Pokud žehráte na české Vánoce jako na svátky obžerství, pak vězte, že v tom rozhodně nejsme sami. Novozélanďané mají dokonce náskok. A ne malý. Soudě aspoň podle toho, co jsem zažil v rodině mého přítele, aucklandského automechanika Brendona, na jeho rodinném ranči v srdci novozélandského venkova.
Ale nepředbíhejme. Dvoudenní sváteční siesta, jejímž vrcholem je takřka neuvěřitelný hodokvas, totiž přichází úplně na konec celého adventu. A ten se zas tak moc od toho našeho neliší. Aspoň v některých ohledech souvisejících s globalizací určitě ne. Třeba takoví Santa Clausové na vás vykukují málem na každém kroku nebo spíš rohu. Ten největší vévodil hlavní aucklandské třídě Queen Street. Z nároží domu na rohu Victoria Street tam snad patnáctimetrový Santa Claus v letních vedrech důstojně kynul hlavou spěchajícím chodcům i motoristům pod sebou.
Stranou pochopitelně nezůstávají obchodníci. Předvánoční týdny jsou tím pravým časem, jak za pomoci rádobyveselých, a přitom k uzoufání unylých vánočních hitů, vřískajících z reproduktorů v každém nákupním centru, vysát z karet a kapes zákazníků co možná nejvíc dolarů.
Hodní obchodníci
Nicméně zrovna v novozélandských obchodních centrech najdete pár zásadních rozdílů ve srovnání s Českou republikou a vlastně i zbytkem Evropy. Předně i v tom předvánočním shonu jsou obchody pořád jaksi poloprázdné. „Já nevím, jak v té přelidněné a nevrlé Evropě vlastně můžete žít,“ vysvětlil mi automechanik Brendon v jedné větě podstatu pohody, jež u protinožců vládne. Na Novém Zélandu zkrátka žije - podle našich měřítek a vzhledem k rozloze ostrovů - hrstka lidí. A ty čtyři miliony obyvatel se k sobě chovají v každém momentu velmi zdvořile. Nejen v čase vánočním.
Takže když už vás „kiwi“ obchodníci připraví o vaše peníze, hned se snaží aspoň naoko si vás udobřit. Takže balení čehokoli, co jste zakoupili, uložené do ozdobných krabic i s mašlemi, je zcela zdarma. Avšak za 0 dolarů může být leckdy i nákup, nebo aspoň jeho část. Jste-li muž a chcete-li obdarovat ženu svého srdce kouskem oblečení, z něhož budete mít radost jen vy a ona, ale zároveň to má být překvapení, pak víte, jak nadlidským úkolem je nákup dámského prádla. Na Novém Zélandu není třeba se bát ani této zkoušky dospělosti. Chce to vlastně jen trochu smyslu pro humor, jakmile zjistíte, že evropské číslování je vám v tamějších obchodech úplně k ničemu.
Půvabná mulatka-prodavačka mi vybranou podprsenku bez uzardění předvedla na sobě, a když viděla, že mé rozpaky nad správností velikosti neberou konce (naopak spíš sílí díky její odvázanosti), vytáhla odkudsi ze šuplíku silikonové modely ňader, popadla mě za ruku, a než mi došlo, co s nimi zamýšlí, přilepila mé dlaně na umělé napodobeniny. „Tak co? Která velikost sedí líp?“ zeptala se. Vybráno. Teď už jen rychle zaplatit a zmizet. Ale mulatka vás jen tak lehce nepustí. Jako by si chtěla vychutnat Evropanovu bezradnost. „Pane, k takovému krásnému kousku se sluší ještě pasující spodek!“ Radši se ani neodvažuju pomyslet, jak bych mohl velikost testovat v tomto případě. Potím se až na špičkách prstů u nohou, jakkoli klimatizace v obchodě chladí naplno, a myslím na jediné: hlavně už odtud vypadnout. Zkoušení kalhotek se naštěstí nekoná, filipínská žena za pultem si nakonec nechá obdarovávanou popsat a vybere sama. A ano, jak se po pár týdnech ukázalo, správně. Navíc tenhle kousek přidala zdarma.
Nejkřiklavějším rozdílem oproti evropským Vánocům je přirozeně počasí. Na začátku léta Auckland a jeho okolí zrudnou. Všude tam září křiklavě červené, podivně kulovité květy novozélandských „vánočních“ stromů pohutukava. Tedy všude venku, doma si lidé zdobí většinou uříznuté borovičky, stejně jako u nás.
Štědré ráno
Co se však zásadně liší, jsou svátky jako takové. Čtyřiadvacátého prosince se totiž nekoná žádná vánoční nadílka. Zato 25. prosince ráno nemohou děti dospat. A tak mě Brendonova desetiletá dcera probudila nedočkavým bušením na dveře mého pokoje už v šest hodin ráno a odtáhla mě ke stromečku. Přitom tam na ni nečekalo žádné překvapení: vysněný iPod jí táta koupil už měsíc předem a hned jí ho dal, aby ho „důkladně vyzkoušela“. A pro „Štědré ráno“ ho opět svátečně zabalil.
Novozélandské děti rodičovské vánoční skrýše hledat nemusejí. Ani kvůli dárkům, ani kvůli cukroví. I když jsem se s drobnými vánočními sladkostmi, jak je známe my, u protinožců nesetkal, cukr mi rozhodně nechyběl. Spíš naopak. Tolik jídla a dortů pohromadě jsem nikdy předtím neviděl. Ale tady nebylo zbytí. Dva obrovské stoly na rodinném ranči nedaleko proslulé termální oblasti Rotorua, a přece skrytém v divočině bezpečně daleko od jakéhokoli turistického ruchu, se prohýbaly pod nekonečnými vánočními zásobami.
Ten větší byl vyhrazen pro slanou sekci, menší pro sladkou. Na jednom stole bylo snad deset druhů masa (od ryb přes drůbež až po jehněčí), deset druhů příloh (od brambor přes rýži až k zelenině) a navíc hromady pochutin. Na druhém stole leželo deset dortů, sladších a sytějších než české vánoční cukroví. To vše pro zhruba patnáct lidí! A cokoli se ujedlo, paní domu hbitě doplnila. Skoro jako v pohádce Hrnečku, vař! Jakmile jsem přestal na chvíli jíst, třeba když mě zaujala místní „vánoční pohádka“ Pán prstenů na televizní obrazovce, hned jsem čelil udiveným otázkám, jestli mi snad nechutná?
Jedinou první pomocí byl úprk z domu do okolních lesů. Anebo jít večer brzo spát - do stanu na zahradě. Na vánoční nocleh vám tu stačí trenýrky, tričko a lehký letní spacák. Jen kdyby ten žaludek v noci tak netlačil...
