nahoru

Hradní stezkou za slavným rothenburským ponocným, nejdražším obrazem Německa a strážkyní Modré věže

Tomáš Hájek10. listopadu 2017 • 08:30
Hradní stezkou za slavným rothenburským ponocným, nejdražším obrazem Německa a strážkyní Modré věže
foto: Tomáš Hájek

Američtí vojáci, kteří po válce zůstávali v Německu, byli prý tak nadšeni bohatou historií, že brali německé památky útokem. Díky jejich zájmu vznikla jedna z prvních turistických tras v Německu, Burgenstrasse čili Hradní stezka.

Trasa vznikla v roce 1954 a spojila města Mannheim, Heidelberg, Heilbronn, Rothenburg nad Tauberou, Ansbach a Norimberk. Později se přidaly Bad Wimpfen, Schwetzingen, Schwäbisch Hall, Coburg či Kulmbach. A v roce 1994, čtyřicet let od založení stezky, se podařilo trasu protáhnout až do Prahy. Dnes má stezka na 1200 km a je rozčleněna na sedm částí, šest v Německu a jednu v Česku. Zahrnuje na 60 hradů a míst, přičemž patnáct je jich na území Česka, třeba Loket, Švihov, Křivoklát a samozřejmě Karlštejn a Praha.

Projel jsem několik míst stezky z Rothenburgu do Schwetzingenu. Nejvíc mi v mysli uvízly některé lidské příběhy, které se k místům vztahují.

Rothenburský ponocný

Osmapadesátiletý Hans Georg Baumgartner je jednou z nejvýraznějších postav Rothenburgu. Již od konce 80. let zve každý večer troubením lesního rohu návštěvníky k prohlídce města a v kostýmu ponocného je provází malebnými zákoutími historického města: od Trhového náměstí dolů k hradní zahradě a podél hradeb dále městem. Směsice vtipů, historických báchorek a slovních hříček přibližuje lidem nelehký středověký život. Hans je doslova místní celebritou. Psala o něm řada novin a časopisů v Německu i v Evropě.

Rothenburg má i řadu dalších postav, jejich příběhy tvořily a tvoří pověst města. Třeba jeden z bývalých starostů jménem Nush. Když katolická armáda ohrožovala Rothenburg během třicetileté války, zachránil Nush město v pravém bavorském stylu. S armádním generálem Tillym se dohodli, že město bude ušetřeno, pokud Nush vypije najednou třílitrový džbán vína. Starosta poté spal tři dny, ale město zachránil. Jestli je to pravda, nebo ne, je otázkou. Každopádně obě historické postavy ukazuje každou hodinu orloj na radnici.

Nejdražší obraz Německa

Neméně zajímavým místem na Hradní stezce je Schwäbisch Hall, městečko s krásnými historickými domy. Černou skvrnou v kronice města je tragická událost, kdy během křišťálové noci 9. listopadu 1938 místní nacisté vypálili synagogu a zdevastovali obchody a domy židovských občanů. „Město bylo dříve známé pro těžbu soli. Další rozvoj zaznamenalo po druhé světové válce, když se banky a průmysl v Německu začaly stěhovat z velkých měst do menších,“ vysvětluje šéf zdejší turistické kanceláře Robert Spoden. I podpora bank však v roce 2001 skončila, když řada z nich odešla zase jinam. Přesto Schwäbisch Hall nezapadl. V současné době tu vystavují nejdražší obraz v Německu: Darmstadtskou madonu. Podle některých odhadů by na mezinárodním trhu mohl být prodán až za 120 milionů eur. Jedno ze stěžejních děl Hanse Holbeina mladšího koupil v červenci 2011 německý průmyslník a sběratel Reinhold Würth. Madona je vystavena ve Würthově soukromém muzeu starého umění přímo ve Schwäbisch Hall. A vstup je zdarma!

Reinhold Würth převzal v roce 1954 po smrti svého otce vedení podniku a z malé regionální firmy vybudoval obchodní podnik světového významu. Jeho vášeň pro obrazy začala v 60. letech, po koupi akvarelu od Emila Noldeho. Sestavil již významnou sbírku 12 tisíc uměleckých děl: obrazů, kreseb a soch od Edvarda Muncha, Pabla Picassa, Alfreda Hrdlicky, Markuse Lüpertze nebo Christa.

Strážkyně Modré věže

Jedinou ženou v Německu ve funkci strážce věže se může pyšnit další místo na Hradní stezce, a to Bad Wimpfen. Jmenuje se Blanka Knodel. Modrá věž, kde tahle neuvěřitelná žena přebývá, byla postavena roku 1200 jako strážní věž královského paláce. Svému účelu, tedy sledování pohybu nepřítele, varování před požáry a také poskytování informací občanům o hodinách, sloužila až do konce 19. století. Z jejího horního ochozu máte skutečně jedinečný přehled o tom, co se děje v údolí řeky Neckar.

