nahoru

Do jordánské Akaby, legendární Petry a do údolí Vádí Ramm aneb Mezi mořem, skálami a beduíny

Peter Hupka15. listopadu 2017 • 08:30
Do jordánské Akaby, legendární Petry a do údolí Vádí Ramm aneb Mezi mořem, skálami a beduíny
foto: Peter Hupka

Slova shon a napětí jako by byla této blízkovýchodní zemi zcela cizí. Život šestimilionového hašemitského království - zejména na venkově - plyne stejně pomalu, jako paprsky slunce posouvají stíny skal v poušti, s klidem, s jakým beduíni pijí horkou kávu z drobných šálků. Zatímco našim dnům měří čas s přesností sekund hodinky, lidé pouště si bohatě vystačí se sluncem, měsícem a hvězdami.

Mezi zašedlými a žlutými pahorky vyprahlé země začínají prosvítat prvé pásy nízkých domů. Po hladkém povrchu široké cesty se prohánějí tam a zpět barevné proudy starých i zcela moderních aut a z reklamních poutačů, lemujících dálnici, blikají symboly nového arabského světa: reklamy dubajských realitních kanceláří. Jordánská metropole Ammán naštěstí zatím nepatří do společnosti ultramoderní, téměř mimozemské reality nejbohatších měst Blízkého východu.

Nepřipomíná ani vědeckofantastický Dubaj a úplně odlišná je i od evropsky vyhlížejícího Bejrútu či chaoticky rušného Damašku. V porovnání se sousedními metropolemi je Ammán městem se svým vlastním, téměř ospalým rytmem. Jeho ulicím dominuje bílá barva jednoduše řešených domů, mezi nimiž tu místy vykukují i futuristicky řešené mešity, kostely a obchodní centra.

Chodníky, cesty i parky jsou na tuto část světa až neobvykle čisté a také všudypřítomného halasu klaksonů je tu slyšet v porovnání se sousedními státy mnohem méně. Pravý orientální ruch si zachovává aspoň centrální náměstí ve čtvrti Abdalí. Více než domácích Ammánců je tu však těch, kteří přicházejí z jiných koutů Jordánska nebo z válkou zmítaného Iráku. Dlouhotrvající konflikt i sem vyhnal stovky utečenců, kteří dočasně obývají všechny cenově dostupnější hotely a byty. Z jejich tváří se dají vyčíst smutné příběhy s nedosloveným a nejasným koncem.

Ze severu na jih

Na opačné straně města se nachází nevelká autobusová stanice Wahadat. Na betonovém parkovišti se na svou cestu na jih připravuje starý modrobílý autobus. Mladý chlapec mutujícím hlasem svolává cestující do Akaby (al-Aqaba), přístavního města u stejnojmenného zálivu Rudého moře. Během hlasitého pokřikování vybírá poplatek za cestu od už sedících pasažérů a těm, kteří mu dali vyšší bankovky, vydává zpět až po odjezdu. Má čas, ale v číslech se nemýlí: vědomě či nevědomě ošidit cestujícího o peníze by byl velký hřích.

Autobus, obsazený do posledního místa, se po pár minutách vydá s burácejícím motorem na svoji pravidelnou cestu na jih. Řidiče a cestující čeká téměř tři sta padesát kilometrů dlouhá cesta „Pouštní dálnicí - Desert Highway“ do Akaby, jež je zároveň jižním centrem země a také bezcelní zónou. Jemně se vlnící, trochu monotónní poušť za okny se postupně mění v hornatou krajinu bizarních tvarů. Za městem Ma‘án začíná cesta zvolna klesat do širokých vádí - údolí svažujících se stále níže až k břehům Akabského zálivu.

