nahoru

Historik Adam Chroust a 280 kufrů cestovatele Miloslava Stingla

Zuzana Šprinclová7. listopadu 2017 • 17:30
Adam Chroust
Adam Chroust
• foto: 
Václav Šilha

Byla to částečně náhoda: Když se podařilo odhalit kufry plné věcí, které po světě posbírala naše cestovatelská legenda Miloslav Stingl, pustil se historik Adam Chroust do velké akce. Dal do pořádku archiv dokumentující 60 let života Miloslava Stingla. Vzniklo tak přátelství a kniha, díky níž můžeme poprvé nahlédnout i do soukromí vědce, dobrodruha, cestovatele, spisovatele i náčelníka indiánů.

Posledních 30 let chtělo o panu Stinglovi napsat knihu několik lidí. Jak se právě vám podařilo získat jeho důvěru?

Předně jsem za ním nepřišel s prosbou, abychom spolupracovali na jeho biografii. Klíčová byla diplomová práce, kterou jsem o panu doktorovi psal a díky ní se s ním seznámil. Časem jsem se stal takovým jeho tajemníkem a trávil s ním tak dva dny v týdnu. Jezdili jsme spolu na přednášky, festivaly, vozil jsem ho k lékaři, na nákup nebo na poštu. Byla to taková naše nepsaná dohoda. Já ho zavezl, kam potřeboval, a on mi odpovídal na otázky. Spřátelili jsme se a vznikla mezi námi, myslím, docela velká důvěra. Když asi po roce zjistil, že mi může věřit, začal se mi více otevírat, byl zcela upřímný a mluvili jsme o všem možném.

Ve vaší diplomové práci je tedy počátek knihy?

Ano, na jejím základě jsem dostal v roce 2014 nabídku od Nakladatelství JOTA, které vydává všechny reedice knih pana doktora Stingla, abych napsal jeho biografii.

A pak přišel ten klíčový moment, operace Tutanchamon, jak popisujete v knize?

V prosinci 2014 měl pan Stingl přednášku v Olomouci. Byly tenkrát ohromné mrazy, kalamita, nejezdily tramvaje, všude bylo náledí. Během přednášky volala panu doktorovi paní Stinglová s tím, že jim doma praskl kotel, nefunguje topení, a až se vrátí, bude si muset vzít zimník, který měl u Eskymáků, protože jinak zmrzne. Pan Stingl z toho byl ve svých 84 letech úplně vyděšený. Musel jsem to nějak začít řešit, okamžitě jsem sehnal svého kamaráda servisního technika a plynaře, a když jsme vstoupili do domu pana Stingla, kde jsem nikdy předtím nebyl, nemohli jsme se dostat do jednoho pokoje. Vysadili jsme dveře z pantů a před námi byla hradba věcí: naskládané kufry, které se v minulosti zřítily a místnost na léta znepřístupnily. Tehdy jsem zjistil, že v těch kufrech jsou věci z cest. Archeologický poklad.

Jak jste reagoval? A jak pan Stingl, který svůj archiv do té doby tajil?

Byl to pro mě naprostý šok. Z jednoho kufru jsem vytáhl fotografii pana Stingla s nějakým indiánem a zeptal se ho: „Pane doktore, co to je?“ A on mi mile odpověděl: „No, já tam mám pár věcí. To nechte být. Zavřete ty dveře.“ Vysvětlil jsem mu, že se potřebujeme dostat k topení, a on odpověděl: „Aha, to mě nenapadlo. A nedá se tam dostat třeba jinudy? Třeba oknem, abychom nemuseli jít skrz tu místnost?“ Vysvětlil jsem mu, že by to nešlo, a vznikla diskuse, co s těmi věcmi udělat. Nakonec nedobrovolně přiznal, že jsou tam věci z expedic. Objevili jsme je i ve sklepě, na půdě, garáž byla zaskládaná kufry. Dohromady jich bylo 280.

Co v těch kufrech bylo?

V síťkové taštičce nahoře byla většinou letenka a často fotografie. Pod nimi sešity a rukopisy knih, fototechnika a oblečení, cizokrajná měna, ploutve, šnorchl, dalekohled, korespondence, známky a občas i nějaká soška nebo věc, kterou si přivezl. A někdy i nevyvolané filmy, které ležely v kufru třeba 40 let.

Pan Stingl kufry nikdy neotevíral? Nepotřeboval ty věci, třeba při psaní svých knih?

Pan Stingl většinou odjel na cestu se dvěma kufry a vrátil se po půlroce s deseti. Asi je po návratu neotevíral, doma je uložil do místnosti a za dva tři týdny zase odjel. Poznámky z cest nepotřeboval, má fenomenální paměť, texty psal už na cestě. A to, že má v kufru holicí strojek nebo oblečení, vůbec neřešil, protože pro něj bylo jednodušší zajít si koupit nové než vybalovat to staré, prát ho. Je to výjimečný člověk, umí 17 jazyků a projel celý svět. Je geniální vědec, etnolog a etnograf. Každou vteřinu má v hlavě stovky myšlenek a vůbec ho nezajímalo, že má nějaký nevybalený kufr.

To vám muselo zaplesat srdce, když jste objevil takový poklad.

Ano, a zároveň jsem se zhrozil, protože už jsem byl s nakladatelstvím domluvený, že budu čtyři měsíce upravovat svou diplomovou práci do knižní podoby. Do té doby jsem měl k dispozici jen vzpomínky pana doktora, jeho knihy a nic dalšího. Nikdy záměrně neprozradil, že má doma věci z cest. Byla to jeho strategie: všem lidem, co o něm chtěli psát, tvrdil, že si nic nedovážel a žádný archiv neexistuje, aby předešel neustálým atakům.

