nahoru

Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy

Pavla Gomba12. prosince 2017 • 06:00
Reportáž ze Rwandy: Africká země plná pokroku, ale i bídy
foto: © UNICEF/Bannon

Nejvyšší podíl žen ve vysoké politice. Přísné zákony na ochranu přírody včetně zákazu používání plastových tašek. Možnost platit daně mobilem. Řeč není o Skandinávii nebo Novém Zélandu. Mluvíme o Rwandě – zemičce v srdci Afriky, kterou má většina z nás spíše než s pokrokem spojenou s nejkrvavější genocidou v moderní historii lidstva. Do Rwandy už mnoho let jezdí ředitelka české pobočky UNICEF Pavla Gomba. Jak tuto zemi vidí?

Zlato, diamanty nebo jiná nerostná bohatství byste zde hledali marně, zato byla Rwanda po dlouhá desetiletí pověstná krásou a rozmanitostí své krajiny. Na rozloze, jakou má náš Středočeský kraj, najdete polopoušť, vysoké sopky s trvale zasněženými vrcholy i deštný prales s posledními volně žijícími horskými gorilami na světě. Svěže zelené kopce obrostlé čajem připomínají rýžová políčka někde na Sumatře. Hlavní město Kigali je položeno stejně vysoko jako naše Sněžka, takže ani v létě zde nepoznáte, že jste jen kousek od rovníku.

Akce Z po rwandsku

Návštěvníka z Evropy asi nejvíce překvapí čistota a upravenost země. Nenajdete zde žádné odpadky v ulicích, i příkopy kolem cest jsou čisté a vysekané. Každou poslední sobotu v měsíci se obyvatelé totiž zapojují do činnosti zvané umuganda, během níž čistí a zvelebují svoje okolí.

Tradici, díky níž si ve rwandské kultuře sousedé vzájemně pomáhali pro blaho celé komunity, formalizovala místní vláda v 70. letech. Umugandy se musí účastnit každý, prezidenta nevyjímaje. Ne každý s tím souhlasí, místní však tyto dobrovolné práce berou hlavně jako příležitost vidět se se sousedy a probrat novinky.

Návraty do Rwandy

Afriku jsem měla možnost poznat z jihu, východu, středu i západu, Rwanda mi však ze všech navštívených zemí k srdci přirostla nejvíce. Kromě všech pracovních a historických důvodů mám i jeden velmi osobní: jmenuje se Manira.

S Manirou jsem se poprvé setkala v roce 2005 při natáčení televizního dokumentu o situaci dětí v oblasti Ruhengeri na ugandsko-rwandské hranici. Manira ztratila rodiče a v pouhých 13 letech se musela postarat o dva malé sourozence. Děti žily v obrovské chudobě: Manira obdělávala políčko po rodičích a občas si přivydělávala nošením vody z 5 km vzdáleného jezera. Na školu samozřejmě nezbýval čas ani peníze. Jako by to nestačilo – podobně jako další děti z vesnice trpěla malárií a různými parazity.

Měla jsem to štěstí ji v dalších letech na dálku i na místě sledovat a každé další setkání bylo o něco radostnější než to předchozí. Po roce od natáčení zavedl UNICEF v její vesnici pitnou vodu a opravil školu, takže Manira do ní začala chodit. Žila sice stále ve stejném domečku, ale aspoň už nebyla nemocná a nemusela trávit celé dny nošením vody. Když jsem ji viděla naposledy, bylo jí 17 let. Stále chodila do školy, protože toho mnoho zameškala. Poprvé jsem s ní ale mohla mluvit bez překladatele, protože mluvila anglicky a francouzsky.

Po osmi letech, kdy jsem ve Rwandě nebyla, se proto vracím s mnoha otazníky. Bude čas se s Manirou setkat? Pozná mě ještě? Má už vlastní rodinu?

Pokrok nezastavíš

Na letišti se toho moc nezměnilo, pouze v příletové hale, kam se od letadla stále odchází pěšky, přibyla velká plazmová obrazovka. Přísný celník u výstupu dohlíží ze všeho nejvíc na to, aby turisté nepřiváželi do země plastové tašky. Jejich používání je ve Rwandě zakázáno už od roku 2004 a místní berou nařízení opravdu vážně.

V centru Kigali nás vítá obrovská prosklená kupole Convention centra, kde se loni konal summit Africké unie, po obvodu světélkuje všemi barvami. Ano, takto vypadá pokrok v Africe. Centrum města stěží poznávám a vzpomínám na cestovatele Jiřího Hanzelku, kterému jsem se kdysi dávno pochlubila s tím, že jedu do Rwandy. Zasněně si tehdy na nemocničním lůžku povzdechl: „Jojo, tam jsme cestou k jezeru Kivu tlačili auto celých 40 km. Došel nám benzin a nikde se po cestě nedala sehnat ani kapka.“

Dnes by tady s benzinem rozhodně problémy neměli. Síť silnic se zlepšila natolik, že policie musí kontrolovat dodržování maximální rychlosti radarem.

