Většina Ujgurů žije v čínské provincii Sin-ťiang. Jejich jazykem je ujgurština a jejich počet bývá udáván na 9 milionů.

Většina Ujgurů žije v čínské provincii Sin-ťiang. Jejich jazykem je ujgurština a jejich počet bývá udáván na 9 milionů. Zdroj: Zdeněk Micka

Ujguři vyznávají sunnitský směr islámu. Hrobka z 11. století, kde odpočívá súfijský kazatel Jusuf Hazi Hadžip, je poutním místem.
Na ujgurském hřbitově se pohřbívá pod hliněnými náhrobky a hlavou k Mekce.
Žádný Ujgur by nevyšel ven bez typické bílé pokrývky hlavy. Tento zvyk dodržují mladí i staří.
Přes hnědý silný závoj paranža není téměř nic vidět, a tak si ho ženy častou hážou dozadu za hlavu. Jeho nošení tak v podstatě ztrácí smysl.
K tradičním řemeslům patří i práce holiče
10
Fotogalerie

Poslední bašta Ujgurů. To je starobylé město Kašgar na západním okraji pouště Taklamakan

Kašgar se pyšní mnoha „nej“. Stojí zde největší mešita v celé Číně i největší socha Mao Ce-tunga na světě. Nejzápadnější město říše středu je považováno za kulturní centrum největší čínské menšiny – Ujgurů. A každou neděli se zde koná patrně největší a nejpestřejší trh v celé Asii.

Legendární Kašgar (ujg. Kaxgar, čín. Kashi) leží na okraji Tarimské pánve v nejzápadnějším cípu čínské provincie Sin-ťiang (Xinjiang), jež je známa také jako Ujgurská autonomní oblast. Kdysi byla tato oáza snad nejdůležitější křižovatkou na hedvábné stezce. Starodávná tepna spojující východ se západem se tu dělila hned na několik větví.

Zboží přicházející ze západu přes Bucharu a Samarkand se zde překládalo z koní a oslů na velbloudy. Směrem na východ se cesta dělila na severní a jižní, aby se tak vyhnula nepřekonatelné poušti Taklamakan. Spodní větev pak odtud vedla přes pamírské a kašmírské průsmyky do Indie. Téměř dva tisíce let byl Kašgar vzkvétajícím obchodním centrem. Vládli mu Hunové, Arabové, Mongolové, Tibeťané a samozřejmě i několik čínských dynastií. Ve 13. století tudy prošel Marco Polo na své dobrodružné cestě k čínskému dvoru.

V minulém století byl Kašgar díky své poloze na rusko-čínsko-indickém pomezí místem tzv. Velké hry – zákulisních tahanic britských a ruských diplomatů o politický vliv nad touto strategickou oblastí. Nakonec se však Kašgaru zmocnila Čína a svět s ním na mnoho desetiletí naprosto ztratil spojení. Až do konce 80. let byl totiž součástí území nepřístupných cizincům.

Slavné časy hedvábné stezky jsou už dnes dávno pryč. Svět se změnil. V Kašgaru však jako by zůstalo téměř vše při starém. Pravda, na původním vzhledu města se značně podepsala čínská nadvláda. Ohromné hliněné hradby, které po pět století obepínaly celou oázu, byly zbourány, centrum proťalo několik uniformních bulvárů a vznešený sloh starých karavanserájů mnohde nahradila nevzhledná architektura socialistického realismu.

Nicméně tyto necitlivé zásahy, řízené z dalekého Pekingu, příliš neovlivnily život místních obyvatel a značná část města vypadá dodnes stejně jako na zažloutlých fotografiích ve sto let starých cestopisech.

