Fenomén jménem Kuba

Fenomén jménem Kuba Zdroj: Petr Tůma

Fenomén jménem Kuba
Peníze nejsou na zdravotnictví a školství, natož na opravu historických staveb.
Osamělá osada Vega Grande nezažila návštěvu cizince už hodně dlouho. Děti se mě bály.
Osamělá osada Vega Grande nezažila návštěvu cizince už hodně dlouho. Děti se mě bály.
Ze zarostlých kopců byl celý svět jako na dlani. Tam někde hluboko leží Vega Grande.
7
Fotogalerie

Fenomén jménem Kuba: Sjednoceni nouzí

Nespal jsem pořádně dvě noci, nezbývá než se natáhnout přes prázdné sedačky a nechat se unášet sny. Probouzí mě až chraplavý zvuk palubního rozhlasu. Z okénka letadla jsou vidět rozmazaná světla noční Floridy a DC-10 ztrácí výšku, až zaléhá v uších. Za pár minut už se mi podlamují nohy ve frontě na vstupní razítko v odbavovací hale havanského letiště José Martího. V horkém větru rychle mizí spolucestující i kocovina z dlouhého letu…

Provinční město Sancti Spíritus se probudilo do dusného dne. Temné dešťové mraky visí nad horama a listy stropního ventilátoru v monotónních otáčkách ukrajují čas. Do města jsem se dokodrcal v noci rozhrkaným moskvičem a vytvořil základnu v domě přítele Pepého. Výhodou je strategická poloha města uprostřed ostrova, telefon a televize v domě a Pepého přehled o kubánském dění. Nevýhodou neustálé tlachání jeho ženy Margarity.

Dostal jsem k dispozici jakési spartakiádní lehátko, které se sklapne vždy při ulehnutí. Přes zamřížované okno starého koloniálního domu je výhled na protější fasádu s namalovanou sevřenou pěstí a nápisem „Sí, se puede!“. Zřejmě upozornění, že zde lze dostat do držky.

Pepé je bývalý středoškolský profesor na penzi. Jeho měsíční příjem je na kubánské poměry nadprůměrný: v přepočtu asi čtyři sta korun. Celkem mu to ale není moc platné. Prakticky vše od základních potravin přes oblečení až po žárovky je k dostání jen přídělovým systémem formou kuponů, jako tomu u nás bylo ještě pár let po světové válce.

V socialismu má práci každý!

Na purpurově rudém čínském bicyklu značky Phoenix šlapu na obhlídku města. Je horko k zalknutí, a tak se raději držím ve stínu domů. Blok od bloku, ulici od ulice objevuji dosud nepoznané formy obživy. Míjím opraváře bot, který má svou dílnu pod širým nebem, stejně jako soused hodinář a plnič zapalovačů odnaproti. Všichni si vystačí s rozviklanou židlí a malým stolkem. Mou zvědavost upoutal zajímavý přístroj podobný soustruhu s kličkou, kterou točí jednonohý muž ověšený medailema. Pod stolkem má krabici zelených pomerančů a za peso mi několikerým zatočením kliky jeden oloupe. Práce není, a tak se lidé chápou všech možností.

Mnoho továren je zavřeno, a aby byla alespoň nějaká práce, činnosti napohled prosté se mění v činnosti zaměstnávající řadu lidí. Kupříkladu prodej zmrzliny je v Evropě otázkou několika sekund, stroje a jediné prodavačky. Ne však v Sancti Spíritus. Před betonovou přízemní stavbou v horkém slunci umdlévá dlouhá řada compaňeros dychtivých po osvěžujícím chladivém kopečku. U vchodu do téměř prázdného areálu sedí zamračená žena, typ Nerudovy baby domovnice s koštětem a bradavicí, která dychtivce milostivě propouští systémem jeden ven a jeden dovnitř, jako by to nebylo fuk.

