nahoru

Bůh, který si rád zakouří. To je Maximón, zvaný také San Simon či Ri Laj Mam

Anna Schlindenbuch13. listopadu 2017 • 08:30
Bůh, který si rád zakouří. To je Maximón, zvaný také San Simon či Ri Laj Mam
foto: Anna Schlindenbuch

Guatemala je rozmanitá země - vysoké hory střídají dusné tropické pralesy, žijí zde potomci bílých kolonizátorů, afrických otroků i slavných Mayů a převažující křesťanství se prolíná se starobylými mayskými rituály. A právě na pomezí křesťanství a mayských tradic stojí kult Maximóna. Tento drobný muž s knírkem má ze všeho nejradši alkohol a tlustá cigára, za které lidem pomáhá s láskou, penězi nebo třeba se zdravím.

Mým první shledáním s Maximónem byla krátká zmínka v turistickém průvodci. Další setkání na sebe nedalo dlouho čekat. Krátce po příjezdu do Guatemaly jsem se na autobusovém nádraží dala do řeči s prodavačem delikátních plněných baget. Jmenoval se Lorenzo a vyprávěl mi svůj životní příběh, v němž Maximón sehrál naprosto zásadní úlohu.

Před pár lety přišel Lorenzo při havárii autobusu o svoji ženu a malé dítě a zármutek se pak snažil utopit v láhvi alkoholu. Ztratil práci, přátele, propil svůj dům a vypadalo to, že skončí na ulici. Potom mu ale jeden známý poradil, aby poprosil o pomoc Maximóna. Lorenzo se vydal do Maximónova chrámu v San Andrés Itzapa a znovu získal životní optimismus i sílu. Dnes provozuje několik stánků s jídlem, má novou rodinu a tvrdí, že za vše vděčí Maximónovi.

Zvědavost mi nedala a vydala jsem se na okružní cestu Guatemalou, abych viděla co nejvíce Maximónových chrámů.

Kdo je Maximón?

Maximón zvaný také San Simon či Ri Laj Mam je v reálu reprezentován uctívanou soškou muže, jehož podoba se kraj od kraje liší. V Guatemale, odkud jeho kult pochází, najdeme jeho svatyně hned na několika místech: třeba v Zunilu, San Andrés Itzapa, Santiagu Atitlán Nahualá či San Jorge La Laguna. O provoz svatyní a o blaho uctívaného se starají náboženská bratrstva zvaná cofradías a ve většině případů Maximón v domě jednoho z nich také přebývá. Členové cofradías dělají Maximónovi společnost dvacet čtyři hodin denně. Poznáte je snadno podle červených šátků s bílými puntíky.

Na rozdíl od křesťanských světců se Maximón nezříká světských radovánek. Rád si třeba zakouří, a proto mu lidé obětují tlusté doutníky, které souvisí i s jeho jménem - max znamená v jednom z mayských jazyků tabák. Další oblíbenou obětinou je místní pálenka quetzalteca (nazvaná podle národního ptáka quetzala), různobarevné svíčky, květiny, peníze, kadidlo, slepice, vejce nebo třeba kokakola. Tohle všechno můžete koupit v dobře zásobených krámcích přímo v místech Maximónových chrámů.

Nabídka je pestrá: svíčky všech barev, sošky Maximóna, různé druhy kadidla, „svaté“ obrázky, speciální Maximónovo mýdlo, parfémy v podezřelých plastových lahvičkách s pestrobarevnými potisky, podobně dekorované spreje s nápisy vysvětlujícími jejich určení (jako třeba contra daňos neboli proti škůdcům) a hlavně silné doutníky a „ohnivá voda“ nejrůznějších značek. Skoro by se dalo říct, že rostoucí popularita Maximónova kultu dala vzniknout novému odvětví guatemalského průmyslu.

Výběr obětin rozhodně není náhodný a prostupuje ho složitá symbolika. Svůj význam mají například barvy svíček použité při rituálech - zelená pro úspěch v podnikání a peníze, červená má přinést lásku, bílá uzdravit nemocného a černá zneškodnit nepřítele. Lidé prostě žádají Maximóna o pomoc v ryze světských záležitostech. Kromě obětin je k tomu zapotřebí složitých obřadů, které se mohou odehrávat v Maximónových svatyních i v domácnostech.