Ujgurský kolorit

Kašgar je doménou muslimských Ujgurů a jeho staré jádro je nejspíš jedním z posledních míst v celém Sin-ťiagu, kde se ještě v nezměněné podobě zachovala kultura tohoto národa. Život zde běží zcela jiným tempem než na hlavních třídách. Tady mají drobní živnostníci své krámky, smlouvá se tu, důstojní stařešinové debatují v zakouřených čajovnách, bezzubé babky věší prádlo a malí caparti s kalhotami rozstřiženými v rozkroku si hrají na zápražích domů. Nahlížím do dílniček kovářů, hrnčířů, sedlářů, tesařů a jiných řemeslníků vyrábějících vše ručně za pomoci těch nejjednodušších nástrojů.

Vyhýbám se otevřeným kanálům, oslím spřežením a pomalu se stále více zaplétám v nepřehledné změti křivolakých uliček. Domky, které míjím, jsou velmi prosté a většina je jen jednoduše uplácána z nepálených cihel a dřeva.

Některé stavby mají barevný nátěr, nejčastěji modrý nebo zelený. Ulice jsou na asijské poměry čisté. Všude je ale spousta dost neesteticky vyhlížejících plivanců. Ujguři jsou zřejmě náruživými jedlíky, neboť snad na každých sto metrech tu stojí nějaká vývařovna otevřená do ulice. Na místě vývěsních štítů visí řady kuřat stažených z kůže a beraní hlavy. Pod nimi se kouří z obrovských hrnců a pánví – čím větší podnik, tím větší nádobí.

Jsem zvědav na ujgurskou kuchyni, a tak vstupuji do jedné z jídelen. Ukoptěný hostinský mě vítá a ukazuje na poslední prázdnou židličku. Usedám mezi překvapené domorodce a na jejich doporučení si objednávám laghman, směs masa a zeleniny, trochu připomínající náš guláš, která se podává s nudlemi. K pití dostávám automaticky zelený čaj. Ten se tu pije z misek a neslazený.

Rozdílné světy

Ujguři jsou hrdý národ se slavnou historií. Mluví jedním z mnoha tureckých (turkických) dialektů a s Číňany nemají etnicky vůbec nic společného. V písemných pramenech jsou poprvé zmiňováni ve třetím století našeho letopočetu, kdy hráli významnou úlohu v kmenovém svazu Hunů. Původně vyznávali buddhismus. Ve 12. století přijali islám a spolu s ním i arabské písmo. Jejich počet se dnes odhaduje asi na osm milionů, a jsou tedy nejpočetnější z více než padesáti čínských menšin. (Tibeťanů je zhruba o dva miliony méně.) Domovem Ujgurů je Tarimská pánev, poušť Taklamakan a její nejbližší okolí. Na starých mapách byla tato oblast nazývána Východní Turkestán, nyní se jedná o nejzápadnější čínskou provincii Sin-ťiang.

Nebude patrně dlouho trvat a Ujguři se stanou ve své vlasti minoritou. Podle některých odhadů mají Číňané v Sinťiangu většinu dokonce už dnes. V minulosti tady byli komunistickou vládou usazováni systematicky, teď se sem stěhují sami za svými příbuznými.

Většina měst v této oblasti proto v posledních letech zcela ztratila svůj původní ráz. Ujguři se ocitli na chudé periferii a Číňané obývají moderní sídliště, která se stále rychleji rozrůstají.

V odlehlém Kašgaru tvoří Číňané na rozdíl od většiny ostatních měst v Sin-ťiangu zatím jen asi třetinu obyvatelstva. Ujgury je možné od čínských přistěhovalců rozeznat na první pohled. Jsou turkického původu, a mají tedy zcela odlišné rysy tváře. Také mají mnohem mohutnější postavy než čínští Chanové. Číňané chodí oblečeni podle západního vzoru, Ujguři se stále drží svých tradic.

Nepotkáte Ujgura, který by na vyholené hlavě neměl typickou středoasijskou hranatou čepičku nebo baret. Většina mužů nosí také stále sako. Někteří staří vousatí dědové však ani v létě nesundávají tlustý ovčí kožich zvaný čapan. Ještě výraznější je rozdíl v oblékání mezi ženami obou národů.

