nahoru

Na návštěvě ve Vietnamu: Kristus nemá šikmé oči

Zdeněk Mihalco3. července 2018 • 09:10
Na návštěvě ve Vietnamu: Kristus nemá šikmé oči
foto: Jan Hořínek

Dalo by se říct: mnoho lidí, mnoho náboženství. Alespoň pro Vietnam to platí. Kromě buddhismu je tu hojně rozšířeno křesťanství, které tu kdysi propagovali i Češi, a samozřejmé je uctívání předků. Navíc má každá z několika desítek vietnamských národnostních menšin svá vlastní božstva.

Ta krajina je něčím divná. Přitom se zdálo, že je to ten vůbec nejvietnamštější kraj - horká, zalidněná, vlhká rýžová rovina. Ta krajina je ale odlišná myšlením lidí. Narození a smrt si tu vysvětlují jinak. Místo barevných vietnamských hřbitovů zde mrtví leží pod studenými kamennými kříži. Místo pagod se zemitou atmosférou tady stojí evropské kostely. Okolí Kim Sonu je totiž obydlené křesťany.

Chrámy tu vypadají jako na Moravě, tedy až na katedrálu v Kim Sonu. Ta je „dítětem“ křesťana kostela a buddhistky pagody, mišmašem evropských a asijských stylů. Pro Vietnamce je to turistická atrakce, na kterou se sjíždějí z celého Vietnamu, a to ne pouze křesťané. Možná si říkají: tak takhle asi vypadají katedrály v Evropě. Jenže těm se podobají jen obrazy a sochy. Panna Maria a Ježíš ani tady totiž nemají asijské oči. Možná je má Bůh.

Jinak je katedrála v Kim Sonu podivná dřevěná stavba, namíchaná z evropské novogotiky a asijských stylů, postavená na konci 19. století. Stojí na masivních, 48 metrů vysokých sloupech. Je 80 metrů dlouhá a 18 metrů vysoká. Ve zvonici bije dvoutunový zvon.

První misionáři přišli do Vietnamu v 16. století. V osmnáctém tu bylo dokonce sedm jezuitů z Čech. Křesťanů zůstalo ve Vietnamu hodně; po Filipínách je Vietnam nejkřesťanštější zemí východní Asie. V některých lokalitách země byli misionáři výrazně úspěšnější než jinde. Právě okolí Kim Sonu patří k oblastem, kde je většina obyvatel katolíků.

Velkou katedrálu postavili třeba i v metropoli Hanoji. Ke křesťanství se hlásí až deset procent Vietnamců, tedy asi osm milionů lidí. Víra se tady bere vážně. I několikrát za den se kostely zaplní, až musejí lidé klečet venku.

Náboženský mišmaš

Vietnam je nábožensky barevnou zemí. Většina Vietnamců jsou buddhisté, ovšem náboženství je ovlivněné konfuciánstvím a dalšími východními styly. Navíc některé národnostní menšiny uctívají svá vlastní božstva. Náboženství se tak porůznu prolínají. Silný je například kult uctívání předků. Každá rodina má oltářík, kde čoudí vonné tyčinky a kam se pokládají dary zemřelým předkům. Kromě bůžků na oltářích visí i fotografie vietnamského národního hrdiny Ho Či Mina.

Středobodem náboženského života jsou pagody, dřevěné, typické asijské stavby, často zasazené do lesa nebo skály. Někdy v nich najdeme buddhistické mnichy. Ti nesmějí pít alkohol, navštěvovat karaoke bary a musejí dodržovat celibát. Život v pagodách je náročný. Spí se na tvrdé dřevěné palandě, v pagodě nebývá vodovod ani topení. Naopak občas lze v pagodě zahlédnout televizi s DVD přehrávačem.

Vrcholným vietnamským mišmašem je církev Cao Dái. To se jeden mystik na začátku dvacátého století pokusil spojit všechna světová náboženství a vytvořil jakýsi religiózní the best of, ušlehaný z buddhismu, křesťanství, taoismu, islámu a různých filozofických směrů. Podle toho vypadají i chrámy, splácané ze všeho možného. Dnes má tento náboženský směr tři miliony stoupenců.

Duchovní se spojují se zemřelými duchy, často se jim zjevuje třeba Victor Hugo. Ať se ale zakladatelé novátorské církve snažili o jakkoli velkou změnu, v něčem se přece jen nechali inspirovat u tradičních náboženství - například tím, že nejvyšší představení církve jsou pouze muži.

Zdeněk Mihalco




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země