nahoru

Nevěsta dva roky na cestě: Pavlína Melicharová opustila zajeté životní stereotypy a vydala se do neznáma

Andrea Bláhová8. listopadu 2017 • 17:30
Nevěsta dva roky na cestě: Pavlína Melicharová opustila zajeté životní stereotypy a vydala se do neznáma
foto: Pavlína Melicharová

Před dvěma lety opustila práci, domov a vydala se na cestu. Možná tehdy ještě netušila, že se z ní jen tak do Česka nevrátí. Uchvátily ji cizí kraje, životní styl jejích obyvatel, kteří ji mezi sebe otevřeně přijímali. A ze své cesty posílá prostřednictvím fotografií vzkaz: Nečekejte, že někdo vyřeší vaše problémy. Vydejte se na svou vlastní cestu životem.

Jste už dva roky na cestě po nejrůznějších koutech světa, co vás k tomu vedlo?

Složitá životní situace, komplikovaný rozpad manželství. Potřebovala jsem zacelit hluboké rány, což se mi doma nedařilo, ať jsem se pokoušela sebevíc, například dobrovolnictvím či studiem. K rozhodnutí vydat se na cestu mě přivedly mé děti a já jsem jim za to moc vděčná. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Kde vaše cesta začala?

Nejprve jsem se vydala do Turecka. Původně jsem plánovala začít někde v Jižní Americe, ale letenky byly docela drahé, takže jsem hledala, kam jinam, a našla jsem nejlevnější let do Istanbulu asi za tisíc korun. A pak jsem hledala, kam odtud dál a našla jsem další cenové zajímavé lety. Další zastávkou byla Gruzie, pak Dubaj a poslední letenka, kterou jsem koupila ještě v Česku, byla do Indie. Pak už jsem plánovala míň a míň… a nechala věci běžet.

Měla jste už předtím zkušenost s cestováním, nebo jste skočila takzvaně do studené vody?

Měla jsem nějaké zkušenosti, ale nedají se srovnat s tím, co zažívám teď. Většinou se jednalo o krátkodobější pobyty u moře, poznávací zájezdy nebo aktivní dovolené na horách, na kolech, na bruslích. Tohle je docela jiná záležitost. Nic není pevně dané, vše se mění za pochodu, častokrát nevím, kde budu spát další den nebo kam vlastně pojedu.

A jak zvládáte tenhle stres – nevědět, kde budu spát, co se mnou bude příští týden?

Já už to ani jako stres neberu, už jsem si na podobné situace zvykla a spíš se těším, co mě překvapí. Je to o hodně dobrodružnější než mít striktní plán. A dodává to cestování úplně jiný ráz. Například v Nikaragui jsem chtěla vidět ostrov Ometepe, což měl být cíl mé cesty. Nicméně jsem si stopla sympatického pána, který mířil ke kostarickým hranicím, a já jsem se rozhodla pokrařovat s ním jižněji. Cestou mě pozval na oběd a vysadil mě na rozcestí vedoucím do surfařského městečka San Juan. Tady jsem měla v plánu počkat na autobus. Zastavila mě ale starší dáma, když viděla, jak se k zastávce vleču s kufrem ve vedru na padnutí. Nabídla mi pomoc a vzala mě do svého sídla v horách, které vybudovala po svém návratu z Ameriky, kde několik let žila. Také mi nabídla, že u ní můžu zůstat do víkendu, než přijede její rodina. Takže jsem v domě se služebnictvem a veškerým komfortem zůstala v její společnosti. Pak mě odvezla do San Juan, představila mě svému známému, který nás pozval na grilování – a nabídl mi další ubytování.

Takže vaši trasu ovlivňují také lidé, které potkáte?

Ano, já s sebou netahám žádné tlusté knižní průvodce. Většinou mi někdo něco doporučí, častokrát mi vytvoří i podrobný itinerář, takže mám „nejčerstvější informace“ a většinou i kontakty na místní. Nedávno mi jedna Japonka sama od sebe sepsala cestu z Kolumbie do Ekvádoru se všemi zajímavostmi a podrobnostmi, i tím, jak to probíhá na hranicích, kde se zastavit, kolik stojí bus, taxi, vstupy… Dostala jsem od i kontakty na její kamarády. Takže tak nějak směřuji k jistému cíli, ale pokud se po cestě naskytne nějaká „odbočka“, tak se jí nebráním.

Jak navazujete s místními takový kontakt, aby vás zcela přijali mezi sebe a ubytovali?

Většinou mám doporučení od dalších cestovatelů, kamarádů na jejich známé nebo další členy rodiny. Párkrát jsem si vyzkoušela dobrovolničení. Často taky hledám na internetu, kde rodiny nabízejí ubytování. Mnohdy to však vznikne naprosto spontánně, při stopování nebo jen tak „náhodně“ na ulici, na tržnici, v autobusu, ve vlaku. Když jste otevření, tak se zkrátka věci dějí…

Které země, světadíly jste tedy zatím navštívila a podle čeho jste vybírala?

