Zátoka bezpráví

Zátoka bezpráví Zdroj: Petr Tůma

Uzavřenost oblasti připomíná hraniční pásmo Česka v dobách totality.
Zátoka bezpráví
Vojáci se na stráži většinou nudí, a tak přestřelky pro zábavu tu jsou na denním pořádku.
Spojené státy by za pronájem malebné zátoky měly Kubě platit roční poplatek 4 085 dolarů...
Zátoka bezpráví
7
Fotogalerie

Fenomén jménem Kuba: Guantánamo, zátoka bezpráví

Guantanamera, Bahía Guantanamera… Chytlavá písnička složená Joseítem Fernándezem na text básně kubánského národního hrdiny José Martího je spojena s ostrovem svobody stejně jako doutníky, třtinový rum či papá Hemingway. Zpívá o dívce ze zátoky, která Kubě už více než sto let nepatří.

Pokud zrovna není město Guantánamo na východě největšího karibského ostrova přepadeno smečkou žurnalistů, žije si poklidným životem, který nenarušují ani turisté. Není tu mnoho architektonických skvostů, a tak celkem není důvod sem zajíždět. Tedy nebyl by, kdyby se dvacet kilometrů jižněji nerozkládala stejnojmenná americká námořní základna, pozůstatek koloniálních zájmů i studené války.

Dnes tu je podivné vězení připomínající koncentrační tábor. Neplatí v něm zákony schválené americkým Kongresem ani pravidla Ženevské konvence. Termíny jako presumpce neviny, právo na advokáta či soudní proces vzbuzují na tvářích členů tamní posádky pohrdavý úšklebek.

Kaktusy na stráži

Čas se v Guantánamu doslova a do písmene zastavil. Změnilo se pouze jediné. Zatímco dříve do blízkého města směřovaly hordy vojáků, aby si tam vyrazili z kopýtka, dnes je od něj odděluje prostor s nejhustším minovým polem světa. Kubánská vláda svým sousedům nejenže odpojila vodu a elektřinu, ale nakonec vyhodila do povětří i železniční odbočku, která vedla k základně z vesničky Boquerón.

Z rovné tisícovky Kubánců, kteří v 50. letech dvacátého století na Guantánamu pracovali a žili, jich tam dnes dochází jen šestnáct. Jsou placeni v dolarech a teoreticky by jednou měli dostat od americké vlády i důchod.

Se speciální propustkou musejí každý den projít přes linii „země nikoho“ plnou protitankových zátarasů a nášlapných rozbušek. Na ni navazuje kaktusová clona, neprodyšně hustý pruh pichlavých sukulentů, skrz který se nedá prosekat ani mačetou. Zatímco většina z nich byla vysázena záměrně před půl stoletím pionýry s rudými šátky, rostou tam i unikátní kousky pamatující dobu ukřižování Krista.

Špehujte nepřítele

Abyste mohli tyto giganty spatřit na vlastní oči a pohladit si jejich rozpraskanou kůru, musíte si zaplatit asi čtyřicet eur za túru příznačně nazvanou „Špehujte nepřítele“. Kubánská vláda si jejím organizováním přivydělává už od roku 1992, ale nikde se tím moc nechlubí. Spolehlivě prolustrovaný vojenský pověřenec vás poveze přes dvě brány nebývale vylidněnou krajinou až na 320 metrů vysoký kopec Mirador de Malones, odkud je kdesi v dáli vidět Severovýchodní brána vedoucí do Campu America. Nad ním už povlává hvězdnatá vlajka. Dříve se na vyhlídku létalo ruským vrtulníkem, ale Američané na něj z dlouhé chvíle stříleli, tak se od toho upustilo. Ostatně přestřelky mezi nudícími se vojáky, gesta plná vulgární provokace a výbuchy min, které odpálí zvěř, tu jsou na denním pořádku.

Je to podivný, absurdní zážitek, který našinci připomene pohled přes zeď do ulic západního Berlína. Kolik se v něm skrývalo zvědavosti, touhy, závisti i obav! Něco podobného lze zažít už jen při návštěvě hranic mezi Severní a Jižní Koreou.

Útulná kolonie

Oblast, kterou Američané spravují už od roku 1903, se rozkládá na ploše 116 kilometrů čtverečních. Hlubokou zátoku vhodnou jako přístav pro ponorky i bojové křižníky získali v rámci takzvaného Plattova dodatku. Ten stvrdili kubánští představitelé výměnou za příslib nezávislosti ostrova. Zůstal však nenaplněn. Kuba se stejně na více než půl století proměnila v americkou kolonii. A tak si mohl Theodore Roosevelt při obnovení smlouvy v roce 1934 toto strategické místo pojistit do budoucna. Obě strany tehdy podepsaly, že základna bude pronajata Spojeným státům na dalších devadesát devět let za roční poplatek 4085 dolarů. Nájem může být ukončen pouze za souhlasu vlád obou zemí!

