nahoru

V útrobách Sněžky aneb Dolů do dolů nejvyšší hory Česka

Pavla Apostolaki17. listopadu 2017 • 08:30
Nejvyšší česká hora v sobě ukrývá největší krkonošské důlní dílo.
Nejvyšší česká hora v sobě ukrývá největší krkonošské důlní dílo.
• foto: 
Radko Tásler, Martin Dvořák

Na vrchol Sněžky si může vyšlápnout každý, ale ponořit se do jejího nitra smí jen pár vyvolených. Nejvyšší česká hora totiž v sobě ukrývá největší krkonošské důlní dílo. Mezi dřevěnými sloupy, vykutanými štolami a úzkými šachtami jsme prolézali jako myši v ementále.

Vezměte si teplé oblečení, bude tam kosa,“ upozorňuje mě večer v telefonu Radko Tásler, když si domlouváme exkurzi v historickém dolu Kovárna. Geolog, speleolog a manažer České speleologické společnosti je tím nejlepším průvodcem vlastnícím klíče od tajemné lokality v Obřím dole.

Nazítří už parkujeme na mýtině za Pecí pod Sněžkou a pěšky míříme k malinké dřevěné boudě. Ve výšce 1010 metrů nad mořem si nasazuji ochrannou přilbu a na outdoorové oblečení navlékám kombinézu z netkané textilie. Doktor Tásler odemyká „železná ústa“ a nejvyšší česká hora nás polyká zaživa.

Stopy dávných havířů

„Rozsviťte si čelovku na helmě, bude to náš jediný zdroj světla,“ vyzývá mne muž, jenž zná spletitý labyrint dokonale. „Horníci tady svítili jen svíčkami nebo kovovými kahánky naplněnými lojem. Ten kupovali u místních řezníků.“

Procházíme štolou svaté Barbory a po několika metrech se ocitáme v obrovském skalním sále. Všude vládne mrtvolné ticho. Jen naše hlasy zvučí prostorem a sedm stupňů Celsia nám u pusy tvoří páru podobající se bublinám z kreslených komiksů. Vnímám zvláštní pocit. Jsem v samotném břiše Sněžky. Kdyby tak turisté na vrcholu tušili, že někdo šlape pod nimi. Přistupujeme k místu, kde při troše dobré vůle rozpoznávám černě umouněné šmouhy.

„První zprávy o těžbě máme z roku 1511 a v té době se ruda získávala sázením ohněm: havíři ke stěně nanosili dřevo, které pak zapálili. Když byla hornina rozpálená, polili ji studenou vodou. Popraskanou skálu pak snáze rozbili na menší kusy kamení. Od 19. století pak byla ražba prováděna za pomoci střelného prachu. Vidíte, tady jsou vývrty,“ objasňuje mi princip těžby Radko Tásler a na stěnách ukazuje hluboké zářezy dlouhé až čtyřicet centimetrů. Vypadají jako malé obdélníkové formy na pečení zahloubené do skály.

„Otvory tesali horníci ručně palicí a speciálním dlátem. To se občas kouslo a nešlo vyjmout. Proto jsme tady našli pár starých kousků, které se nám podařilo dostat ven,“ říká jeskyňář a v ruce potěžkává rzí nahlodaný majzlík.
„Po odstřelu havíř horninu rozrušil želízkem a mlátkem a nalámal si potřebné množství. Kameny narovnal do dřevěných neciček (popřípadě do kolečka) a odnesl je k nejbližšímu rumpálu. Narubanou horninu pak přesypal do koženého vaku, který se na povrch vytáhl pomocí žentouru.“
„Co se tu těžilo?“ ptám se při pohledu na žíly, jež vypadají jak modrozelené rozvětvené kořeny.

„Chalkopyrit, z něhož se získává měď, arzenopyrit a pyrhotin – ruda železa,“ sype z rukávu informace soudní znalec v oboru těžba. „Arzenik pak odsud vozili formani v padesátikilových soudcích až do Vídně a Terstu. Samozřejmě jej používali dělníci i v místním sklářském průmyslu.“ Na šichtu do Sněžky docházelo deset až dvacet horníků z Pece pod Sněžkou, Horní Úpy nebo ze vzdálenějšího Dolního Dvora či Pomezních bud. V dole pracovali osm hodin, dvanáct měsíců v roce. V první polovině devatenáctého století měly důl a přilehlé hutě v Peci pod Sněžkou monopolní postavení v českých zemích. Sloužily jako jediný dodavatel mědi a arzenu.