Pomoz si sám

Mnoho afrických zemí investuje do budování hlavního města, zlepšení uvidíte možná ještě v pár provinčních metropolích, ale mimo měst se toho pro místní lidi moc nemění. Jak je to ve Rwandě?

V Nyanza nás čeká nemocnice a program Rapid SMS, ve kterém místní dobrovolnice dohlížejí na nemocné a těhotné ženy ve své komunitě a díky speciálním kódům sdíleným s centrálním zdravotnickým registrem mohou mobilem sledovat důležité termíny nebo přivolat pomoc v krizové situaci. Ředitel Léon Hakizimana je na svou nemocnici hrdý: „Každý den u nás ošetříme okolo 125 pacientů. Nemocnice má celkem 159 lůžek s průměrnou obsazeností 105–120 procent. V květnu bude dokončena nová porodnice,“ ukazuje na budovu, ze které je slyšet hluk sbíječek.

V okrese Nyanza připadá 1 lékař na 28 000 obyvatel. O specializacích si tady můžete nechat zdát: v celé zemi pracuje jen jeden jediný neonatolog. Na kardiology nebo neurology jsme se raději neptali. Zemi se za posledních 15 let podařilo snížit dětskou úmrtnost na čtvrtinu. Teprve při pohledu na nefunkční lampu na operačním sále, lehátko slepené izolepou a pět inkubátorů, v nichž se děti musejí střídat po pár hodinách, člověk dokáže ocenit, jak velký skok k lepšímu to navzdory podmínkám je. Přesto tu každý rok umírá 24 000 dětí zbytečně na podvýživu, respirační infekce a komplikace při narození.

Stejně smíšené pocity mám v centru pro děti a matky HIV pozitivní, zřízeném na předměstí Huye. Řádová sestra Agnes vysvětluje: „Staráme se o 150 pacientů. Díky včasnému podchycení nemoci u matky a podávání léků se nám podařilo zachránit už 18 dětí. Důležité ale je zajistit, aby se nenakazily ani později, například během kojení. Rwandské ženy kojí dlouho, v průměru 18 měsíců – je to ta nejlevnější varianta, jak dítě nasytit. A samozřejmě je třeba ochránit dospívající.“

Úspěšný projekt

Jednoznačně pozitivně vyznívá pilotní výživový projekt, který jsme měli možnost vidět v Gasobo. Ženy se zde s podporou UNICEF učí pěstovat plodiny. Komunita k tomu poskytla velké pole před zdravotním střediskem. Ženy na něm experimentují s fázovanou sadbou, která zajistí obživu i mimo hlavní sklizeň, a s různými druhy hnojiv: v části označené T0 rostou fazole bez hnojení, T1 je označeno pole, kde se hnojí pouze organicky – hnojem místních krav a koz, a v části T2 používají hnůj kombinovaný s profesionálními hnojivy.

Na první pohled je mezi T0 a zbytkem pole veliký rozdíl. Aby však bylo čím hnojit, je nutné mít zvířata. Ve Rwandě jsou nejrozšířenější kozy, jedna však stojí na místní poměry spoustu peněz, 30 000 franků (asi 905 Kč). V rámci dobytčích bank proto UNICEF poskytl ženám na začátku projektu jako vstupní kapitál také kozy. Až se jim dostatečně rozmnoží, dvě mladá zvířata vrátí a bude možné poskytnout je jiné potřebné rodině.

„Už dříve jsem pěstovala mrkev a brambory, ale nevěděla jsem, jak zajistit úrodu po celý rok. Díky tomuto projektu také vím, jak je zelenina zdravá, a proto většinu sklizně využijeme doma. Můj syn Laurent je zdravý – jen se podívejte, jak má naducané tváře,“ zdvihá chlapce vysoko nad hlavu jedna z místních pěstitelek.

Součástí projektu je také jakási komunitní záložna. Místní ženy společně spoří, zhodnocují výtěžky z podnikání a kromě poskytování půjček členkám také vytvářejí finanční rezervy pro případ nemoci nebo úrazu.

Částka 500 rwandských franků (přibližně 15 Kč), což je výše měsíčního vkladu, se může zdát směšně nízká, zvlášť když zvážíme, jak drahé je ve Rwandě jídlo: například malá láhev vody vyjde na našich 22 Kč, kilo mouky, ze které se s vodou připravuje základní příloha ugali, stojí 15 Kč. I to je ale na místní poměry hodně, vždyť kvalifikovaný lékař v okresní nemocnici má plat okolo 6000 Kč měsíčně. Ptám se sama sebe, jak tady vůbec dokážou přežít – ale přežívají. Je to však za cenu toho, že z jednotvárné stravy a kritického nedostatku proteinů 38 procent rwandských dětí zaostává fyzicky i mentálně.

