nahoru

Český šlechtic Bedřich z Donína: Oběť renesanční cestovatelské vášně

Michael Borovička6. listopadu 2017 • 06:00
Český šlechtic Bedřich z Donína: Oběť renesanční cestovatelské vášně
foto: archiv autora

„Jak jsme z města na moře vyjeli, veliký vítr a bouřka povstala, a veliké vlny do gundule nám bily, naše gundule čím dál více s námi se houpala a zmítala, a tak jsouce v velikém strachu a nebezpečenství postaveni, již téměř, že tu máme zahynouti, tak se domnívali. V tom z obzvláštního opatrování Božího jedna větší lodí nám na pomoc přispěla, na kterouž sme z naší malé gundule přesedli.“

Z cestopisu českého renesančního šlechtice Bedřicha z Donína (1574-1634) je patrné, že i v Benátkách a jejich okolí na sklonku 16. století mohla za jistých okolností číhat na cestovatele smrt. Donínové totiž zmeškali loď, na níž chtěli pokračovat ve své velké italské pouti, a tak se ji pokusili dostihnout na benátské gondole, jež se k plavbě na otevřeném moři nehodila.

Bedřich z Donína žil v době, kdy patřilo k dobrému tónu, aby šlechtic v mladém věku poznával Evropu. Kavalírské cesty byly součástí výchovy aristokratů. Donín však patřil k těm, kterým se cestování až příliš zalíbilo a upsali mu kus života. V letech 1592-1608 strávil putováním po Evropě celkem šest let.

Cesty „umíněné i vinšované“

První z nich, vedoucí do Rakous a Uher, podnikl Bedřich jako čtrnáctiletý. Poté se roku 1592 vydal do Bavorska. Následovala „vlašská cesta“. Na tu se Bedřich vydal s bratrem Janem Vladislavem a provázel je i jejich otec. Do Benátek přijeli přes Brixen, Trident a Treviso. Odtud zamířili přes Padovu a Ferraru do Florencie, Sieny a Říma. Cestovali poměrně rychle, ale ve „věčném městě“ pobyli několik měsíců.

Zajeli také do Neapole, což bylo nejvzdálenější místo, jakého Donín na cestách dosáhl. Když ve svém cestopise později popisoval město, kupodivu se ani slovem nezmínil o Vesuvu. Příroda a krajina, jak to bylo tehdy obvyklé, ho příliš nezajímaly. Přes Loreto, Anconu a Bononii se Donínova skupinka vydala zpět do Florencie, kde však Bedřichův milovaný bratr Jan Vladislav zemřel. Bedřich se pak sám vrátil do Prahy 2. prosince 1594.

Příštího roku se vypravil na krátkou cestu na Moravu. V následujících letech setrval doma. Zemřel mu otec a on se roku 1602 oženil s Isoldou z Martinic, bohatou dcerou Jaroslava Bořity z Martinic. Po třech letech ovdověl a 28. listopadu 1607 vyjel na svou vytouženou cestu, „již dávno umíněnou a vinšovanou“, jejímž cílem bylo italské poutní místo Loreto.

Nejprve se vydal přes Pasov do Mnichova a pak do Innsbrucku. V Benátsku právě řádila morová epidemie, a proto tudy cestovat nemohl. Vypravil se proto přes Alpy do Švýcarska. Přes Imst, Landeck, Engadin dospěl na Silvaplanu a po ledě přešel tamní jezera. Překonal zasněžené Alpy, pokračoval přes Milán, Janov, Pisu a Florencii, až konečně 16. února stanul ve vytouženém Loretu. Vypravil se však ještě dále na jih Apeninského poloostrova - do Říma. Do Prahy se vrátil 4. května 1608.

Své zážitky Donín vtělil do cestopisu, rozděleného do čtyř částí podle oblastí, jež procestoval. Čtvrtá, patrně pro nás nejzajímavější, je věnována právě loretánské pouti, popisu Itálie a Neapolského království. Bedřich z Donína si obvykle krajiny a přírody příliš nevšímal, ale při zápiscích z první cesty udělal jednu z výjimek. Popsal totiž známé zemětřesení, které roku 1590 překvapivě postihlo Vídeň: „Jsouce ve Vídni léta 1590 v sobotu po povýšení svatého Kříže, to jest 15. dne měsíce září, veliké, strašlivé a hrozné bylo zemětřesení, takže domy a celé město jako kolíbka se hejbalo, země hučela, až hrozno bylo poslouchati. Komíny a cihly na ulice se střech padaly, stěny se trhaly, domy se bořily, věže Svatého Michala půl upadlo, věž Svatého Štěpána se nakřivila, z kterýchžto mnoho štukových kamenů spadlo. Věže jezovitské kus a Svatého Jana také kus upadlo, střecha Kostela skotského po jedné bráně se obořila, jeden dům, obecní hospoda U zlatého slunce, také se zsul a osm nebo sedm osob zasypal...“

Donína zajímaly hlavně města, památky, významné stavby a historie. Barevné ilustrace v rukopise jsou vynikající a mají vysokou dokumentární hodnotu. Zzachycují historické památky, ale často také lidi jeho doby.

Jazyk a sloh „světlý“

Donínův rukopisný cestopis poprvé popsal v roce 1843 Josef Jungmann, který se k jeho slohu vyjádřil lehce shovívavě: „Přirozený, světlý, čeština správná, toliko v tom snad vadná, že nejsa učený gramatik, namnoze dle objevného mluvení se řídě, forem jazyku spisovnému neobyčejných užíval.“

Lingvisté však připomínají, že kromě hovorové češtiny Donín zachoval ve svém díle některé krásné a zapomenuté výrazy. Donínův spis je proto důstojnou tečkou za českým renesančním cestopisem.

Z pána chuďasem

Poněkud jinak to bylo s jeho autorem. Po návratu do vlasti se roku 1608 stal zemských soudcem a císařským radou. Musel ovšem prodat své rodové sídlo, a to nejen proto, že se zadlužil nákladnými cestami, ale také proto, že půjčoval peníze císaři Rudolfovi II. a jeho nástupci Matyášovi a že podporoval coby horlivý katolík jezuity.

Bedřich z Donína vstoupil do dvorské služby, byl radou českého krále a římskoněmeckého císaře Matyáše, přísedícím u zemského soudu a relátorem při zemských deskách. Po Bílé hoře patřil k těm katolíkům, kteří z konfiskací majetku protestantů nic neměli. Císařská komora s vyrovnáním dluhů otálela doslova desítky let, takže autor skvělého renesančního cestopisu nakonec skonal v chudobě a téměř naprosté opuštěnosti.

Michael Borovička




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země