nahoru

Smrt v ulicích Manily: Jaká je odvrácená tvář boje proti drogovým kartelům?

Olof Jarlbro8. listopadu 2017 • 09:00
Smrt v ulicích Manily: Jaká je odvrácená tvář boje proti drogovým kartelům?
foto: Olof Jarlbro

Zdržovat se jen v určitých ulicích a večer nevycházet vůbec. Takové doporučení mohli slyšet turisté v loňském roce v hlavním městě Filipín. V květnu tu prezident vyhlásil boj s drogami. Jeho následkem se ale staly popravy nevinných, zabijácká samozvaná domobrana na motorkách, „vražedné seznamy“ lidí. Hon na čarodějnice začal…

Letadlo přistálo v Manile pozdě večer. Beru si tašku a jdu přes celnici. Můj kontakt Marj mi slíbil, že mě vezme přímo do srdce filipínské drogové války. V Manile je v tomto ročním období až 96procentní vlhkost vzduchu. Na území Manily včetně přilehlých oblastí žije téměř 12 milionů lidí. Město je silně znečištěné a má velmi špatnou pověst. Kriminalita je zde vysoká. Navzdory tomu je to pulzující město, které nikdy nespí.

Noční vraždy

Druhý den večer stojím v místním tiskovém centru v MPD (Manilské policejní ředitelství) a sleduju hlášení týkající se vražd souvisejících s drogami. Nakonec sedám do auta spolu s vyšetřovateli. Mému řidiči Allanovi je kolem padesátky a řídil už snad vše, co má kola. Byl taxikářem, jezdil s mikrobusem i sanitkou. Za volantem je už více než 30 let.

Přichází hlášení, ale místo činu je daleko od místa, kde se nacházíme. Vyjíždíme, ale když už jsme na cestě půl hodiny, dostáváme zprávu o dvojité vraždě. Otočíme auto na fleku a míříme do přístavní čtvrti. Na místě se ukázalo, že jde o vraždu z minulé noci. Manželka oběti ale stále sedí u svého zabitého muže i se dvěma dcerkami. Žádné z místních médií o vraždě neinformovalo ani nebylo na místě činu. Oblast je příliš nebezpečná a novináři tu nejsou moc oblíbení. V minulosti tu došlo k několika incidentům, při kterých byli žurnalisté ohrožováni či napadeni.

Tělo jsme našli velmi rychle. Je přikryté bílým prostěradlem. U zesnulého manžela sedí nešťastná vdova a na klíně houpe malou dcerku, která poplácává mrtvého otce na břiše. Opatrně se ptáme, jestli smíme udělat pár fotek. Dostáváme souhlas. Vedle těla stlouká několik mužů rakev. Pracují rychle. Zastřelený muž, Pedro, byl muslim a podle tradic by měl jeho pohřeb proběhnout co nejrychleji. Po hodině přivážejí další mrtvé tělo: Pedrova přítele. Během několika hodin se kolem shlukli místní zvědavci. Nejen kvůli vraždám, ale i díky mé přítomnosti. Návštěva fotografa je v této části Manily vskutku neobvyklá. Většina cizích lidí se jí vyhýbá. Přichází Pedrův bratr, statný muž, který podle všeho není zvyklý plakat. Teď si však utírá z očí slzy.

„Zastřelili je ve spánku,“ říká a dívá se na rakve. Nešlo tedy o žádnou dramatickou přestřelku. Rakev je hotová. Malé nákladní auto právě dorazilo. Pedrovo tělo převezou na sever na muslimský hřbitov. Pedrova malá dcerka položila hlavu na břicho mrtvého otce a s pláčem řekla: „Tati, probuď se, proč nevstáváš, spíš už od včerejška.“ Bratr a další příbuzní společně pomáhají uložit tělo do rakve. Svítá. Z přístavu jsou slyšet jeřáby. Začíná nový den.

Kdo jsou oběti?

Další noc opět následujeme auto vyšetřovatelů vražd skrze dopravní zácpy a přes červená světla. Stihneme být u tří až pěti vražd za noc. Skutečný počet vražd, které se stanou za jedinou noc, je ale mnohem větší. Některá těla totiž rovnou pohřbí, hodí je do kanálu či odpadkového koše nebo je pečlivě ukryjí v okrajových částech metropolitní oblasti Manily.