Jediný v Evropě

Jako červi se dál provrtáváme masivem Sněžky, až narážíme na malé rezervoáry. „To jsou nádrže na zachytávání skapové vody, říkáme jim žumpíky,“ vysvětluje Tásler a bere mi iluzi o jeskynních jezírkách. „Voda proniká do dolu pouze po puklinách, hornina je relativně vodotěsná, takže než se taková nádrž naplní, trvá to zhruba deset let. Klidně běžte k jeho okraji, hraje všemi barvami.“

Obezřetně mířím k žumpíku. „Sauronovo oko“ na mé helmě pátrá pod vodní hladinou, až zachytí modrozelené nánosy způsobené organickým materiálem. Objevují se však i žluté, červené či narezlé odstíny, jež mají na svědomí pravděpodobně železité bakterie.

Uprostřed vydobytých prostor pokračujeme dál po skalních pilířích, jež udržují horní komory před zřícením. Mezi jednotlivými patry slézáme po nerezových žebřících a jsme tak v jediném dole v Evropě, který je tímto způsobem zpřístupněn.

„Jak se zde pohybovali horníci před dvěma sty lety?“ napadá mě. „Lezli po jednoduchých žebřících. Tady jeden máme,“ a ukazuje na ošumělé břevno opřené o stěnu. Marně však na něm hledám příčky. Je to obyčejný, vratký kus klády, do kterého jsou nad sebou vytesané stupínky. Prostor tak pro půl chodidla a pro podzemní akrobatické výkony.

Svačina v Rudém právu

Po více než hodině a půl přicházíme do svážné chodby, kudy horníci transportovali rudu. Rezavé kolejnice míří do zasypaných štol a vpovzdálí stojí zapomenuté hunty. V naději, že alespoň jeden z nich rozjedu, vší silou zatlačím do jeho stěny. Marně. Důlní vozík se nehne ani o píď. A tak si aspoň prohlížím místo, kde ještě před padesáti osmi lety rachotila vrtací kladiva a třaskal dynamit.

V 50. letech minulého století se totiž komunistická vláda rozhodla, že všude tam, kde v Československé republice byla doložena historická těžba, provedou odborníci geologický výzkum. Výjimkou nebyl ani Obří důl, kde prospektoři hledali měděnou, cínovou a wolframovou rudu. Veškerá činnost probíhala v utajení a divoká příroda se měnila v měsíční krajinu. Po sedmi letech průzkumu znalci zkonstatovali, že ruda je sice těžitelná, avšak její získávání by bylo velmi nákladné. Soudruzi tedy vše stopli.

Většina vybavení tak zůstala v nitru Sněžky. Speleologové tam pak později objevili kilometry kabelů, kolejnic, těžební věž, důlní vlak a svačinu zabalenou v Rudém právu. Výrobní závod sestavený z deseti dřevěných baráků zničili, obrovské haldy hlušiny rozvezli po okolí. Výzkum, jenž vystavil účtenku na devatenáct milionů korun, si vyžádal tři desítky raněných a jeden smrtelný úraz. Celý areál pak totalitní režim zabetonoval a zakonzervoval až do konce osmdesátých let.

„V té době jsem dělal v Geoindustrii, společně s panem Repíkem, který pracoval v 50. letech v Obřím dole jako štajgr. Dal nám tip, abychom tu betonovou desku prosekali, vlezli dovnitř a probádali krasové dutiny. Když jsme do podzemí pronikli, bylo plné nepřádku. Začali jsme smetiště vyklízet a objevil se nádherný, velký prostor,“ popisuje nadšeně Radko Tásler.

„Rozhodli jsme se, že z toho uděláme jeskynní trenažér, abychom měli kde trénovat na naše průzkumy hlubokých světových propastí. Za komunismu se nedal totiž koupit vercajk pro speleologii. Vyráběli jsme si ho sami, testovali a simulovali podmínky pobytu v jeskyních, což trvalo do roku 1992.“

Jeskyňáři potom důl jako Albeřická speleologická společnost převzali od státu. Kovárnu však museli zajistit z hlediska bezpečnosti, což je stálo značnou sumu peněz. „Tehdy vznikla první myšlenka, že tuto technickou památku ukážeme také lidem. Na dva měsíce v roce tedy otevíráme pro veřejnost,“ vysvětluje Radko Tásler. Až se tedy vydáte na nejvyšší českou horu, zkuste prozkoumat i její nitro.


Jeskyňáři v Krkonoších

Česká speleologická společnost Albeřice vznikla v roce 1973. Systematicky objevuje, studuje, dokumentuje jeskyně a historická důlní díla východních Krkonoš. Zaměřuje se na průzkum Albeřické jeskyně (veřejnosti nepřístupná), kde speleologové nalezli až 16 m hluboká jezera, mramorovou propastpaleontologické nálezy (kosti medvěda hnědého, hlodavců, šelmiček, netopýrů) staré asi 10–15 tisíc let.

Pavla Apostolaki




Starší články Lidé a Země