Při vstupu do spásného stínu narážím na malou budku, ve které podle jednoduchého vzorce o přímé úměře „jeden kopeček jedno peso“ obdržím patřičnou jízdenku, se kterou jsem nasměrován k výdejnímu pultu. Za ním stojí dvě ženy s prázdnými konzervami místo natáček ve vlasech. Jedna podává ne zrovna voňavý hliníkový tácek a druhá na něj podle čísla na jízdence naběračkou smečuje kopečky nevábného vzhledu. Cestou ke stolu mi zdravím kypící třicetiletý chlap se zástěrou kolem pasu podává hliníkovou lžičku. Další žena chodí kolem stolů a vláčným tempem, tak, aby jí to vydrželo na celou směnu, utírá zapatlané stoly. Dvě ženy v zákulisí chladnou hmotu připravují a dvě umývají nádobí. Na chod provozu dohlíží vedoucí a účetní. Zaměstnáno je dvanáctkrát více osob než v srdci Evropy.

Přeprava trochu jinak

Cestování na Kubě je dobrodružství samo o sobě. Chybějí auta a autobusy, nejsou náhradní díly, země trpí chronickým nedostatkem pohonných hmot. Dálkové linky autobusů jsou vyprodány měsíc dopředu, ale ani s platnou jízdenkou v kapse nemáte nic jisté. Cestuje se tedy převážně ilegálními taxíky, placeným autostopem nebo na korbách náklaďáků. Systém je prostý, rychlý a poměrně laciný.

Já jsem se do Santiaga dostal přes noc narvaným autobusem. Cestující za jízdy kouřili půlmetrové doutníky a házeli nedopalky na vrstvu papírů v uličce. Zaprášená silnice mne vede pěšky ven z města, na výpadovku, kde u krajnice na trávě polehávají lidé. Před železnými schůdky, podobnými malým schůdkům do letadla, stojí dva muži ve žlutých uniformách s píšťalkou na krku a plátěnou kapsou u pasu. „Guantánamo, por favor,“ říkám a za třicet centavos dostanu malý šatnový lístek s natištěným číslem. Ulehnu k ostatním do trávy a trpělivě čekám na svůj spoj.

Řeč se vede většinou o ženských, jak jinak v téhle zemi. Po silnici projíždějí náklaďáky a z jejich korby ční jako kořeny vyvrácených stromů ruce cestujících. Amarillos drží v rukou blok, do kterého se zapisují auta, která neuposlechnou jejich výzvy k zastavení. Konečně zastavuje sklápěčka naložená dvěma obrovitými bloky ledu. Plešatý amarillo zařve: „Guantánamo,“ a mně nezbývá, než zanechat zajímavé debaty a zvednout se. Na viděnou někdy příště. Náklaďák couvá korbou ke schůdkům a už se podle čísel na lístečkách dereme nahoru jako slípky do kurníku.

Auto má modrou značku, je státní, a tak se jede zadarmo. Nevýhodou je jen stálé uskakování před bloky ledu, které se nebezpečně posouvají po korbě sem a tam.

Cesta na pobřeží

Ve stejšnu z padesátých let nás z Guantánama do východní provincie Oriente jelo šestnáct, na střeše batohy, tašky se slepicema a dvě jízdní kola. Šofér bravurně kličkoval noční silnicí mezi neosvětlenými přeludy cyklistů a pobíhajícím dobytkem.

„Proč si nerozsvítíš světla?“ ptám se. „To je prosté, amigo. Princip žárovky, kterou je vybaveno moje auto, spočívá v protékání elektrického proudu velmi tenkým wolframovým vláknem. Tím se vlákno rozžhaví a vydává světlo. Jak vidíš, silnice je děravá a rozžhavené vlákno se tak natřásáním snadno poškodí. Další žárovku neseženu, a tak ji raději rovnou nepoužívám. Jasné?“

V Oriente prší bez přestání už dva dny. Rozhodl jsem se k cestě k jižnímu pobřeží pěšky přes hřebeny hor po cestě, které místní říkají Via mulata. Na pěšině se vyhýbám černým špuntům s červenými šátky nedbale uvázanými kolem krku. Míří do školy. Po kotníky v blátě šlapou z hor do malé chajdy u řeky, která se od ostatních odlišuje jen bíle natřenou bustou José Martího postavenou na palmovém pařezu u dveří. Před vstupem do školy se musí žáčci pečlivě umýt a upravit si uzel pionýrského šátku. Čtyřhodinová výuka začíná a učitel předčítá z otrhaného slabikáře.

