nahoru

Světoběžník Jindřich Hýzrle z Chodů: Důstojník a diplomat na cestách

Michael Borovička29. října 2017 • 11:00
Světoběžník Jindřich Hýzrle z Chodů: Důstojník a diplomat na cestách
foto: archiv

Král Jeho Milost mi ruky podal a já vlaskejm jazykem (neb král dobře rozuměl) toto sem pověděl: „Nejmilostivější králi, chválím, z toho Pána Boha, že sem v dávné žádosti své konec učinil, a to v tom, dychtíce hrubě po tom, ke dvoru Vaší královské milosti přijíti, své ponížené služby prezentýrovati a k královské Milosti sebe poručeného učiniti.“ Král pak ten způsob zachovává, že té chvíle žádné odpovědi žádnému nedává. Nýbrž sňavši svůj klobouk, se zasmál a přívětivě mě pozvedl.

Tak popsal Jindřich Hýzrle z Chodů setkání s anglickým králem Jakubem I. Stuartem, po němž tak toužil. Cestu do Anglie podnikl o sedm let později než moravský šlechtic Zdeněk Brtnický z Valdštejna, který napsal velmi hodnotný cestopisný deník, jehož si cení i britští historikové jako zajímavého svědectví o alžbětinské Anglii. Literární dílo, jež po sobě zanechal Hýzrle z Chodů, není cestopis. Jsou to paměti, obsahují však také obšírné cestopisné pasáže. Hýzrle byl voják, člověk bez vyššího vzdělání, měl však vypravěčský talent.

Do módy přichází Anglie

Cesty do Anglie zprvu zahájili čeští protestanti, kteří tu hledali styky, přátele, oporu a vzor, ale brzy se cesty do této rodící se ostrovní velmoci staly běžnou záležitostí.

Zájem o západní Evropu zvýšila i nizozemská revoluce a skvělý dvůr Alžběty I. a jejího nástupce Jakuba I. Jindřich Hýzrle během svého anglického pobytu navštívil také Westminster, kde si prohlédl meč krále Jindřicha VII., jenž tento panovník prý ovládal jednou rukou, Hýzrle ho však s obtížemi zvedl oběma. Z věže chrámu svatého Pavla shlížel na Londýn, o němž soudil, že je menší než Paříž. „Potom sme do zámku, kdež za pevnost mají, přišli. Tu sme královské pokoje spatřili. Nic tak hrubě vobzvláštního viděti nejni, neb tu král nikdy nebydlí, nežli nadmíru pěkný čalouny, koberce a baldukýny i firhanky dobrejmi orientáskejmi perlami krumplovány, mezi nimiž jeden velmi pěknej zlatem šitej firhank, kderej sama královna Alžběta svou vlastní rukou šila.“

Zatímco Zdeněk Brtnický z Valdštejna dvakrát v Londýně navštívil divadlo, s největší pravděpodobností Shakespearovo The Globe, sledoval voják Hýzrle se vzrušeným zaujetím kohoutí zápasy či souboje řeznických psů.

Přesto i jemu, muži z nižší české šlechty, se dostalo u anglického panovníka milého přijetí. Bylo to tehdy v případě českých hostů zvykem. Vlídné přijetí mohl ovlivnit urozený původ a spřízněnost v nekatolické víře, jako tomu bylo u Jana Diviše ze Žerotína, Zdeňka Brtnického, pánů ze Smiřic a dalších. Na anglickém dvoře byli přijímáni i lidé méně významní, o nichž se dalo předpokládat, že jsou dobře obeznámeni s poměry na dvoře Rudolfa II. Tak to bylo nejspíše i v případě Jindřicha Hýzrleho, u něhož anglický král velkoryse přehlédl, že před ním stojí katolík.