V Gasabo to je však už jiné: ženy tady vědí, jak pěstovat zeleninu, vlastní prací si zajistí obživu, která je ohleduplná k místnímu prostředí, jejich děti nejsou nemocné a ještě dokážou ušetřit. Teď zbývá jen „maličkost“: projekt rozšířit po celé zemi.

Ztraceno v překladu

„A bude čas se podívat na projekty v Ruhengeri?“ ptám se s blížícím se koncem pobytu. „No víš, Ruhengeri se teď jmenuje Musanze,“ ujal se odpovědi váhavě Cyriaque. „Co jsi tady nebyla, vláda přejmenovala spoustu měst, která byla spojena s genocidou. Prostě aby lidé zapomněli, začínáme nanovo,“ vysvětluje.

O tom, že je tabu mluvit o etnickém rozdělení a že ve Rwandě nikdo nevysloví slova „Hutu“ či „Tutsi“, dobře vím a dávám na to velký pozor. Stejně tak slovo „genocida“ ve Rwandě nepatří zrovna k populárním a lidé jej různě opisují: nešťastné události, tragédie roku 1994 a podobně.

Při mojí návštěvě před osmi lety jsem poprvé měla pocit, že země tragédii genocidy vnitřně překonala. Každý někoho ztratil a prázdná místa po nejbližších nelze zaplnit, život však jde dál. Skončily komunitní soudy gacaca, vězni odsouzení za zločiny genocidy dostali po 10 letech amnestii a pro dnešní děti už jsou tyto události jen pouhou kapitolou v učebnici dějepisu.

Malí moderátoři

Důsledky genocidy se přesto i dnes projevují tam, kde by to málokdo čekal. Když jsem se například ředitele rwandského rozhlasu Alda Havugimany zeptala na to, co je největším problémem dětského vysílání, čekala jsem, že si povzdechne nad nedostatkem peněz ve veřejnoprávním médiu. Jeho odpověď však překvapila: „Hodně zápasíme s obsahem: neexistují profesionální nahrávky dětských lidových písní nebo pohádek, takže všechno musíme vytvářet sami.“

Milionu sirotků, kteří po genocidě v zemi zůstali, neměl kdo číst pohádky, nebyl nikdo, kdo by děti učil písně a básničky, které patří k tomu, co se v každé zemi předává z generace na generaci. Místní UNICEF proto dal dohromady odborníky a pamětníky, aby zachytili a uchovali bohatství lidové kultury pro děti. Za tři roky byly vydány už dva zpěvníky a kniha pohádek v místním jazyce kinyarwanda. Malí moderátoři pořadu Itetero i jejich posluchači tak jednou budou mít co předat dále.

Ve Rwandě mám jistotu, že pomoc má smysl. Pomoc, do které jsou od začátku až do konce zapojeni místní: budování zdrojů pitné vody, stavba škol a školení učitelů, síť zdravotní péče, podpora podnikání žen. Nedá mi to, abych se na Rwandu nezeptala také někoho místního. Čemu my cizinci ve Rwandě nerozumíme, co nám uniká? Jedním z mála lidí, kterých se můžu zeptat bez obav z toho, že budu politicky nekorektní, je – jak jinak – Cyriaque.

„Cizinci se na nás dívají pouze optikou genocidy, vidí nás jako divochy a zabijáky. Nerozumí, že my Rwanďané jsme na svou zemi hrdí. I ten nejchudší člověk chce vypadat důstojně. Možná přes den uklízí záchody, když ale skončí směna, hezky se oblékne a na ulici ho nerozeznáte od byznysmena. Rwanďané jsou uzavření – uvnitř se mohu hroutit, mohu plakat, ale navenek to nikdo nepozná, vždyť proč bych měl druhé obtěžovat svými problémy? Pohostinnost vůči cizincům je známkou respektu, ale i sebeúcty – stejně jako respektujeme my jiné, očekáváme, že ostatní budou respektovat nás,“ shrnuje Cyriaque.

Hrdost, respekt, pracovitost: tak vidím Rwandu s odstupem 15 let od první návštěvy i já. A navíc: podle posledních zpráv Manira studuje na loni otevřené pobočce univerzity v Ruhengeri. Vlastně v Musanze. Rodinu ještě nemá, je ale zasnoubená. Přeji si a věřím, že ji v životě čeká něco krásného!

Pavla Gomba




Starší články Lidé a Země