Když prezident Rodrigo Duterte vyhlásil válku proti drogám, bylo v následujících několika měsících zabito přes 4300 lidí; 1800 osob při policejních operacích, další zabili členové takzvané občanské domobrany, jiní zemřeli při osobní mstě.

Stačí ocitnout se na několika místech činu zákeřných vražd, abyste pochopili, že oběťmi jsou chudí lidé, kteří žijí v malých boudách a trpí podvýživou. Mezi oběťmi nikdy nenajdete žádné drogové barony.

Po zdokumentování nejméně tuctu policejních přestřelek získáte pocit, že tu není něco v pořádku. Na místě činu vždy vedle mrtvého těla drogového dealera leží starý revolver a jeden gram shabu (metamfetaminu). Zdá se, jako by byl podstrčený. Oběť má často dvě kulky v srdci a jednu v hlavě. Lze spekulovat, zda se jedná o přímé popravy ze strany policejních složek.

Nejsem sám, kdo si to myslí. Místní tisk se neustále snaží vyfotit zbraně použité při činech, aby se dala porovnat jejich sériová čísla. Ta jsou ale často ubroušená, takže je těžké určit, zda se jedná stále o tu samou zbraň použitou jako důkaz nové vraždy, nebo ne.

Strach promluvit

Po několika nocích se začíná dít něco nového. Většina místních novinářů doufá, že je to pouze jednorázová událost. Na okrajích čtvrtí Pasai, Quezon City a Manila City se objevují mrtvá těla: zabalená, omotaná lepicí páskou, udušená, mučená a někdy s nožem zaraženým skrz rameno dolů do srdce.

Vlhkost vzduchu je vysoká a noci se začínají zdát jako dlouhá noční můra. Jsem tu jen divák, ale pro rodiny, které vidí své milované zabalené jako balík na poštu, je bolest nepředstavitelná. Pečlivá a zákeřná vynalézavost, jak metodicky zabíjet, mě děsí asi nejvíc. Vypadá to, že členové takzvané domobrany opravdu milují to, co dělají, a budou v tom pokračovat až do konce.

Otec zavražděného Edwarda mě pozval na pohřeb do Caloocan City. Při policejní operaci v Bagung Silan policie hledala jednoho podezřelého, ale zastřelila při tom šest lidí. Edward a jeho bratranec Billy Joe nebyli nikdy podezřelí z žádného zločinu a jejich jména se ani nevyskytovala na takzvaném drogovém seznamu. Rodinný kněz Antonio vysvětluje: „Od doby, kdy prezident Duterte vyhlásil stanné právo, tu každou noc umírají mladí chlapci. Mnoho lidí v regionu se proto bojí kritizovat policii, nebo dokonce prezidenta.“ Ptám se ho, zda se nebojí o svou bezpečnost. „Ne, jsem příliš starý na to, abych si s tím dělal starosti. Pokud by se těchto lidí bál zastat i kněz, kdo jiný by to dělal?“

Pohřeb je velký, účastní se ho několik set hostů. Nikdo neskrývá smutek. Následujeme smuteční vůz až na hřbitov, kde budou Edward a Billy Joe pohřbeni vedle sebe.

Když se vrátíme zpátky do Manily, zazvoní telefon. Právě jsem dostal zprávu, že jsem od policie získal povolení fotografovat, jak budou zabavovat 45 kg metamfetaminu. Pouliční cena se pohybuje okolo 5000 pesos (asi 100 eur) za gram. Je to opravdu velký zátah, který bude plnit titulní strany všech novin. Zatčeny jsou dva páry. Přiznaly se, že přechovávaly drogy pro peníze a za ubytování. Jeden pár má malého chlapečka, který pláče, když ho oddělili od rodičů.

„Je načase, abyste se začala modlit,“ řekl policejní inspektor Caragday matce malého chlapečka, než je naloží do černých aut a odvezou pryč.