Blátivou cestu mi teď lemují desetimetrové stromové přesličky, jako vystřižené z obrazů Zdeňka Buriana. Kolem je plno bílých orchidejí a okolo rozkvetlých keřů se mihotají kovově zelená křídla kolibříků. Na obzoru se otvírá pohled na tajemnou stolovou horu a zdánlivě nekonečný Atlantik za ní, z protějšího horského sedla tryská mohutný třpytivý vodopád. Celý svět jako na dlani. Tam někde v údolí by měla ležet vesnice Vega Grande, která je jako jediný záchytný bod zakreslená v mapě.

Cestou jsem potkal strejčka, který si vykračoval v protisměru s uzlíčkem na zádech: „Ve Vega Grande musíš k mé neteři Ramonitě, ta ti dá najíst a nechá tě přespat.“ Tak tedy do Vega Grande k Ramonitě. Nemám naspěch, cachtám se v každé bystřině a cpu se sladkými divokými pomeranči. Mačeta pomalu prosekává zarostlou cestu k řece. Hodiny ubíhají, a známky očekávané civilizace stále nikde. Už se smráká a začínám uvažovat o nouzovém bivaku. Na malém štěrkovém ostrůvku pofukuje vítr a protivní moskyti zatím nikde.

Najednou z dálky zaslechnu psa. Kde je pes, tam je i člověk! Nahodím nedbale batoh na zpocená záda a plahočím se ve směru štěkotu. Na malém ostrohu řeky stojí dřevěný domek jako z pohádky, kolem chrochtají prasátka, u řeky si dvě děti indiánských rysů hrají se zvířátky vyrobenými z brambor a klacíků.

Když mne spatřily, strnuly hrůzou a vmžiku s jekotem zmizely v domě, ze kterého vyšla překvapená žena. „Dobrý večer, hledám cestu do Vega Grande.“ „Tomuhle místu se říká Vega Grande,“ odpoví žena. „A znáš Ramonitu?“ „Já jsem Ramonita.“ Tak jsem doma. Děti se mě stále bojí, neviděly nikoho cizího. Co ona pamatuje, v těchto končinách nikdo cizí nebyl. Za několik minut už Ramonita staví na stůl otlučený talíř naplněný po okraj horkou polévkou, ve které plave slepičí pařát a oko, výraz nejvyšší úcty k hostům.

Hněv jednou vybuchne

Autobus prudce brzdí. Protírám si ospalé oči a snažím se rozeznat postavy pohybující se ve tmě. Uběhne několik sekund, než se zorientuji v situaci. Dálková linka do Havany je zablokovaná dvěma policejními žigulíky, ze kterých vyskákalo několik civilů i uniformovaných mužů se samopaly. Cestující v autobuse odhazují různé balíčky a rychle si vyměňují místa. Začíná razie, policejní prohlídka, která má za úkol filtrovat černý obchod s potravinami mezi venkovem a hlavním městem. Tresty pro provinilce jsou neuvěřitelně vysoké. Snažím se zahlédnout mezi zavazadly vykládanými z autobusu svůj batoh, ale hlaveň samopalu mne usazuje zpět do sedadla.

Policisté nakládají do aut balíky, ke kterým se nikdo nehlásí, a z ostatních vybírají, co se jim líbí. Žigulíky odjíždějí a tmou se rozhostí ticho. To ticho je němou obžalobou, výrazem hněvu, který jednou někde vybuchne. Neboť každá svině má svého řezníka.

Na šestikilometrovém havanském Malecónu zevlují desítky pobudů a prostitutek. Většina z nich žije ve dvou či třech místnostech spolu s dalšími deseti až patnácti rodinnými příslušníky. Holky se prodávají za večeři nebo láhev šamponu. V lepším případě za deset dolarů. Směrem k centru hemžícímu se turisty jsou šlapky i žebráci vlezlejší. Poslední procházka městem, poslední horká noc a je třeba vrátit se do všedního života.

Pohled z okénka iljušinu nabírajícího výšku stíní hysterická Maďarka ječící na letušku, že chce sedět se svým manželem. Belgičtí důchodci se shovívavě usmívají. Hlavou mi proběhne film vzpomínek na chvíle strávené ve světem zapomenutém ráji za okénkem, neodbytná myšlenka na ty, kteří tu zůstávají.