Zatímco mladé Číňanky chodí po městě běžně v minisukních, Ujgurky mají na hlavách šátky a některé vycházejí na ulici dodnes jen s tradičním hnědým závojem přes obličej. Říká se mu paranža a na rozdíl od tenounkých lehkých závojů, které nosí ženy v jiných muslimských zemích, je to neuvěřitelně silný a těžký závěs, jenž navíc nemá ani žádnou skulinu či mřížku na oči, takže přes něj prakticky není vůbec nic vidět. Ženy si proto paranžu při nakupování na trhu nebo přecházení silnice házejí z obličeje dozadu přes hlavu a její nošení tak vlastně do jisté míry ztrácí smysl.

Největší mešita v Číně

V malé zahradě na okraji starého města se mezi topoly a morušovníky tyčí dva zářivě žluté minarety mešity Id Kah (Aitagar). Ta je nejen největší mešitou v Kašgaru, ale i v celé Číně. Pod střechu její honosné modlitebny, podepřenou více než sty sloupy, se vejde osm tisíc věřících. Přilehlé nádvoří jich pak může pojmout ještě dalších dvanáct tisíc. Mešita byla založena roku 1442 a později byla několikrát přestavována a rozšiřována. Konečnou podobu dostala až v roce 1838. Během neblaze proslulé kulturní revoluce ji Maovi stoupenci značně poničili.

Podle pamětníků mnoho nechybělo a mohla být úplně zlikvidována. Dnes však vypadá nádherně. Nedávno prošla totiž rozsáhlou rekonstrukcí na státní náklady. Čínská politika vůči menšinám se v poslední době přece jen zlepšuje.

Mešita Id Kah je stále živým centrem muslimského života ve městě. Před zahájením modliteb to na přilehlém náměstí vypadá, jako by se tu konaly běžecké závody. Stovky věřících spěchají, aby nepromeškali imámův proslov a čtení z koránu, a někteří opozdilci, často i úctyhodného stáří, kvůli tomu neváhají nasadit ostrý sprint.

Mimo dobu modliteb se už dnes ovšem i tato svatyně mění z místa hodného respektu na turistickou atrakci, kde se od nemuslimů vybírá vstupné. Drtivou většinu platících návštěvníků tvoří bohatí čínští výletníci, jejichž klimatizované autobusy čím dál častěji zastavují před jejími bránami. Zajímavé je, že na rozdíl od muslimek, které mohou dovnitř jen v předepsaném oblečení s dlouhými rukávy a šátkem na hlavě, si zakoupením vstupenky může každá turistka dovolit ignorovat všechny tradice a po mešitě se producírovat třeba jen v tričku a šortkách.

V Kašgaru neexistuje téměř žádná veřejná doprava, tak si druhý den půjčuji v hotelové půjčovně kolo. Město leží v naprosté rovině a tento dopravní prostředek tu používá hodně lidí, stejně jako ve většině jiných čínských měst. Na některých silnicích jsou dokonce pro cyklisty vyhrazeny zvláštní pruhy. Přesto není jízda městem žádný med. Zdejší řidiči nejsou totiž příliš ohleduplní a s pravidly silničního provozu si vůbec nelámou hlavu. Co chvíli někdo ohrožuje mou jednostopou stabilitu.

Dostal jsem se až k mauzoleu z 11. století, kde odpočívá uctívaný súfijský kazatel Jusuf Hazi Hadžip. Dělá mi dost velké potíže stavbu najít, neboť se skrývá v nepřehledném labyrintu postranních uliček a navíc je obehnána vysokou zdí, takže na ni není odnikud vidět. Ze stejného důvodu ji nelze ani celou vyfotit, což je škoda. Je to totiž opravdu působivý monument s mnoha věžemi a stěnami obloženými zářivě fialovými dlaždicemi.