Večer začíná, a než se rozjedeme na MPD, abychom dál šli po stopách nočních vražd, míjíme několik pohřebních shromáždění. Konají se doma nebo v místnosti vyhrazené k poctě mrtvého. V oblastech, které jsou v Manile drogovými vraždami zasaženy nejvíce, se shromáždění často pořádají přímo na ulici pod nepromokavou plachtou. Protože rodiny obětí nemají dostatek peněz na to, aby své mrtvé řádně pohřbily, pořádají sbírky nebo karetní soutěže ve snaze dát dohromady dostatek prostředků na řádný pohřeb. Je běžné, že takové obřady trvají několik dní, nebo i týdny. V otevřených rakvích jsem viděl oběti z předcházejících nocí a na rakvi často fotografii zabitého, jak se směje a vypadá šťastně. Přesně takovou vzpomínku si totiž rodiny přejí uchovat na své zesnulé.

Důsledky drogové války

Následujícího dne jsem navštívil věznici v Pasai. Vězení je malé a zcela přeplněné, tísní se tu 913 vězňů. Tak to vypadá ve vězeních všude na Filipínách. Během krátkého funkčního období prezidenta Duterteho bylo uvězněno 33 830 lidí a dalších 764 742 osob se dobrovolně vydalo policii, protože se bály, že se stanou obětí domobrany. Dva prominentní vězni, kteří se snažili propašovat 40 kg kokainu, čekají na převoz do jiné věznice. Můj kontakt mi zařídil setkání se dvěma profesionálními zabijáky, kteří mi dovolili pořídit pár fotografií, pokud na nich budou maskováni.

Vzhledem k počtu zabití, způsobených policií či domobranou, je dnes levnější někoho v rámci vyřizování účtů udat policii než si najímat vraha. Ceny pouličních zabijáků v Manile v poslední době klesly na 10 000 pesos (v přepočtu asi 200 eur) za jeden útok. Za cenu jednoho iPhonu tedy můžete pořídit čtyři vraždy.

Příprava na další noc

Jedeme autem několik hodin do malé vesnice. Je tu krásně a drogová válka se zdá na kilometry daleko. Vesnice ovšem leží v oblasti, ze které pochází nejvíce profesionálních zabijáků. Vcházím do malého domku. Je tam šero a uvnitř není nic víc než postel a několik židlí. Zabijáci jsou zcela maskovaní a mají zbraně. Zdravím je a oni jen tiše pokyvují hlavou. Nemají moc času, protože na ně v noci čeká práce v Quezon City a oni se potřebují připravit.

Nezabíjejí jen drogové dealery, ale také podnikatele, kteří mezi sebou mají spory, a jejich oběťmi se dokonce mohou stát i přítelkyně žárlivých mužů.

Udělal jsem pár fotek. V místnosti je dusno. Kolem mě krouží malí, otravní komáři. Zabijáci znovu pokynuli a schůzka skončila. Pokud v Manile nebude pršet, odehraje se tu další noc vražd, sténání a smutku. Ke shrnutí týdnů, které jsem v Manile strávil, se nejlépe hodí poznámka muže, který žije v chudinské čtvrti v okolí Pasai: „Pane, uvidíme se znovu příští týden na novém pohřebním shromáždění!“


Kontroverzní prezident

Rodrigo Duterte byl 22 let starostou Davaa. Jak sám přiznal, už v té době se osobně podílel na vraždění lidí podezřelých z obchodu s drogami. V květnu loňského roku se stal prezidentem Filipín, mimo jiné sliboval lidem právě boj s drogami. Po svém nástupu do funkce vyhlásil drogám nefalšovanou válku. Během následujících měsíců přišlo o život na 7000 lidí (autor LaZ byl na místě v listopadu 2016), boj se zločinem se však zvrhl, často ve vyřizování osobních účtů či vraždy z prospěchu. Stačí v podstatě na kohokoli ukázat prstem a policie či samozvané domobrany na motorkách ho připraví o život. Policie pořádala razie v domech drogových bossů, ale i lidí, kteří se ocitli na takzvaných vražedných seznamech sestavovaných sousedy. V lednu tohoto roku prezident protidrogové operace pozastavil, dokud se podobným excesům nepodaří zabránit a „pročistit“ řady policie. Boj s narkotiky však podle něj nekončí, hodlá v něm pokračovat do konce svého volebního období v roce 2022. Navzdory řádění policie i domobrany a velkému počtu často nevinných mrtvých jsou obyvatelé Filipín s prezidentem spokojení a pochvalují si „zvýšení bezpečnosti“ v zemi.

 

 

Olof Jarlbro




Starší články Lidé a Země