Půst a vlny moře

Poté, co večerní zpěv muezzina ukončí jeden ze dní posvátného měsíce ramadán, nastane dlouho očekávaná chvíle: unavení řidiči zastavují auta na krajnici pobřežní silnice spojující Akabu s nedalekou Saúdskou Arábií a s úlevou otvírají láhve minerálky. Pocit celodenní žízně během okamžiku vystřídá moment úlevy. Ti, kteří žijí ve městě, hned pospíchají domů na sváteční večeři v kruhu rodiny. Plné jsou však i stany rozložené na jednom z náměstí, poskytující kolemjdoucím pohoštění, jež je v průběhu postního měsíce financované z darů, takže za něj nikdo z návštěvníků neplatí.

Další skupinky hladových mužů mezitím už očima hltají kuřata s rýží a chutnou pastu hommos z cizrny - pokrmy, jež se za pár vteřin dostanou z přeplněných rukou zaneprázdněného číšníka do jejich vyprázdněných žaludků. Jednoduše, ale vkusně prostřené stoly, jež byly přes den prázdné, se po večerní modlitbě během několika chvil zaplní, aby se na pár okamžiků doslova prohýbaly pod talíři s pečeným masem, jídlem z bobů nazývaným fúl nebo talířky se salátem doplněným listy máty. Jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizí se stejnou rychlostí, s jakou se zjevily, a viditelně spokojenější zákazníci si už vychutnávají malé kalíšky kávy nebo sladký čaj.

Akaba a její okolí plní kromě funkce důležitého obchodního a hospodářského centra i další úlohu: je nejznámějším turistickým centrem země. Čisté moře s překrásnými korálovými útesy, celoročně příjemné klima a blízkost několika archeologických lokalit lákají spoustu návštěvníků. Přesto město neztrácí svůj původní blízkovýchodní ráz.

Večer co večer tu skupinky mužů s červenobílými šátky „šmágh“ na hlavách, oblečených ve dlouhých vzdušných džalabijách, posedávají u kávy, vášnivě diskutují a hrají karty. Návštěvníci z jiných arabských zemí do Akaby přicházejí i s celými široce rozvětvenými rodinami a po soumraku jsou dlouhá mola kaváren zaplněna do posledního místečka. Od moře vane příjemný chladivý vánek a v každé kavárně, arabsky nazývané makha, se mezi hosty neúnavně prochází obsluhující personál se stále novými a čerstvě zapálenými vodními dýmkami. Užít si co nejvíce z večera, někdy si přivstat ještě před svítáním na brzkou snídani a potom zase spát, do kolika se dá, to je pro mnohé domácí návod, jak si ulehčit půst. Ovšem jen pro ty, jimž práce takový denní režim umožní.

V údolí Ramm

V kabině kamionu, který šoféruje na první pohled šťastný mladý muž, opouštíme pobřeží i modré vody moře a rozpálenou krajinou putujeme na severovýchod do malebného údolí skal a písku: Vádí Ramm. Čerstvý novomanžel, jehož ženou je mladičká Palestinka, bez přestání žertuje a podle vlastních slov je bláznivě zamilovaný. S tím, co mu život nadělil a čeho by se mnohým obyvatelům západního světa zdálo asi málo, je celkem spokojený. Kroucení volantem starého nákladního auta bere jen jako nutné vyplnění té časti dne, jež přináší jeho rozrůstající se rodině živobytí.

K samotnému ústí údolí je zapotřebí ujet ještě několik kilometrů a vstupní areál tohoto chráněného území působí dost komerčně. Skutečnost je však naštěstí úplně jiná. Jednoduchá arabština a úsměv jsou klíčem ke všem krásně obyčejným lidem.

Večer už sledujeme tisíce hvězd ze stanu beduínské rodiny třicátníka Sauda. Jeho otec a bratranci se zápalem hrají zvláštní karetní hru, při níž spoluhráči po každé prohře tomu, komu se nejméně dařilo, připnou na uši kolíčky na prádlo. Několik kol bohatě stačí na to, aby beduínští mládenci nepřirozeně zčervenali ve tváři od nahromaděné krve a v očích se jim zračila hrdinsky trpěná bolest. Když po několika desítkách minut dohrají, s nesmírnou úlevou odhazují kolíčky do písku. Ve stejné chvíli vytahují s vítězným gestem z barevné krabičky vytouženou odměnu: cigaretu.