Nedělní bazár

Z cyklovýletu se vracím až pozdě večer. Hotel téměř nepoznávám. V předchozích několika dnech tichá, poloprázdná budova nyní hučí jako úl a doslova praská ve švech. Zítra bude neděle, a to se v Kašgaru pravidelně koná velký a slavný jekšenba bazár (nedělní trh). Mnohokrát už jsem o této velkolepé události slyšel, teprve teď si ale uvědomuji, jak moc znamená pro toto město. Bez obchodu by Kašgar byl jen skomírající ospalá díra, jakých leží v nesmírných prostorách pouště Taklamakan spousta. Co ale způsobilo jeho dominantní postavení v oblasti?

Určitě příhodná poloha na úpatí Pamíru a Ťan-šanu. Při bližším pohledu do mapy je dobře patrné, jak ideálním místem musel vždy Kašgar být pro obchodní výměnu mezi zemědělci a řemeslníky z pouštních oáz a pastevci či lovci z hor. (Karavanní obchod s dalekým světem, díky němuž Kašgar ve středověku nesmírně zbohatl, jen pomohl upevnit jeho pozici. Ani pozdější úpadek hedvábné stezky, způsobený rozvojem námořní dopravy, nemohl ochromit oázu, kterou mnozí cestovatelé a učenci ještě koncem devatenáctého století mylně považovali za nejvzdálenější město od moře na světě.) Kašgarský nedělní trh je známý po celé střední Asii a je pravděpodobně největší svého druhu na celém kontinentu.

Koná se údajně nepřetržitě už několik set let a cizinci poskytuje pohled na úžasný kaleidoskop zboží i národů. Během léta kvůli němu občas do Kašgaru přijíždí až neuvěřitelných sto tisíc lidí, kteří chtějí něco nakoupit nebo prodat. Celá čtvrtina města se zaplní obchodníky, z nichž někteří vážili stovky kilometrů dlouhou cestu.

Jako za Čingischána

Konečně je tu nedělní ráno – ani jsem nemohl dospat, jak jsem se těšil. Hned za rozbřesku vyrážím do města. Ulicemi se valí nekonečná šňůra chodců, cyklistů, oslích povozů, trakařů, koní a stád skotu. Nechávám se unášet davem na východ města, kde se u břehů říčky Tuman rozkládá hlavní tržiště. Všude vládne fantastická středověká atmosféra. Někteří venkované přijeli do města oblečení do svátečních národních krojů a vypadají jako dokonalý komparz k velkofilmu o Čingischánovi. (Nejvíce je samozřejmě Ujgurů v čtverhranných čepičkách tubětějkách, ale co chvíli vidím také snědé Kyrgyzy a Kazachy ve vysokých jezdeckých botách, vousaté Tádžiky v kožešinových beranicích či uzbecké dívky s dlouhými černými copy ve vyšívaných vestách.)

Trh je rozdělený podle druhů zboží. Pro Evropana je asi nejexotičtější ta část, kde se obchoduje s domácím zvířectvem. Na ploše přibližně dvou fotbalových hřišť se zde tísní bezpočet bečících ovcí a koz mnoha druhů, mezi nimi postávají koně a krávy. V dálce rozeznávám skrz zvířený prach i skupinu huňatých dvouhrbých velbloudů. Kupující se svému budoucímu majetku dívají na zuby, prohlížejí kopyta a srst.

Některé kusy jsou ale nabízeny na maso a hned na místě se zabíjejí a porcují. Pohled na kaluže zpěněné krve a nechutný zápach potu a moči mi nadzvedává žaludek. Přisedávám si na dvoukolou arbu taženou oslem k jednomu sympatickému staříkovi a nechávám se převézt na zeleninový trh. Tam ochutnávám po celém Turkestánu proslulé gigantické fíky, jež se pěstují v nedaleké vesnici Artuš a dosahují téměř velikosti pěsti.

