nahoru

Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny

František Štaud27. října 2017 • 17:30
Kde začíná Afrika aneb Strastiplná cesta Keňou mezi domorodými kmeny
foto: František Štaud

Hluboko v poušti Chalbi, na hranici Keni a Etiopie, u smaragdově zelené hladiny jezera Turkana, je vyryta pomyslná startovní čára. Před padesáti tisíci lety zde začal příběh moderního člověka; odtud vyrazil na svoji největší pouť. Pro lidský druh je tedy oblast Turkana místem startu k dobytí světa, já se odtud vydávám na cestu Keňou.

„Až uvidíš tu bídu, potečou ti slzy,“ varuje mne Irungu. Vydáváme se na cestu v době sucha, nejhoršího za posledních dvacet let. Zemi vysouší na troud, zabíjí zvířata i lidi a na severu země rozpoutává kmenové nepokoje. Prach s pískem tančí v objetí od horizontu k horizontu a světové agentury se předhánějí v dramatických popisech událostí a vyhlídkách do budoucna.

I jezero Naivasha, kde naše cesta začíná, je neuvěřitelně scvrklé. Tam, kde před rokem vlny šplouchaly o břeh, je dnes vyschlé, rozpraskané bláto a tenkými strouhami s obtížemi proplouvají rybářské pramice. Ze špinavé blátivé vody, v níž bych se bál omýt si podrážky bot, se co chvíli vynoří rozesmáté hlavy místních klučinů. Na pastvinách vedle jezera se válí mršiny dobytka, kolem pobíhají pasáčci a počítají poslední zbytky stáda, co se ještě zvednou na nohy. Nejšťastnějšími tvory jsou tu zjevně supi, jimž neúprosná vedra a nedostatek vody předkládají k snědku další a další kusy zvěře.

Vykradený kmen

Kousek dál vstupuji do vesnice Masajů, kteří sem byli odsunuti z nedalekého parku. Hliněné chatrče z větví a slámy oplácané dobytčím trusem jsou tradičně rozestavěné do kruhu a obehnány živou barikádou opuncií a trnovníků. Na zápraží lelkují vesničané. Pod kopcem stojí místní škola; obyčejná zděná budova s vlnitým plechem na střeše. Dvoje dveře, dvě třídy. V každé je asi po deseti žáčcích ve věku předškoláků i maturantů a mezi nimi přebíhá Chitundu, jediný učitel na škole. V jedné třídě zadá úlohu ve čtení, do druhé běží zkoušet násobilku.

Masajové, nejvíce medializovaný kmen Afriky, jsou smutným produktem prolínání rozdílných civilizací. Jejich historie je mytologizována, jejich osud zromantičtěn a jejich život zkomercializován. V průběhu několika let se stali hračkami keňského turistického průmyslu a během tohoto procesu ztratili téměř vše, včetně své důstojnosti. Jejich pomalované tváře jsou jen karikaturou, nástrojem k získání peněz od západních turistů.

Stan si stavím hned vedle vesnice a ráno nevěřícně sleduji, jak z hliněných chýší odcházejí do školy malí kluci s aktovkami na zádech, v bílých nažehlených košilích a s kravatami. Jenom podle natrženého obočí poznávám kluka z předchozího večera, kdy před sebou, v rozervaných svršcích a bosý, hnal stádo ovcí. Stará Masajka mě zve do svého příbytku - batoh a stativ musí zůstat venku, abych mohl v předklonu prokličkovat systémem úzkých chodbiček a dostal se do „obýváku“ - černé místnůstky s udusanou hlínou a jednou dírou ve zdi, která nestačí pobírat kouř z ohniště. Ve tmě rozeznávám další obyvatele, starce opřeného o dřevěnou hůl, kojící ženu a spoustu dětí. Dodnes mi zůstává záhadou, kde perou, žehlí a mandlují, aby do školy mohli poslat děti v tak upraveném stavu.

U Kikujů

Dalším národem, který cestou na sever míjíme, jsou Kikujové. Ženy jsou často schované pod nákladem suchého roští, z některých otepí vykukují děti. Muži nikdy nenesou nic těžšího než klacek nebo prázdný kalabaš. Na kopci ve svahu se plahočí sedm rolnic; sehnuté až k samé zemi okopávají vyschlý úhor. Tam, kde by stačilo pár otoček traktorem, stráví v neúprosném slunečním žáru nekonečné hodiny. Neseme jim láhev s vodou. Dvě z nich jsou vdovy, jejichž manželé se stali oběťmi klasických afrických nástrah: jednoho rozdrtil slon, druhého skolil virus HIV. Každá z nich má doma šest až devět dětí a tímto způsobem jim zajišťují obživu, s hlavou sehnutou v prachu a se sluncem pálícím do zad, přesto s úsměvem ve tváři.

