trasa byla nakonec téměř dvojnásobně dlouhá, co za tím stálo?

Nebavila nás ta nejrychlejší a zároveň nejkratší cesta. Zajížděly jsme se, bloudily, hledaly a objevovaly. Trampolína smrti, Amazonie, Andy, peruánská pampa - nic z toho nebylo v původním plánu a tak kilometry rychle naskakovaly. Také jsme postupně objevovaly možnosti našich vozítek. Cesty, na které jsme se před odjezdem neodvážily ani pomyslet, jsme na místě nakonec dobře zvládly. Postupně si posouváte limity a chcete víc. Už v Ekvádoru jsme věděly, že jsme se s kilometrovým odhadem hodně sekly. Že to bude 10 000 km, jsme ale netipovaly až do Peru.

Je to trochu nekorektní dotaz, ale nedá nám to: jak se snese pět žen v týmu? Jak funguje „ženstvo“?

Uf. To je na dlouhé povídání. Ve zkratce, spíš než jestli máte mezi nohama pindíka nebo pipinu záleží na vaší osobnosti. Pokud chcete zažít podobnou cestu, tak se prostě v týmu snesete. Ano, hádáte se, posíláte se do prčic, občas na sebe i křičíte. Velmi často musíte zatnout zuby. Ale tahle cesta neměla být jednoduchá a vybrat si z ní jen to hezký prostě nejde. A nás by to ani pak tolik nebavilo.

Osazenstvo výpravy se v průběhu změnilo. Proč? Odradila třeba některé z vás obtížnost cesty? Jak jste to snášela vy jako hlava týmu?

Klára s Martinou odešly po sedmi týdnech od začátku cesty. Myslím, že měly jinou představu o cestování a na podobný druh výpravy nebyly připravené.

Asi nejčastější komplikací na podobných výpravách bývají opravy vozů. V odlehlých oblastech jste se musely spolehnout samy na sebe. Jak vám šla role automechaniček?

Myslím, že skvěle! Nakonec jsme s růžovými monstry ujely 13 000 kilometrů. Z Bogoty až do Montevidea. Máme obrovskou výhodu v tom, že nás moto expedice baví od á do zet. Komplikace jsme braly jako součást cesty, občas nás hrozně štvaly, ale pak máte taky úplně dětskou radost z toho, když se vám podaří vyměnit píchlé kolo nebo opravit převodovku. Až na elektřinu jsme byly schopné poradit si se všemi poruchami.

Na cestě jste projížděly nejrůznějšími druhy krajiny a přírody. Kde se vám líbilo a co jste naopak chtěly už mít rychle za sebou?

Nedokázala jsem si představit, jak moc je Jižní Amerika nádherná. Překrásná. Z plně naložených tuktuků moc vysokou rychlost nedostanete, a tak jsme si krajinu prohlédly důkladně. Pro mě jsou vždycky důležité hezké bivaky. Spaly jsme v Amazonii, v Bolívii na největší solné pláni, v Kolumbii na Trampolíně smrti, ale také v areálu peruánské věznice.

Měly jste jako ženy někde problém s bezpečností? Co nejvíc funguje v konfliktních situacích v komunikaci s místními?

Latinská Amerika už dávno není tak nebezpečná, jak si nejen v Česku myslíme. Je dobré dávat si pozor, být trochu ve střehu a nefrajeřit. Místní se o nás často báli. To bylo vtipné. Připadaly jsme si jako hrozně husté Amazonky, co nebojácně křižují tu nebezpečnou Latinskou Ameriku. Přitom jsme se v 99 procentech setkávaly s až dojemným přátelstvím, pomocí a vřelostí. Šest měsíců s takovými lidmi vás hodně změní.

Jaký byl pro vás osobně nejnáročnější okamžik na cestě, krizový přelom? Měla jste někdy chuť to vzdát, pochybovala jste o smyslu celé výpravy?

Druhý den poté, co se od nás holky odpojily. Najednou bylo takové zvláštní ticho a ke všemu Apéčko, jeden z našich tuktuků, přestal fungovat. Rozbil se úplně nevhodně a navíc ještě v takové blbé dvojkombinaci, kdy vlastně oprava jedné závady byla závislá na opravě té druhé. Takže začarovaný kruh. Eliška situaci natáčela, Šárka fotila a na opravu jsem zůstala sama. V ten moment jsem si říkala, jestli už toho není dost, ztratila jsem chuť, motivaci. Opustily mě všechny síly.

Co pro vás naopak byl největší zážitek, co vám tahle cesta dala?

Vidět holky a tuktuky, jak jedou. Že nemožné nebo nejde neexistuje. Že nejvíce nás oslabuje strach z udělání chyby. Jsem hrozně pyšná na holky, hlavně Elišku a Šárku. Ujet takovou cestu není žádná samozřejmost a ony ji daly.

Plánujete něco podobného? Případně z této cesty knihu, film…

Určitě se chceme brzy vrátit na cestu. Zatím máme v hlavně Asii, tak uvidíme, jestli se nám tam bude chtít i za dva roky. Teď nás ale čeká práce na filmu, střih, celková postprodukce. S vyprávěním ovšem chceme začít dřív, a tak už máme naplánované cestovatelské přednášky, první už na začátku února. Dost se na to těšíme!


Termíny Lucčiných přednášek a spoustu dalších fotek najdete na www.luckycesta.cz/prednasky

Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země