K Maximónovi se přitom obracejí vážení podnikatelé i ti nejchudší z nejchudších nebo třeba prostitutky, které si chtějí udržet své zákazníky. Příběhy těch, kterým Maximón pomáhá a kteří díky němu získali pohádkové bohatství, lásku či znovu nabyli zdraví, jdou od úst k ústům. Jeho popularita tak - navzdory nelibosti katolické církve - rok od roku stoupá a neomezuje se už jen na území Guatemaly. Jeho svatyně jsou rozeseté po celé Střední Americe a jeho kult si našel cestu, většinou spolu s nelegálními imigranty, i do Spojených států. Poklonit se mu můžete i přes internet a koupit mu při tom třeba svíčku za pouhých pět amerických dolarů. Nebo raději placatku quetzaltecy za patnáct?

Ve stínu sopek

Na břehu překrásného temně modrého jezera, ve stínu kuželů mohutných sopek, je rozeseta víc než desítka vesnic a městeček pojmenovaných většinou po křesťanských světcích. Hned v několika z nich uctívají Maximóna a je velmi pravděpodobné, že právě odsud se jeho kult rozšířil do dalších míst. Několikatisícové Santiago Atitlán je oblíbeným výletním místem turistů a každý den ho stovky z nich berou útokem. I přesto si městečko uchovalo vlastní osobitost: kromě obligátní španělštiny mluví většina obyvatel i jazykem tzutujil (tedy jedním z třiadvaceti mayských jazyků Guatemaly), ženy takřka bez výjimky nosí pestře vzorované tkané sukně a muži si alespoň v neděli obléknou široké bílé tříčtvrteční kalhoty s černými proužky.

Hned po příjezdu lodí se na mě vrhnou samozvaní průvodci a nabízejí mi doprovod k Maximónovi. Vybírám si staříka v proužkovaných bermudách, který se představuje jako Louis. Cestou do kopce ke středu městečka mi Louis vypráví pověst objasňující původ místního Maximóna: Za starých časů prý v Santiagu žilo několik zlých čarodějů. Sesílali na lidi průjmy a zvracení a mnoho lidí pomřelo.

Proto se sešli místní mayští duchovní a po dlouhém rokování se rozhodli, že zhotoví Maximóna, který jejich problém vyřeší. Vypravili se tedy do hor a dlouho hledali ten pravý strom, který by na sebe vzal nelehký úkol. Když strom po několika dnech našli, vyřezali z něj masku starého muže, jehož tělo vytvořili z kousků látky. Maximón jim pak pomohl zneškodnit zlé čaroděje, kteří zemřeli na průjem stejně jako jejich dřívější oběti…

Cestu vzhůru lemují nesčetné stánky s turistickým brakem, které přechází v typické guatemalské tržiště - hlučné a vonící exotickými pachy. Proplétám se lidským labyrintem a snažím se protlačit ke starobylému kostelu s bílou fasádou. Farář právě slouží nedělní mši a v kostele je tak nacpáno, že masa věřících přetéká z hlavních i bočních vrat.

V malém domečku za rohem kostela, kde letos přebývá Maximón, je naopak nečekaně prázdno. Louis s povzdechem konstatuje, že dnes, v neděli, přicházejí jen turisté. Hrdě naopak dodává, že z celého světa. Ačkoliv Maximónův kult stojí na hranici křesťanství, katolická církev jeho uctívání příliš nepodporuje. Většina místních se tak pod vlivem propagandy alespoň snaží oddělit svoji křesťanskou víru od uctívání Maximóna. Církev došla ve své snaze vymýtit podezřelý kult dokonce tak daleko, že v 50. letech sošku zcizila a prodala pařížskému muzeu. Ta dnešní je tedy kopií.

Vcházíme do boční místnosti s prosklenou rakví, v níž odpočívá socha Krista. Podobné najdete skoro v každém guatemalském kostele. Na stropě jsou zavěšeny stovky obětin v podobě tykví roztodivných tvarů a velkých svazků květin. V šeru malého přístavku pokuřují dva muži v pruhovaných kalhotách a s puntíkovanými šátky na hlavách. Hlídají Maximóna - dřevěnou masku z přírodního světlého dřeva s kloboukem na hlavě, s několika kravatami okolo krku, s doutníkem v ústech a s tělem tvořeným útržky typických guatemalských pestrých látek. Ty jsou každý rok týden před Velikonočním pondělím pečlivě vyprány v jezeře a vyčištěný Maximón je pak několik dní vystaven v centru města, aby se o Velkém pátku připojil k velikonočnímu procesí. Spolu se sochami z kostela je nesen ulicemi naparáděnými členy cofradíi, kteří ho poté za zvuků gigantických řehtaček přinesou do jeho nového domova - v obydlí dalšího z členů cofradíi.