Jindřich Michal Hýzrle z Chodů pocházel z nemajetného rodu vladyků z Chodů. Už jako desetiletý vstoupil do panské služby jako páže na dvoře rakouského arcivévody Arnošta, bratra císaře Rudolfa II. Naučil se zde několik cizích jazyků, a když Arnošt přesídlil roku 1593 do Bruselu do úřadu místodržitele španělského Nizozemí, cestoval s ním. Cesta ze Štýrského Hradce vedla přes Vídeň a Prahu do Horní Falce. Přes Německo pak jeli do Mohuče, odkud loděmi po Rýně pluli do Trevíru. Přes Lucemburk a Namur se dostali po několika týdnech do Bruselu. Zde pobyl do roku 1595, kdy se s přáteli vydal do Uher, kde v bojích proti Turkům prodělal vojenskou kariéru.

Zúčastnil se i tažení proti povstaleckým vojskům sedmihradského velmože Štěpána Bočkaje. Spolu s Albrechtem z Valdštejna podnikl na rozkaz generála Giorgia Basty z Prešova přes Tatry a jižní Polsko do Prahy cestu, jejímž cílem bylo doručení zpráv do císařského sídelního města.

V únoru 1607 se Hýzrle vydal na svou nejdelší pouť. Poštovní vozy jeho i jeho přátele dopravily přes Linec a Salcburk do Mnichova. Přes alsaský Štrasburk putoval Lotrinskem do Paříže. Prohlédl si sídlo francouzského krále, navštívil sídla některých vlivných francouzských šlechticů. V srpnu 1607 vyplul z přístavu Dieppe do anglického Doveru a po Temži doplul do Londýna. Král Jakub I. Stuart, jenž vládl jako nástupce královny Alžběty I. v letech 1603–1625, Hýzrleho přijal dokonce několikrát. Hýzrle procestoval okolí Londýna a po dlouhých dvaceti týdnech pobytu v Anglii odcestoval do Brabantska, kde si připomněl léta strávená s Bruselu. Přes bavorské Řezno, kde právě zasedal říšský sněm, se dostal do Prahy. Vstoupil pak do českého stavovského vojska.

Roku 1608 se jako člen poselstva vydal do Saska a severního Německa. Poselstvo putovalo přes Magdeburk, Quedlinburk, pak prošlo Šlesvikem a Holštýnskem a počátkem března vyjelo do Meklenburska a Pomořanska. Dne 22. března podél pobřeží Baltského moře dorazilo do Štětína. Braniborského kurfiřta se však poselstvu nepodařilo zastihnout, a tak se obrátilo k jihu.

Jeho cesta skončila v lužických městech. Hýzrle se ještě vrátil do Quedlinburku, kde se pokusil uchytit se ve službách abatyše tamního kláštera, ale rozjitřené politické poměry „krýgsmana“ Hýzrleho přivedly domů.

Nyní se ukázalo, že je sice dobrý voják, ale nepříliš prozíravý diplomat. Získal sice místo ve službách pasovského biskupa Leopolda a jeho jménem jednal se saským kurfiřtem, ale současně byl příslušníkem stavovského vojska a jako takový bránil v únoru 1611 před vpádem pasovského vojska, jehož pomoc si již téměř bezmocný Rudolf II. objednal.

Druhý život světoběžníka

Po vypuknutí stavovského povstání se Jindřich Hýzrle jako pravověrný katolík přidal na císařskou stranu, a dokonce pomáhal bránit Vídeň obklíčenou stavovským vojskem. Při obléhání Nových Zámků na uherském bojišti v roce 1621 ochrnul, což znamenalo konec kariéry plukovníka císařské armády. Usadil se na statcích, které získal koupí v době pobělohorských konfiskací ve Lčovicích v podhůří Šumavy. Pomáhal při rekatolizaci jižních Čech, za což si vysloužil v roce 1629 povýšení do panského stavu.

Na zahraniční cesty nebylo již ani pomyšlení. Jeho zdravotní stav se sice výrazně zlepšil, avšak do veřejného života už Jindřich Hýzrle téměř nezasahoval. Byl to jeho druhý život. Jako usedlý šlechtic strávil desítky let své dlouhé pozemské pouti na svém panství. Připravoval a pořádal své vzpomínky, válečné zážitky a ukládal je do obšírných pamětí, jež napsal česky i německy. Staly se důležitým pramenem k dějinám prvních desetiletí 17. století, ale také k historii českého cestovatelství.

Michael Borovička




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země