Na ohni se zatím ve vysoké kovové nádobě s poklopem a dřevěným držadlem vaří „kahva bil hél“, káva okořeněná drcenými zrnky kardamomu, při níž rodina stráví zbytek večera. Večera, jenž se nedělí na minuty ani na hodiny a jehož pulz je po staletí spojen s pouští a jejím pomalu se přesypávajícím pískem.

Ráno v beduínské rodině taktéž nepřichází rychle ani překvapivě. Hrubé stěny stanu skvěle vzdorují i prudkému slunci, jež během několika desítek minut ohřeje chladný noční vzduch na nesnesitelné denní horko. Saud nastartuje svůj starý terénní vůz a malý výlet do krajiny bizarních pískovcových skalních útvarů může začít. Široké mohutné věže, pilíře a skalní mosty by se mohly stát kulisou filmových scén a celou atmosféru údolí dotvářejí jeho obyvatelé - beduíni a nomádští pastýři, z nichž mnozí v současnosti vedou spíše polousedlý způsob života. V arabštině se této skupině říká „badú“, přičemž tvar označující jednotlivce se vyslovuje „badawí“.

Tyto končiny jsou však obývány mnohem déle. Jednou ze stop starověkých arabských kmenů jsou do skal vytesané kresbičky velbloudů vypracované se smyslem pro detail, jež tu před více než dvěma tisíciletími zanechali Nabatejci, obchodníci s bohatou kulturou, žijící v tom období na území jižního Jordánska, Kanánu a v severní části Arabského poloostrova.

Na hranici šílenství

V pustých roklinách, daleko od civilizace, není v tichosti přicházející noci nic rušivého. Chybí tu však hlas muezzina, jenž by věřící svolával na modlitbu. Místo něho to udělá stařešina rodu a začne odříkávat slova modlitby. Všichni muži se společně pomodlí před stany v předepsaném směru, kde leží Kaaba v Mekce, a vzápětí začnou na koberečky ve stanech nosit podnosy plné jídla. Hlavní chod představuje „mansaf“ - jehněcí maso s rýží, které se konzumuje jednoduše rukama spolu s arabskými chlebovými plackami „chubz“. Nechybí voda, čaj a po jídle kávový rituál u vatry ze suchého dřeva. To ještě před setměním nasbíral Saud se svým otcem několik kilometrů od tábořiště a přivezli ho terénním autem.

Další den je na programu návštěva vzdálené rodiny žijící v oblasti al-Ghál, ležící nedaleko saúdskoarabské hranice. Příroda je na tomto zcela opuštěném místě téměř stejná jako v samotném Vádí Ramm, klid místa je však ještě větší. Den uplyne rychle a nepozorovaně, až přichází soumrak. Dlouho do noci se hoduje, starší muži zaníceně vyprávějí příběhy nebo se baví o nejrůznějších tématech.

Kolem třetí před svítáním se všichni ještě jednou najedí a napijí. Když souhvězdí Plejád, nazývané v místním jazyce „Thraiie“, svou polohou nad horizontem oznámí blížící se příchod nového rána, jdou všichni spát. Ráno následuje cesta „na zelené místo“. Na místo, jež je v této nehostinné krajině stejným zázrakem jako písečné duny v našich zeměpisných šířkách. Cestou objíždíme skupinu velbloudů, vedených postarším beduínem, jehož mladá manželka se zatím s neskrývanou radostí snaží řídit jeho džíp. Celkem jí to jde a rychlostí velbloudího kroku se posouvá pryč z našeho dohledu.

