nahoru

Toulky po Kanárských ostrovech: Jedinečný mrňous jménem El Hierro

Irena Páleníčková27. listopadu 2017 • 17:30
Toulky po Kanárských ostrovech: Jedinečný mrňous jménem El Hierro
foto: Jiří Páleníček

Ostrov El Hierro má nej, kterými se nemůže pochlubit žádný z jeho kanárských sourozenců. Je z nich nejmenší, žije na něm nejméně obyvatel a navštěvuje ho nejméně turistů.

Protože má nejméně pláží, zařazuje ho do své nabídky jen málokterá cestovní kancelář a v průvodcích je mu věnováno nejméně pozornosti. Je nejdále od Afriky, stojí na něm nejzápadnější maják Španělska a také nejmenší hotel na světě, který má dvě hvězdičky a dva pokoje, a proto je v Guinnessově knize rekordů.

Vesnice Sabinoza je považována za nejzápadnější španělské město a ve vesničce Guinea můžete navštívit nejstarší ekomuzeum ve Španělsku a v jeho teráriích vidět největší španělské ještěrky dosahující délky až 75 cm. Ostrov má nejlépe udržované turistické pěší značení, nejvíc kohoutků a pramínků s pitnou vodou a je jediný, jehož hlavní město neleží u moře. Je to i jediný ostrov z Kanárských ostrovů, jehož původní obyvatelé se nejmenují Guančové, ale Bimbačes, a jedině tady jsme viděli pást se na rozkvetlých loukách krávy a koně a mohli si přímo na poli koupit vyzrálý místní ananas.

A co je možná nejdůležitější - pro jeho „zapomenutost“ a turistickou „nevyužitost“ ho mnozí z jeho návštěvníků považují za nejlepší místo pro život. Budeme-li mluvit o přírodě, je výraz nejlepší možno rozšířit o nejpestřejší.

Borovice a jalovce

Na El Hierro najdete krásné borovicové lesy, kterými většina požárů proběhla tak dávno, že už prakticky nejsou znát. Část lesů slouží pro výzkum prováděný místním tzv. Interpretačním centrem, jehož pracovníci po posledním požáru pokusně očistili kmeny stovek borovic, aby se zjistilo, nebudou-li pak borovice obrážet rychleji. Protože Interpretační centrum je pro návštěvníky prozatím uzavřeno, nemohli jsme zjistit, k jakému závěru výzkumníci došli. My jsme ve srovnání s lesy na jiných ostrovech žádný podstatný rozdíl nepozorovali.

Opakem šumících borovicových lesů na jihozápadě a v centru ostrova je západní El Sabinar, suchá pastevecká krajina zvaná dehesa a její staleté jalovce ohnuté a vytvarované převažujícími pasátními větry do absurdních oblouků a spirál. Díky svým surrealistickým tvarům a své jedinečnosti se silueta jalovce Juniperus turbinata canariensis dostala do znaku ostrova.

Pořádkumilovní domorodci

Projíždíme ostrovem křížem krážem a stále nás něco zaráží, něco tady chybí. Prohlížíme si vesnice i upravená místa zvaná area recreativa, označovaná také pro nás srozumitelnějším výrazem merenderos, tedy místa s lavicemi, stolky, vodou, toaletami, odpadkovými koši a grily, udržovaná místní vládou a sloužící všem obyvatelům ostrova pro pořádání různých pikniků a party v přírodě. Grily jsou vzorně vymetené, jen se setměním vylézají velcí švábi, aby uklidili organickou minišpínu, kterou lidské oči nepostřehly.

Pak najednou je to tady: už víme, co El Hierro postrádá. Vandalismus, nesmyslné sprejování a ještě nesmyslnější ničení autobusových zastávek, laviček, chybí i divoké skládky. Zdá se to až utopická fantazie, nechce se ani věřit, že by všichni obyvatelé ostrova věděli, že ostrov je opravdu jejich domovem, a proto si ho neničili.

Hledali jsme nějakou chybu, nemůže to přece být dokonalý ostrov. Připustili, že místní nemocnice, i když dobře vybavená, není dokonalá. Ve složitějších případech musejí jinam, a je-li to urgentní, i vrtulníkem. Souhlasili s námi, že jejich hlavní město Valverde má obvykle mizerné počasí, protože chytá severozápadní proudění a často je schováno v mracích a mlze. „Ale stačí poodjet pár kilometrů na jihozápad, a už jste ve slunci,“ bránili hned zdejší své Hierro.

Omluvili se, že nevědí, kolik obyvatel žilo v dnešním skanzenu Guinea, protože archiv ve Valverde shořel, ale hned nám doporučili, abychom si po cestě z Guinea nabrali z nedalekého pramene výbornou vodu, pro kterou jezdí lidé z celého ostrova - při jeho rozměrech to nikdo nemá příliš daleko. Ptali jsme se jich i na zločinnost. „Občas tady je nějaká zlodějna, ale to jsou lidi z Tenerife,“ bránili se. „Staly se tady i vraždy, ale z takových starobylých venkovských příčin, jako ze starých románů,“ doplnili poslední kamínek do kýčovitě idylického obrázku.

Tak nevím, jak zjistit pravdu. Snad jen se na El Hierro odstěhovat a za pár let pak možná posílat svým známým e-mailovou poštou zprávy, v jejichž předmětu zprávy bude napsáno: pozdrav z ráje.

Irena Páleníčková




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země