Proč to podle vás tajil?

Uvědomoval si tu hodnotu, že má doma 50–60 let živelně budovaný archiv, ale nevěděl, co s ním. Sám neměl sílu ho zpracovat a zároveň se bál, aby o něj nepřišel, nikomu nedůvěřoval. Bál se pustit si kohokoli k tělu, je vytrénovaný životem. Se všemi má velmi dobrý přátelský vztah, ale za určitou hranici nikoho nepouští.

A nikdy neměl touhu sepsat svou biografii sám?

Myslím si, že velkou roli hrál fakt, že si velmi chrání své soukromí. Důvodem byla i jeho upřímná skromnost. Nikdy si nemyslel, že je nutné, aby vydal svou biografii. Zastával teorii, že vše, k čemu se chtěl vyjádřit, napsal do svých knih a řekl v rozhlase a televizi.

Jak jste ho přesvědčil, aby svůj archiv odtajnil?

Potom, co jsme u něj v domě dodělali nutné opravy a věci převezli do depozitáře, řekl jsem mu, že nemá cenu knihu psát tak, jak bylo původně v plánu. Že to buď necháme být, nebo překopeme celou koncepci a použijeme i nově objevené materiály. Měsíc se rozmýšlel a pak mi dovolil pustit se do práce.

Co to pro vás znamenalo, dát dohromady tak obrovské množství věcí?

Procházel jsem všechno, všech 280 kufrů a 150 beden, papír po papíru, 10 tun materiálů. Každý den 10–12 hodin, půl roku. Musel jsem omezit práci a začít na knize pracovat celé dlouhé měsíce, aby vůbec vyšla. Kromě archivu jsem musel přečíst všech jeho 43 knih, projít tisíce otázek k neznámým detailům jeho života, všechno jsem doslovně přepsal, zařadil na časovou osu a dal jeho příběh dohromady.

Vlevo Miloslav Stingl, vpravo Adam ChroustVlevo Miloslav Stingl, vpravo Adam Chroust

A podařilo se – vaše kniha získala minulý měsíc prestižní Magnesii Literu za nakladatelský čin.

Nominace byla pro celý autorský tým obrovskou odměnou a vítězství splněným snem. Nejvíce si cením faktu, že si spolu s námi Magnesii Literu užívá i Miloslav Stingl.

Zůstaly v příběhu Miloslava Stingla nějaké neotevřené oblasti? Co otázka jeho případné spolupráce s komunisty? Jak to, že mohl vyjíždět do světa za totality?

Řada lidí si myslí, že pan doktor musel spolupracovat s režimem. Dělal jsem psí kusy, abych přišel na to, jak to ve skutečnosti bylo. Nikdy to ale asi nebude úplně uspokojivě zodpovězeno. Stoprocentní odpověď zná jen pan Stingl. Jeho spis byl totiž částečně skartován, stejně jako u mnoha dalších lidí. Podařilo se mi objevit torzo svazků, které si na něj vedla Státní bezpečnost, když začal cestovat, a to potvrzuje, že ho koncem 50. let verbovala Vojenská rozvědka. Neúspěšně. Jeho jedinou dokázanou úlitbou režimu bylo, že podepsal Antichartu.

A jak se mu tedy dařilo koexistovat s režimem a získávat víza?

Vždy byl apolitický člověk, nikdy nevstoupil do strany. Nemohl odmítnout nabídky přímo, protože věděl, že kdyby to udělal, dostal by se do velkých problémů. Sehrál to s komunisty vždy tak, aby o něj ztratili zájem. Když ho verbovali do Vojenské rozvědky, udělal ze sebe ňoumu, který by tu práci nezvládl, ani by neudržel tajemství. A vyšlo mu to. Měl jednu výhodu: nic nechtěl, potřeboval jenom výjezdní doložku.

A jakou cenu za to podle vás zaplatil? Komunisté nedávali nic zadarmo.

Věnoval se vědě a psaní, vzdal se postů a funkcí. Nikdy veřejně nevystoupil proti režimu, propagoval Československo, všude ve světě o něm mluvil hezky. Navíc vydával knihy v zahraničí, takže přinášel režimu velké peníze v podobě deviz. A na to úřady slyšely.

Co s archivem Miloslava Stingla bude dál?

Plánujeme kompletní digitalizaci a multimediální expozici. Moje ideální představa je, že by se otevřela už v polovině roku 2018, aby si ji pan doktor mohl užít v plné síle, podobně jako knihu. Rádi bychom jeho životní příběh zpracovali i v dokumentárním filmu.


Adam Chroust (28)

Vystudoval moderní dějiny na Masarykově univerzitě v Brně, působí jako dokumentátor, producent a projektový manažer. Spolupořádá besedy Cestovatelské středy v Národním muzeu, věnuje se kickboxu, cyklistice, plavání a skautingu. Jako jediný získal svolení podrobně zmapovat pozoruhodný životní příběh cestovatele a spisovatele Miloslava Stingla. Je autorem knihy Stingl Miloslav – Biografie cestovatelské legendy, která letos získala cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin.

Miloslav Stingl (86)

Jeden z největších cestovatelů 20. století, vydal 43 knih, jichž se po světě prodalo přes 17 milionů výtisků. Navštívil 150 zemí, umí 17 jazyků, přednášel na 50 univerzitách a vědeckých ústavech, připravoval pořady pro rozhlas, televizi, psal články do novin a časopisů. Pracoval pro Akademii věd, kde zkoumal mimoevropské národy. Jeho hlavním zájmem byli indiáni: Mayové, Polynésané nebo Inuité. Indiánský kmen Kikapú ho zvolil svým náčelníkem. Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo hnutí. Jeho osobní motto je: Nade všemi národy stojí lidství (havajské rčení).

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země