Původně se nedělní trh odehrával celý pod širým nebem. Dnes už však je jeho součástí také velká zastřešená hala, místními nazývaná jenga bazár (nový trh). Uvnitř se nacházejí především krámky s dražším zbožím. Každý cech má svou uličku. Pestrou nabídku čepičářů, ševců, nožířů a prodejců kožešin doplňuje několik stánků s tradiční čínskou medicínou. Jejich sortiment tvoří kromě i na Západě populárních výrobků z kořenu ženšen také bizarní svazky sušených žab a gekonů, medvědí žluč, v lihu naložení hadi a další podivné preparáty.

Boj s čínskou mocí

Koncem 40. let se Ujguři pokusili vytvořit samostatný stát Východní Turkestán. Avšak poté, co se v Pekingu chopili moci komunisté, byla jejich země násilně připojena k Číně – odtud dnešní název provincie Sin-ťiang (Nová území). Touha Ujgurů po vlastním nezávislém státu ani po padesátileté okupaci nepolevuje. Skutečnost, že ostatní středoasijské národy získaly po rozpadu SSSR svobodu, rostoucí počet čínských přistěhovalců a určitá renesance islámu, to vše zde vede k stále většímu napětí.

Bombové útoky, atentáty na vládní činitele a násilnosti v době muslimských a národních svátků patří od 90. let ke zdejšímu folkloru. K nejvážnějšímu incidentu došlo 5. dubna roku 1990, kdy nedaleko Kašgaru vypuklo velké ozbrojené povstání, při němž bylo zabito asi tisíc civilistů a šest set vládních vojáků. Několik dní trvající nepokoje se podařilo potlačit až za pomoci tanků a letadel. V letech 1997 až 1998 se situace téměř opakovala, ale ztráty na životech byly mnohem nižší.

Stejně jako Tibeťané i Ujguři se pokusili náležitě využít ke zviditelnění nedávných olympijských her v Pekingu. I přes zvýšená bezpečnostní opatření došlo k několika krvavým incidentům.

Při granátovém útoku ujgurských separatistů poblíž Kašparu 1. srpna 2008 zahynulo šestnáct čínských celníků. O deset dní později ve městě Kuqe (čín. Kchu-čche; Kuche) napadla skupina ozbrojenců podomácku vyrobenými výbušninami policejní stanici. Při útoku zahynul jeden Číňan a sedm Ujgurů. V den zahájení her se před čínskou ambasádou v Ankaře pokusil upálit Ujgur Mehmet Dursun, ale byl uhašen ostatními demonstranty. Mezinárodní ujgurský kongres na události reagoval prohlášením, že akce jsou odvetou na potlačování lidských práv Ujgurů. Západní média však po 11. září 2001 ztratila sympatie pro jakékoli muslimské rebelanty, a pokud o Ujgurech mluví, tak jen ve spojitosti s al-Káidou, což je komunistickým mocipánům v Pekingu náramně vhod.

S podporou zvenčí tedy Ujguři počítat nemohou a Čína se určitě jen tak nevzdá obrovských zásob ropy, které se v Sin-ťiangu nacházejí. Snad jen zázrak by mohl změnit osud tohoto utlačovaného národa.


Přes čtvery hory

Kašgar ztracený v samém srdci Asie byl dlouho považován za jedno z nejnepřístupnějších měst na světě. Kdo se sem chtěl dostat, musel podstoupit dlouhou a náročnou karavanní pouť. Teprve v poslední čtvrtině minulého století bylo do Kašgaru s velkým úsilím vybudováno několik jednoduchých silnic, zhruba kopírujících trasy někdejší proslulé hedvábné stezky. Ta zřejmě nejznámější vede z pákistánského Rávalpindi přes čtyři nejvyšší pohoří světa: Himálaj, Karákóram, Hindúkuš a Pamír. Je to slavná Karákóram Highway. Na tuto obchodní tepnu navázala dlouho budovaná železnice, která město spojuje s Urumči (Wu-lu-mu-čchi; Ürümqi) vzdáleným dvanáct set kilometrů, a potažmo tak i s celou Čínou. Vznikla tak vlastně jakási novodobá replika hedvábné stezky a Kašgar se tak opět, po dlouhé době, stal důležitou křižovatkou střední Asie.