Prozatím jsem se podívala do více než 35 zemí v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe. Kritérií k výběru mám několik. Dívám se na bezpečnost, takže jsem vynechala například Salvador a Venezuelu. Pak mě zajímá počasí, miluju teplo a sluníčko a dalším kritérem je také přeprava, volím, co nejjednodušší a nejlevnější přesuny.

V Asii jsem z Indie zamířila do Thajska, kam jsem se na svém putování ještě dvakrát vrátila. Jednou mi Thajsko posloužilo jako dobrá tranzitní země z Myanmaru do Laosu. A taky jsem mohla strávit příjemný čas s rodinou, se kterou jsem se seznámila předtím. Podruhé jsem se tam vracela kvůli pozvání odí thajské televize. Strávila jsem dva týdny v nádherném resortu Kui Kuri se štábem a dalšími cestovateli na natáčení dokumentu a reality show. Procestovala jsem taky Kambodžu, Nepál, Vietnam, Malajsii, Singapur, Hongkong, Filipíny, Indonésii, Šrí Lanku a ještě jednou jsem se vracela do Indie, protože mi učarovala.

Z Indie jsem přeletěla do Kalifornie a potom jsem strávila delší čas v Mexiku. Projela jsem ho docela poctivě. No a dál jsem pokračovala přes Belize do Guatemaly, Hondurasu, Nikaraguy, Kostariky, Panamy, Kolumbie. Odtud jsem si odskočila na několik dní do USA, kam jsem byla pozvaná, a nyní jsem v Ekvádoru.

Jak dlouho se v každém místě zdržíte?

Ze začátku jsem na každou zemi měla tak dva tři týdny, což se postupně měnilo na měsíc, dva, tři, podle délky víza. Nejdéle jsem byla v Mexiku: šest měsíců.

Jde mi především o zážitek, o setkání s lidmi, o vzájemné sdílení. Je to nesmírně obohacující a vzrušující, když můžete pobýt s indickou rodinou na vesnici, s vietnamskou slečnou v luxusním internátě, ve vile v Hollywodu, ve škole pro sirotky v Kambodži, na kávové nebo čajové plantáži nebo v Nikaragui s dalšími asi dvaceti členy rodiny.

Která místa vás zatím nejvíc chytila za srdce?

Mojí láskou je Indie pro svoji neopakovatelnou atmosféru, kuchyni, starou architekturu, přírodní preparáty, samozřejmě lidi. Zamilovala jsem si Mexiko: úžasná místa a města ve vnitrozemí, pyramidy, cenote, jezero Bacalar, Pacifik, Karbik, různorodá kultura a zvyky a taky výborné jídlo. Překvapil mě Vietnam. Mají vynikající jídlo a taky pivo. Je neuvěřitelně rozmanitý: nádherné hory v Sapě, poušť na jihu, nekonečná rýžová pole, samozřejmě homole v Halong, chrámy, Danang, moře… Velmi mě zaujala také Panama, kterou jsem původně chtěla vynechat, hlavně jedno místo na pobřeží Pacifického oceánu s několikakilometrovými širokými netknutými plážemi, bujnou vegetací a téměř absencí turistů.

Srovnáváte někdy styl života, způsob uvažování v cizině a u nás?

Samozřejmě, to vám nedá. Myslím, že my v Evropě se za něčím neustále honíme. Jsme uspěchaní, upachtění a vyčerpaní z nastaveného systému. Já na cestě potkávám stále víc lidí, kteří hledají něco jiného, smysluplného.

Na svém facebookovém profilu uveřejňujete svou fotku na každém navštíveném místě, pokaždé v tradičním místním oblečení. Co tím chcete sdělit?

Na své cestě dokumentuji místní kulturu. Fotím se v tradičním oblečení, jsem zároveň model, fotograf, kadeřník a stylista v jedné osobě. Projektem chci inspirovat ženy, které jsou ve složité životní situaci a necítí se bezpečně, aby udělaly první krok. Aby se odhodlaly. Je to velmi těžké, ale jde to. Proto často volím místní tradiční svatební šaty, kterými chci symbolizovat nový začátek, novou cestu, na kterou ženy zvu.

Současně chci všem přestavit zajímavá a neotřelá místa, která mně na cestě zaujala. Píši takéknihu. Nebude to cestovatelská příručka, ale vtipné, až neuvěřitelné zážitky s lidmi, zejména muži z celého světa. Čtenáři se mohou těšit na historky z exotických destinací, luxusních apartmánů, haciend, jachet, kasín – ale taky na povídky s podivíny, feťáky, zvláštními existencemi z chatrčí, džungle, z odlehlých míst, chudinských čtvrtí... Prostě na všechno, co mě na mé pouti potkalo.


Na další snímky Pavlíny Melicharové se můžete podívat zde >>>

Andrea Bláhová


Klíčová slova: nevěsta, cesta, Mexiko, Šrí Lanka, svatba, šaty



Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země