Okolo jezera uvidíte Maximóna i na dalších místech, třeba ve vesnici San Juan nebo San Jorge. Svatyně jsou zde skromnější, ale o to opravdovější, na rozdíl od Santiaga, kde se bůh stává spíš turistickou atrakcí.

Kovboj ze Zunilu

Pár kilometrů od druhého největšího guatemalského města Quezaltenango, na úpatí hor pokrytých zeleninovými políčky, najdete malé městečko Zunil. V poledním žánru přijíždím do vylidněného městečka vysloužilým americkým školním autobusem, přezdívaným turisty nelichotivě chicken bus (neboli kuřecí autobus). Vysadí mě před působivým barokním kostelem. Prohlížím si jeho kontrastně jednoduchý interiér a v tu chvíli mě za rukáv zatahá šestiletý Felix. Za malý bakšiš mi nabízí ukázat cestu k Maximónovi.

Vzhledem k tomu, že se Maximón v Zunilu každý rok v listopadu v rámci mohutných oslav stěhuje k jinému členovi cofradíi a cestu k němu sama nenajdu, na nabídku ušmudlaného klučíka přistupuji. Vede mě bludištěm dlážděných uliček, na okraj města, na dvůr malého domku, kde hoří dvě vatry. Chvíli mi trvá, než se rozkoukám v hustém kouři z ohně, který přiživují svíčkami a alkoholem dva muži mumlající modlitby.

V rohu nevelkého dvorku stojí dřevená kůlna, která se pro letošek stala Maximónovým domovem. Vrásčitá stařenka mě po zaplacení pár quetzalů za vstup a za povolení k focení pouští dovnitř. Interiér dřevěné boudy osvětlují pouze desítky svíček. Uprostřed, na dřevěné židli obklopen trsy čerstvých květin, trůní Maximón - soška štíhlého muže v životní velikosti oblečená po vzoru kovbojů z kdysi populárního seriálu Dallas v obleku a kravatě doplněné několika zlatými řetězy. Na hlavě má kovbojský klobouk, na nose tmavé brýle se zlatými obroučkami a zbytek obličeje mu zakrývá šátek. Na ruce má digitální hodinky, přes rameno mu visí pletená taška, kterou tady nosí skoro všichni místní muži. Na kolenou mu leží ošatka, kam příchozí vkládají peníze či cigára, co má Maximón tolik rád. Nohy má překryté dekou, snad aby nebylo vidět, že alkohol obětovaný věřícími, kterým ho členové cofradíi napájejí, stéká do připravené misky.

Růžová svatyně

Suverénně největší oblibě věřících se těší Maximón v městečku San Andrés Itzapa vzdáleném pouhou hodinku cesty autobusem od perly guatemalského turistického byznysu Antiguy. Do města proto přijíždím hned časně zrána, abych se vyhnula davům čumilů. Na rozdíl od Zunilu či Santiaga zde Maximóna nestěhují každým rokem z místa na místo. Setrvává na jednom a najít cestu k němu je více než jednoduché. Stačí se připojit k lidem s náručemi plnými květin a balíčků svíček. Pokud chcete štědrého boha také o něco požádat, pak můžete nakoupit potřeby nezbytné pro obřady v některém z nesčetných obchůdků a stánků lemujících cestu k jeho svatostánku.

Ve srovnání s kůlnou v Zunilu postavili v San Andrés pro Maximóna poměrně honosný chrám. Narůžovo natřená budova s velkým dvorem připomíná křesťanský kostel: až na jednu výjimku - ke křesťanským kostelům většinou nebývají přilepené prodejny alkoholu jako tady. I přes brzkou hodinu Maximónův příbytek pomalu zaplňují jeho příznivci. Interiér chrámu osvětlují plápolající plamínky stovek svíček a světlo dopadající zvenku. V přítmí rozeznávám stěny pokryté stovkami mramorových tabulek vyjadřující díky věřících svému dobrodinci, velké kovové stoly určené pro obřady a skleněnou vitrínu s Maximónem v čele chrámu.