Po několika kilometrech Saud s bratrancem vypínají motor a všichni spolu kráčíme na svah písečné hory. Pohled z ní zpět do údolí je neuvěřitelný: na místě zvaném Munišír si zde dal jistý boháč ze Spojených arabských emirátů postavit umělé rameno řeky. „Náš panovník mu toto území daroval - výměnou za to, že na něm zaměstná místní lidi a pozdvihne ho,“ hovoří Saud. „Vodu navrtali z podloží a dnes tu za ostnatým plotem žijí divoké kachny a další vodní ptáci. Majitel sem několikrát ročně jezdí na lov,“ dodává Saudův bratranec a zahledí se směrem ke zvláštní, neskutečné ploše - modrozelené oáze života ve vyprahlé nelítostné poušti. Ostatně obdivuhodná lidská díla bývají velmi často na hranici šílenství.

Dvě století Petry

Na „Králově dálnici“, nedaleko města at-Tajjiba, leží v údolí Vádí Músá legendární skalní město Petra. Přestože masy návštěvníků každodenně ukrajují svoji daň z jeho romantiky, je stále zajímavým a jedinečným místem. Přechod úzkým skalním hrdlem as-Sík, známá Pokladnice - al-Chazna vytesaná do skály nebo starý nabatejský chrám na návrší Džabal ad-Dejr lákají tisíce těch, kteří si chtějí splnit dětský sen. Západnímu světu je přitom al-Batrá, jak se Petra v arabštině nazývá, známa pouze necelá dvě staletí.

Jejím novodobým objevitelem byl v roce 1812 Švýcar Johann Ludwig Burckhardt. Na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO se Petra dostala v roce 1985 a v celosvětovém měřítku patří mezi její nejvýznamnější památky.

V údolí Vádí Músá dni plynou, jako by z nich kdosi tajně ukrajoval. Stíny se ráno zjeví, večer protáhnou a další den je pryč. Jen prach pod koly rychlých kočárů s turisty, zvířený v oranžovém světle zapadajícího slunce, dává tušit, že se opět blíží večer. Většina těch, kteří přišli obdivovat krásu města, jehož původ se archeologům dodnes nepodařilo přesně datovat, se tu objeví i zítra. Vždyť Petra je jednou z mála archeologických památek, do nichž se prodávají i vícedenní lístky.

Moře bez života

Nedaleko fosfátových dolů Vádí Arava se začíná lesknout probleskující blankytná hladina vodní plochy. Podobně jako celé údolí leží hluboko pod hladinou moře. Nad jejími jižními břehy se vypínají strmé skalní útesy a cesta se do nich zařezává v zatáčkách.

Poslušně se vine mezi pobřežím slaného jezera a pásmem strmých hor. O něco severněji, v Suvajmě, se břeh mírně svažuje a za malou skupinkou palem leží jednoduchá pláž. Z ní se ozývá množství zejména východoevropských jazyků. Tmavým bahnem se tu potírá skupinka srbských řidičů kamionů, kterým se právě skončila daleká pouť s nákladem pro Červený kříž, zatímco od parkoviště přichází zájezd maďarských důchodců. Na hladině Bahr al-Majjit, Mrtvého moře, leží dvojice mladých Rusek, jež ze břehu fotografuje mladý Arab. Srbská posádka nás zve na palubu svého vozu, a tak jsme za chvíli zpátky v Ammánu.

Postní měsíc ramadán za několik dní končí a všichni muslimové se už dnes těší na oblíbený svátek Aid al-Fitr. Ten zdaleka není jen ukončením půstu, ale i obdobím setkání rodin, veselosti a hodování. „To jsou takové naše Vánoce,“ říkají domácí a z jejich slov lze cítit radost, s jakou se na svátek připravují. Vždyť těch pár dní půstu, jež je zapotřebí ještě vydržet, přejde jako voda a barevné ohňostroje na Aid al-Fitr jsou už připraveny.

Jordánská metropole zatím pomalu usíná a do tmy se jen čas od času ozve klakson, který občas vystřídají náhodné hlasy hádajících se taxikářů. Ale i ty se po chvíli vytratí v poklidném tichu krajiny. Kdyby se takové ticho dokázalo nějakým kouzlem rozšířit do blízkého i vzdálenějšího okolí pouštního království, většině zdejších lidí by se tak splnil jeden velký sen.

Peter Hupka




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země