Ostatní Kikujové se ale poměrně dobře zorientovali v nepřehledném a korupčním prostředí současné Keni. Ti, kteří neskončili sehnutí na farmách boháčů, se často prosadili jako obchodníci a mnohdy i jako vysocí politici až v Nairobi.

Kde končí asfalt…

V Rumuruti končí asfaltová cesta. A kde končí asfalt, tam začíná Afrika. Prvních pár kilometrů si vychutnávám luxus samoty, divočiny a nevázanosti. Prašná, kamenitá, děravá cesta je však náročná jak na fyzickou kondici automobilu, tak na psychiku posádky. Cesta je k nám nesmlouvavá, ostré kameny propichují pneumatiky terénního automobilu jak pouťové balonky, ručička tachometru se většinu cesty komíhá kolem pětadvaceti kilometrů za hodinu a po vystoupení z auta dlouhou chvíli trvá, než se vnitřnosti vrátí tam, kam patří. V podobném rytmu bude cesta pokračovat až k jezeru Turkana. A zpět. Vjíždíme do oblasti Samburů.

Maralal, Marmar, Morijo, Marti, Baragoi… Tak a podobně znějí názvy samburských usedlostí, které míjíme cestou. V každé vesnici trávíme hodiny opravami auta, vzbudíme obecní rozruch, a než prach znovu usedne, vyjíždíme dál. Čím dále na sever putujeme, tím uzavřenější se lidé zdají a úsměvy ve tváři jsou mnohdy nahrazeny kamenem v dlani. Lidé nám dokonce vracejí naše malé dárky. O propiskách nemají malé děti potuchu, k čemu by jim mohly být, zabalenou tatranku si samburská dívka chvíli nedůvěřivě přehazuje z ruky do ruky a vrátí mi ji zpět.

„Samburové jsou zvláštní lidé. Blízcí příbuzní Masajů téměř ve všem včetně hypertrofie ega, jsou výjimečně pohlední, arogantní a líní. Několikrát jsem měl pocit, že se na mě dívají, ale jejich oči říkaly, že se pouze dívají dopředu a já jsem se jim jen připletl do cesty.“ Takto nelichotivě, ale trefně charakterizoval Sambury již před třiceti lety John Hillaby ve své knize „Journey to the Jade Sea“. Rituály Samburů, jejich staleté tradice, jazyk i oblečení jsou téměř nerozeznatelné od Masajů. Přesto, ač žijí v kraji tak divokém, nehostinném a plném banditů i kmenových válek, zůstávají nepřátelští k požadavkům a nabídkám turistů. Jejich život a hodnoty zůstaly mimo dosah minibusů přepadajících rezervace na jihu Keni.

V Suguta Marmaru sice žije na šest tisíc obyvatel a je zde i internátní škola, přesto působí neutěšeným dojmem bohem zapomenutého místa. Celá oblast je proslulá nechvalným fenoménem takzvaných plastic children. V době, kdy tu přece jen trochu fungoval turismus, dostávaly děti od západních turistů různé dárky. Zvykly si na to, přestaly chodit do školy i do práce a spoléhaly se na odpadky pohozené „vyspělou“ civilizací. Když ale turisté, v důsledku kmenových nepokojů a neexistující infrastruktury, přestali jezdit, nebyly tyhle děti schopny se o sebe postarat. Staly se z nich děti ulice, závislé na alkoholu a drogách, umírající hlady a nemocemi.

Manželství podle Samburů

Dobu nutnou k opravení auta (tentokrát chladič) trávím s Chrisem, místním playboyem s tvářemi vycpanými katou, který vší silou - a s vydatnou pomocí drog - kličkuje před neradostným osudem plastových dětí. Prý už se chce ženit, ale ještě mu zbývá sehnat osm krav a dva osly, aby si svoji vyvolenou zasloužil. Tedy, ona to není ani tak „jeho vyvolená“ jako spíše „jeho dohozená“. Sňatek totiž domluvili rodiče. „Je ošklivá,“ upřesňuje svoji situaci Chris, „ale hlavně, že je schopná mít děti a postarat se o rodinu,“ zamýšlí se a s nepřítomným výrazem požvykuje katu.

Institut manželství má vůbec mezi Sambury zvláštní pravidla a monogamie určitě nepatří mezi jeho základní doktríny. Když se samburská žena dozví, že si její manžel našel další ženu, neztropí hysterický povyk ani nebalí kufry, nýbrž má upřímnou radost, že jí ubude starostí a povinností - jak v kuchyni, tak v posteli. Irungův otec měl například čtyři ženy a s každou z nich čtyři až devět dětí. Ve svých devadesáti sedmi letech, což je více než dvojnásobek průměrné délky života v Keni, se těší pevnému zdraví. I díky otcovu apetitu pro budování rozsáhlé rodiny má dnes Irungu příbuzné po celé severní Keni a my záchytné body na naší cestě.