Pozdější Castrova administrativa na tento pakt nikdy nepřistoupila a sám komandante občas ukazoval zahraničním filmovým štábům zásuvku plnou neinkasovaných šeků z Washingtonu. Jejich hodnota je směšná v porovnání s náklady na provoz tohoto bohem zapomenutého místa. Přestože je většina informací o něm tajná, je známo, že denně spolyká osmdesát tisíc dolarů plynoucích z kapsy amerických daňových poplatníků.

Americké území lemuje na pětasedmdesát tisíc min. Za opevněním začíná čtvrť Villamar. Má typické dřevěné domky s malými zelenými trávníky, jaké byste našli kdekoli v Americe. Městečku nechybí golfové hřiště, jachetní klub, baseballový stadion, nemocnice, dvě drive-in kina a nákupní centra. Všechno se sem vozí v nákladních lodích nebo leteckým kargem, které přistává na letišti Tres Piedras. Pro dopravu osob slouží letiště McCalla.

Guantánamo je jediným místem na socialistické Kubě, kde byste našli automaty na platební karty American Express i McDonald’s. Největší investice tam proběhla v šedesátých letech, kdy bylo na Guantánamo dopraveno obrovské filtrační zařízení na přeměnu mořské vody v pitnou a generátory, které poskytují elektřinu zhruba třem tisícům lidí. Asi dva tisíce z nich jsou vojáci Joint Task Force Guantanamo, zbytek tvoří jejich rodinní příslušníci a vládní zaměstnanci. A pak jsou tam také vězni.

Právo na bezpráví

V lednu roku 1992 bylo na základnu převezeno jedenáct tisíc utečenců z Haiti, kteří chtěli emigrovat do USA, a v srpnu o dva roky později dvaatřicet tisíc Kubánců zoufale se snažících o totéž. Tento exodus přinutil tehdejší Clintonovu vládu podepsat s Havanou novou dohodu o emigrační politice. Dnes se všichni uprchlíci, které zadrží pobřežní hlídka US Navy Force, musejí vrátit na Kubu. Politický azyl jim je garantován jen v případě, že se dotknou americké pevniny.

Jejich šance je jedna k devadesáti devíti, ale to naštěstí nevědí. Tato politika téměř zamezila útěky obyvatel Kuby do Ameriky. Na chvíli se dokonce zdálo, že Guantánamo má odzvoněno. Vojáci se odtamtud začali stahovat, vše bylo na prodej, podobně jako když z Čech odcházela sovětská vojska. Velitel Leslie McCoy žertoval a říkal, že by poslední měl zhasnout. Jenže přišlo 11. září 2001 a s ním okamžiky, které zahájily další etapu boje proti terorismu. Amerika se uzavřela do sebe a obrnila se doslova proti všem.

Plechové kůlny, které dříve hostily žadatele o politický azyl, byly přebudovány na Camp X-Ray, do kterého putovalo na šest set osob označených za „nepřátele státu“. Byli na Guantánamo převezeni bez jakékoli možnosti odvolání či obhajoby před soudním tribunálem. Až když začali hromadně držet hladovku a páchat sebevraždy, vložila se do kauzy organizace Amnesty International a komisaři OSN. Časem byli někteří z vězňů propuštěni, ale jejich možnosti zůstávají i nadále omezené.

Nejvyšší komisař Spojených národů vyhýbavě označuje současný stav na Guantánamu za „černou díru“ mezinárodní legislativy. A dělá, že neslyší, když jeden z propuštěných charakterizuje základnu slovy: „Je to místo, kde nemáte právo mít jakékoli právo.“

Časy se mění, vězení zůstává

Nic z toho návštěvník Kuby, který se dostane až na vyhlídkový Mirador de Malones, nevidí. Kam jeho zrak dohlédne, rozprostírá se jiskřivá hladina zátoky, na které se mírumilovně pohupují lodě. Ve skutečnosti to jsou kašírované atrapy dělových člunů a křižníků. X-Ray kemp, stejně jako kemp Delta zbudovaný před pár lety za 9,7 milionu dolarů, leží už mimo dohled. V okolním tichu to ale jiskří podivným napětím.

Pětkrát denně se prostorem rozléhá chraplavé rozhlasové hlášení. Chvíli přemýšlíte, co ten proud slov znamená, než vám dojde, že není ve španělštině ani v angličtině. Je v arabštině. Oznamuje vězňům, že přišel čas modliteb.