nahoru

Trek jako z pohádky. Vydejte se na túru zvanou Dronningruta neboli Královnina cesta

Michal Guzi23. listopadu 2017 • 08:30
Trek jako z pohádky. Vydejte se na túru zvanou Dronningruta neboli Královnina cesta
foto: Michal Guzi

Během tohoto treku máte pocit, jako byste procházeli světem Pána prstenů – idylickou krajinou, kde všechno je až kýčovitě krásné a barvy až nepřirozeně syté. Na rozdíl od filmu vás tady ale žádná temnota nemůže dostihnout, protože nad hlavou tu krouží půlnoční slunce. Vítejte v Norsku, na treku královny Sonji!


Vesterály jsou souostroví táhnoucí se západně od norského pobřeží a navazující na souostroví Lofoty. Díky teplému severoatlantickému proudu tu moře v zimě takřka nezamrzá. Tvoří je několik menších ostrůvků a tři hlavní (Hinnøya, Langøya a Andøya), na kterých žije něco málo přes třicet tisíc obyvatel. Ostrovy jsou hornaté, ale s více zaoblenými vrcholky než Lofoty. My míříme do vesnice Nyksund, která slouží jako výchozí bod pro jednodenní túru zvanou Dronningruta neboli Královnina cesta.

Nenáročný, ale krásný

Tato dnes již bývalá rybářská vesnička už zažila světlejší časy. Dříve byla centrem pro stovky rybářů, kteří se vydávali na širé moře na lov tresek, ale postupem času se kvůli špatné dostupnosti z vnitrozemí a mělkým vodám v okolí Nyksundu přesunulo středisko rybolovu jinam. Nyksund se tak proměnil na tři desetiletí v město duchů. Dnes se sem ale lidé začínají opět vracet, ať už kvůli přírodě, klidu, anebo práci ve službách pro turisty.

Královnina cesta je celkem jednoduchý trek, zato jeden z nejkrásnějších v celém Norsku. Pojmenován byl po královně Sonje, která ho absolvovala v roce 1994. Trasa se zvedá od moře k vrcholku Finngamheia (448 m n. m.) a zpět k pobřeží do vesnice Stø. Z kopců uvidíte širý oceán, zasněžené vrcholky Vesterálů, tisíc odstínů modré barvy moře, zlatavé pláže a slunce stále nad obzorem.

Větrný výšlap

Je slunečné červnové odpoledne a Nyksund necháváme za sebou. Od moře fouká poměrně studený západní vítr a závětří v podobě vzrostlých stromů v nejbližších hodinách určitě nenastane. V těchto zeměpisných šířkách a navíc takto blízko u moře stromy nerostou. Krajina je nehostinná pro všechny dřeviny, snad až na zakrslé břízky, které míjíme za sedlem na jižním svahu prvního kopce. Z listoví visí stovky housenek, které průběžně končí na našich tvářích a oblečení, a zatímco se jich snažíme zbavit, ztrácíme cestu někde v křovinách. Kdo byl někdy v Norsku, ten ví, jak „důkladně“ jsou jejich stezky značeny – červené téčko někdy po dvou metrech, někdy ale po půl kilometru za třetí zatáčkou kdesi na třetím kameni… A tak se dál brodíme svahem kapradinami a čelíme dalším atakům housenek.

Protínáme vrstevnici za vrstevnicí do dalšího sedla, ze kterého vidíme průběh naší budoucí cesty a tři jezera v údolí. To nejvzdálenější a nejníže položené vytváří jakýsi optický klam – vypadá, jako by bylo napojené na mořskou hladinu. Je čas na pauzu. Za chvíli nás čeká poslední pořádný výšlap. Na vrstvě promáčené hlíny kloužou i pohorky. Chytáme se tedy ukotvených lan a rozblácenou stezku postupně necháváme za sebou. Po hřbetnici strmě stoupáme k nejvyššímu vrcholku naší cesty, kopci jménem Finngamheia (448 m n. m.). Odtud se stezka mění v hřebenovku. Z vrcholu se nám otevírá planina s horskou loukou, jezery a pohled na největší ostrov Vesterálů – Andøya, známý pro velrybí safari, zasněžené špičky vrcholků a dlouhé písečné pláže.

Naše cesta se stáčí severně a přibližujeme se k vesnici Stø. Slunce máme v zádech a po celých pět hodin treku ani mráček. Jsme na pobřeží a v tu chvíli máme na výběr:  buď se vydáme zpět po svých přes pláž do Nyksundu, nebo pofrčíme motorovým člunem.

Máme jasno. Oblékáme si záchranné vesty na speciální kombinézy, které svou tloušťkou připomínají spíš skafandry, a usedáme na motorový člun s výkonem dvou závodních aut. Do Nyksundu by to bylo po pláži zhruba hodinu a čtvrt, člunem to zvládneme i se skoky přes hřbety vln za necelých deset minut. Nadšením halekáme a je nám jedno, že těch deset minut přišlo každého asi na tři stovky.

Jsme zpět v Nyksundu. Je něco po osmé večerní a slunce ani zdaleka nechce jít spát. Ani my ne. Uplynulé hodiny nás tak nabudily, že zvládneme určitě víc, než ulehnout do stanu a spát. Nastupujeme do auta a míříme na ostrov Andøya. Obloha stále bez mráčku a měkké světlo je jako stvořené k fotografování. Tu nádheru by bylo škoda jen tak zaspat.


Za půlnočním sluncem

Pro návštěvu nejsevernějších norských regionů se vyplatí počkat do června. Čím severněji se vydáte, tím delší je období tzv. půlnočního slunce, tedy času, kdy slunce neklesá za horizont. Pro polární kruh ležící na 66° 33’ jsou tyto dny mezi 12. 6. a 1. 7. a například v Sortlandu, správním středisku souostroví, si mohou místní užívat nepřetržitého sluníčka od 23. 5. do 23. 7.


Zásady kempování

  • Nestavět stan méně než 150 m od nejbližšího budovy.
  • Nestavět stan na obdělávané půdě a silničních odpočívadlech.
  • Pokud přespáváte na stejném místě dva či více dnů, zeptejte se vlastníka pozemku.
  • V lese je zakázáno rozdělávat oheň od 15. 4. do 15. 9.

Jak na Vesterály

Nejrychlejší a nejúspornější trasa za polární kruh vede přes Německo a Dánsko, kde se v Hirtshals nalodíte na trajekt a po přistání v Larviku pokračujete směr Oslo a dále po silnici E6. Z Prahy až na Vesterály to vychází na zhruba 2900 km jedním směrem, přičemž v Norsku je jen minimum dálnic a maximální povolená rychlost mimo obec činí 80 km v hodině.

Rychlejší a ve dvou lidech i nejspíš ekonomičtější možností je let do Osla z Prahy low-cost aerolinkou.

Pronájem vozu na 14 dní přímo od letiště pak vychází zhruba na 600 eur.


Očima autora

Lidé na Vesterálech jsou posedlí sportem. Nad městečkem Sortland je kopec Steiroheia (450 m n. m.) a je místním zvykem přijet z práce, vzít si běžecké boty a svítivou větrovku, vyběhnout nahoru a v boudě jménem Kvila se zapsat do deníku. Největší borec tento vrchol zdolal v minulém roce 365krát, a kdybyste se chtěli dostat do nejlepší stovky, bude vám stěží stačit 40 výšlapů.

Michal Guzi




Starší články Lidé a Země