Socha boha silně připomíná tu ze Zunilu, jen její šat je mnohem střízlivější - pouze jednoduchý černý oblek s bílou košilí a červenou kravatou. Nebylo tomu tak vždy. Ve třicátých letech 20. století oblékali Maximóna do vojenské uniformy, kterou mu daroval Jorge Ubico, tehdejší guatemalský diktátor, z vděčnosti za uzdravení své manželky. Oč střízlivější je dnes Maximónův oděv, o to okázalejší je výzdoba jeho skleněné vitríny - blikající řetězy vánočních světýlek se proplétají s umělými i živými květinami a pod nohama sošky se kupí svíčky i placatky s alkoholem.

Fronta na boha

Před Maximónem se začíná tvořit dlouhatánská fronta. Vzhledem k tomu, že každý příchozí před ní provádí svůj malý obřad, lidský had se plazí velmi, velmi zvolna. Nikoho to však nevyvádí z míry. Rozhodně zde nepanuje upjaté posvátné ticho jako v křesťanských svatostáncích a lidé živě konverzují, jako by stáli ve frontě na banány. Téměř hodinu si povídám s manželským párem guatemalského původu, který přijel do San Andrés až z USA.

Jsou přesvědčeni, že za svůj spokojený život vděčí právě Maximónovi, a chtějí mu za to poděkovat. Přistoupí k vitríně se svým dobrodincem, zapálí svíčku, muž polohlasem odříkává modlitby a zároveň nalévá na látku překrývající Maximónova kolena alkohol. Ten stéká do kovové nádoby, v níž muž omočí svazek květin, kterým následně přejede svoji ženu od hlavy k patě.

Nakonec si nezapomene naplnit alkoholem z nádoby malinkou lahvičku s Maximónovým portrétem, kterou si odnesou domů. Obřad nemá žádná přesně daná pravidla a každý z věřících ho provádí podle svých zvyků a libosti.

Prapodivné obřady

Obřady v Maximónově chrámu se neomezují pouze na prostranství před jeho soškou, ale probíhají všude v chrámu i na dvoře před ním. Kamkoliv se podívám, tam se děje něco zajímavého. Starší muž soustředěně zapaluje řady bílých svíček a poté je zháší proudy kokakoly. Dvě mladé ženy žádají strážce chrámu o pomoc.

Ten nabírá do svých úst kořalku, kterou prská nad plamenem svíček a vytváří tak solidní plamenomet. Na dvoře vesele vyhrává marimbu kapela v sametových kostýmech bohatě vyšívaných zlatem a vzduch houstne kouřem. Macatá Guatemalka se zoufalým výrazem v tváři kouří tlustý doutník na schodech chrámu před malou Maximónovou soškou. Mayská rodina pečlivě připravuje obětní hranici: nejdříve na zemi vysype solí složité obrazce, na ně položí koule kadidla, vejce, citróny a úplně nahoru dá různě barevné svíčky.

Opodál se koná ojedinělý obřad, při němž zahyne nebohá černá slepice, jejíž tělo je následně roztrháno na malé kousky a upečeno v obětním ohni. Ceremonie trvá více než hodinu a hlavním aktérem je solidně stavěná žena s trvalou nacpaná v džínách o číslo menších. Je to profesionálka, která podobné obřady provádí za úplatu. Mám štěstí, slepice se neobětuje každý den. Nějaký mladík mi spiklenecky šeptá, že černá slepice nevěstí nic dobrého a že žena, která obřad platí, si přeje, aby někdo zemřel. Až tak daleko sahá moc drobného muže s knírkem.


Kolik je Maximónovi?

Teorií vysvětlujících původ kultu existuje hned několik, avšak žádná si nevydobyla výsadní postavení. Takže si můžete vybrat sami a hledat prapůvod Maximónova kultu u mayského boha jménem Mam, stejnojmenného křesťanského světce, dobyvatele Guatemaly Pedra Alvarada, upáleného vůdce mayského povstání proti Španělům K'Maximona, katolického kněze ze 16. století, či jak tvrdí katolická církev u biblického Jidáše. Stejně nejasný jako původ je i stáří Maximónova kultu. Někteří vědci se domnívají, že je možné ho datovat do předkolumbovského období, jiní tvrdí, že není starší než sto padesát let.

Anna Schlindenbuch




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země