Právě výhled je dnes hlavním tahákem pro turisty, kteří se rozhodnou dvaatřicetimetrový výstup absolvovat. „Musejí vyšlapat 134 schodů, zazvonit na můj byt a zaplatit mi 1,5 eura vstupného. Od vrcholku je pak už dělí jen třiatřicet schodů,“ vysvětluje strážkyně věže Blanka Knodel. Ročně takhle kolem vchodových dveří jejího věžního bytu projde na deset tisíc návštěvníků.

Blanka říká, že se pro věž narodila. „Fridrich I. Barbarossa Modrou věž nechal postavit pro mne. Jen na mě musela čekat osm set let,“ usmívá se veselá strážkyně. V Modré věži žije už dvacet let a polovinu toho času s ní v malém věžním bytě žily i její tři děti. Do věže se všichni přestěhovali z bydlení o 160 metrech čtverečních. „Tady jsme byli na menším než třetinovém prostoru, ale zvládli jsme to. Já věž miluji, a když můj předchůdce onemocněl, postupně jsem po něm tohle řemeslo převzala,“ vysvětluje Blanka Knodel.

V Německu je první a jediná žena, která nejenže se o věž stará, ale také v ní žije. Několik dalších žen pečuje o jiné věže, ale nebydlí v nich. Blanka často za celý týden ani jednou nesejde dolů. Miluje pozorovat západ slunce z vrchního ochozu věže. „Nahoru si vynesu malý stolek a židličku. Podle toho, jak dlouhý je západ slunce, vypiju skleničku vína, někdy dvě, někdy tři…“ nastiňuje mi svůj styl života.

Důvodů scházet dolů do Bad Wimpfenu má tato žena jen málo. Byt je vybaven více než dostatečně. Při zběžné prohlídce svého sídla mi ukazuje bublinkovou vanu, kuchyňskou linku či pračku. Moje oči však utkvěly na pianu v obývací části. Sto sedmdesát let starý nástroj váží dvě stě kilogramů. „Stěhováci ho sem dostali za sedm minut. Když ho sem postavili, podívala jsem se na ně a zcela vážně jsem jim řekla, že to není můj klavír, že omylem přinesli cizí a že ho musí zase odnést. Nevím proč, ale nesmáli se, i když to byl jen žert,“ vypráví mi se smíchem historku, která tuhle svéráznou ženu naprosto charakterizuje.

Průvodce na vlastním hradě

Nedaleko Bad Wimpfenu se nad řekou Neckar tyčí několik hradů. Jedním z nich je i Burg Guttenberg. „Provázejí tu jen lidé z naší rodiny. Já, moje žena, občas naše děti. Tenhle hrad vlastní již sedmnáctá generace naší rodiny,“ uvedl mne do první místnosti hradu jeho majitel, pán z Gemmingenu, Bernolph Freiherr.

Zdejší hrad je častým cílem amerických generálů z West Pointu. Chodí se sem dívat na cínové vojáčky, kteří v jedné z místností hradu znázorňují bitvu o Wimpfen v roce 1622 vedenou generálem Tillym. „Na modelu jsou vojáčci rozestavěni přesně tak, jak je na boj připravil Tilly. Jen místo šestatřiceti tisíc vojáků je zde přesně desetina mužů. West Point podle rekonstrukce této bitvy dodnes učí vojenskou taktiku,“ vysvětluje sympatický šlechtic. Protestanti tenkrát jasně vyhrávali, a tak když generál Tilly, vůdce katolíků, požádal o dvě hodiny bez boje, umožnili mu to. Geniálním přeskupením sil pak Tilly po získaných dvou hodinách zasadil protivníkům těžkou ránu a bitvu nakonec vyhrál.

Řada návštěvníků ani neví, že průvodce, který jim u vstupu prodává lístky, se za chvilku představí jako majitel hradu. A tak během prohlídky vznikají docela vtipné chvíle, když při výkladu Bernolph Freiherr ukazuje například na porcelánové nádobíčko, které se používalo jako reklamní vzorek ještě ve třicátých letech minulého století, a zasněně dodá: „S tím jsme si ještě jako děti hráli.“

Hradní stezka je plná zajímavých míst i příběhů. Stačí se jen zastavit, dát se do řeči se zdejšími lidmi a naslouchat jim. Jistě na ní najdete své vlastní hrdiny. Stačí jen sednout do auta a vydat se na cestu.


Tip autora

Na Hradní stezce v malebném městečku Schwetzingen stojí na náměstí bronzová socha. Je docela zvláštní, protože z ušlechtilého kovu zde sochař vytvořil prodejní stánek s chřestem. Schwetzingen je považován za hlavní město chřestu světa. Když nastane chřestová horečka (německy Spargelzeit), město se úplně promění. Chřest se všude nabízí ke koupi, v restauracích mají speciální menu: chřest s máslem, s holandskou omáčkou nebo se šunkou. Špargl koupíte i u dálnice na odpočívadlech. Existuje tu dokonce Chřestová stezka dlouhá 136 kilometrů. Vede podél chřestovišť přes Karlsruhe, Reilingen či Rastatt. Kdo má zájem, může se sklizně zúčastnit „na vlastní ruce“.

Hradní stezka, více na www.burgenstrasse.de

Tomáš Hájek




Starší články Lidé a Země