Po snídani u jedné z Irunguových tetiček se vydávám do ulic a čas určený pro opravu auta (dnes dveře a výfuk), už ani nevím kolikátou, trávím v slumu za městem. Prašná cesta mě odvádí za místní jatka na kopec, kde si hrají děti a malí kluci zde cvičí taekwondo. Dvanáctiletý chlapec a jeho dva kamarádi tu vytrvale trénují; v rozpáraných svetrech a bosí metají v prachu a kamení salta a ochotně mi zapózují do objektivu. Chlapci mají poněkud dospělejší výraz ve tváři, než je pro dvanáctileté obvyklé. Jsou inteligentní a hovoří dobrou angličtinou.

„Chci jít s tebou,“ chytá mě za ruku jeden z nich při loučení. „Ale já teď jedu dál na sever,“ snažím se mu vysvětlit. „Nemyslím na výlet, chci s tebou do tvojí země.“ Stisk jeho ruky nepovoluje. Zoufale hledám argumenty, proč ho nemůžu vzít do civilizace, kde by dostal šanci rozvíjet svoji inteligenci i sportovní talent, proč jej musím ponechat v prašných ulicích slumu, aby tu čekal na svůj příděl štěstí.

Aspoň že kape

Cestou po okraji Velké příkopové propadliny vidíme místo jako z jiné planety, které se kupodivu nevešlo do většiny knižních průvodců: sráz Losiolo a údolí Suguta dva kilometry pod ním. Když první ranní paprsky pohladí vršky hor a protnou údolí, odhalí jeden z nejúžasnějších pohledů na Afriku. Dole pode mnou se na termálních proudech vznášejí orli a pod nimi na samém dně propadliny tuším, zahalené v ranním oparu, samburské chýše. Tak tady se jednou Afrika rozdělí na dva kusy a každý si půjde svou cestou.

Pozemky zde v kopcích patří místním Samburům a s tím také souvisejí problémy se stavbou stanu. Ne že by nás někdo vyháněl, právě naopak, všichni se snaží nabídnout svoji louku a patřičně nás zkasírovat. Má to ovšem háček, nikdo přesně neví, kudy vedou hranice jednotlivých pozemků, a Samburové se mezi sebou dlouhé hodiny hádají, komu patří která část louky. Situaci ještě komplikuje to, že jsou všichni neskutečně opilí.

Nakonec usmlouváme cenu, která dvojnásobně převyšuje slušný hotel se záchody a teplou vodou. Večer usínám u ohně, s kulisou, již může nabídnout jenom Afrika: nad hlavou tolik hvězd, že už se ani nemohou vejít na oblohu, z buše doléhají zvuky uklidňující i nahánějící hrůzu a kolem dokola oči černých Samburů, co se přišli ohřát k ohni.

Vstupní brána k jezeru Turkana, South Horr, je uvelebena mezi pohořími Nyiru a Ol Doino Mara. Oáza zeleně v poušti, palmy, eukalypty, písečné růže, dokonce několik malých obchůdků s kolou. Co na tom, že je teplá a zpěněná...

Ubytovávám se v „hotelu“ - hliněné kobce přikryté děravou lepenkou, bez lampičky, bez umyvadla. Sdílím ji se šváby a můrami. „Teče tady někde voda?“ osměluji se směrem k majiteli. „Jistě,“ odvádí mě přes dvůr k jedinému vodovodu. Otočí kohoutkem, z kterého ustrašeně vykoukne jediná kapka.

„Hmm, tak dneska neteče,“ prohlásí klidně a odchází. Zůstává pouze čpavkový zápach toalet a hemžení bílých červů v díře pode mnou. Večeřím v místní „restauraci“, venku na zemi, v prachu a naštěstí v úplné tmě. Jenom komíhavé světlo petrolejky v náznacích odhaluje všemožnou havěť ujídající moji porci tvrdého masa. V podobném duchu se odehrává i snídaně: obilné placky pečené na horkých kamenech, čaj s čerstvě nadojeným kozím mlékem, mravenci a broučci v miskách. Pokud tyto kulinářské kreace místních Samburů bez úhony přežiji, cesta přes hory Nyiru, na kterou se zítra vydávám, už bude jenom nedělní procházka, utěšuji se.

V South Horr mám neodbytný dojem, že tu definitivně končí svět a další cesta vede rovnou do pekla. Další dny mi dávají za pravdu, a až se tudy budu po dvou týdnech vracet, budu vděčný za „výdobytky civilizace“, za místo, kde se dá najíst, přespat, schovat se do stínu. A kde voda alespoň kape.

František Štaud




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země