nahoru

Živit se muzikou a cestovat? Jde to, Lucie Dobrovodská s kapelou projela Austrálii, Nový Zéland a Indonésii

Andrea Bláhová25. října 2017 • 17:30
Živit se muzikou a cestovat? Jde to, Lucie Dobrovodská s kapelou projela Austrálii, Nový Zéland a Indonésii
foto: archiv L. Dobrovodské a Paka

Lucie Dobrovodská o sobě říká, že je hudební nomád, zpěvačka, kytaristka a bandleader v jedné osobě. S kapelou Paka se loni v lednu vydala do Austrálie na měsíční turné – a nakonec zůstala na cestě dodnes. Procestovali navíc Nový Zéland a Indonésii, zpívali v klubech a barech. Za měsíc se nalodí na zaoceánskou loď Ovation Of The Seas a půl roku nevytáhnou paty z lodi. Jaké to je, žít v zahraničí bez jistoty práce? A jak zvládá kapela na cestách ponorku?

S kapelou jste projeli Austrálii, Indonésii a Nový Zéland. Co vás k tomu vedlo? Je to přece jen větší risk než pracovat doma.

Chtěla jsem zažít odpoutání od zóny komfortu, naučit se slušně anglicky a zkusit, jestli se dá muzikou uživit mimo Česko. Už mě nenaplňovalo chodit do práce na osm hodin, žít rutinu a tvářit se spokojeně.

Původně jsme vyjeli na jednoměsíční turné po Austrálii v lednu 2016. Austrálie nás úplně okouzlila. Je to nádherná a obrovská země a domů se nám prostě nechtělo. Půlka kapely odjela dočasně zpět do Česka kvůli jejich závazkům a já s přítelem ze zvědavosti vyrazila ještě na Nový Zéland. Země velkého bílého oblaku má úžasnou pověst mezi cestovateli a od Austrálie je to pár hodin letu. Řekli jsme si, že by bylo škoda tam nezajet. Indonésii jsme chtěli zažít se všemi jejími kontrasty. Každý ostrov je naprosto odlišný. Bali, Jáva, Lombok, Flores, Sumbawa... 17 500 ostrovů, každý má svůj vlastní jazyk a aby se ve čtvrtém nejlidnatějším státě lidé mezi sebou domluvili, učí se úřednímu jazyku zvaný bahasa.

Proč jste zvolili zrovna tyto země?

Nejdřív jsme projeli Austrálii. Už ten název Austrálie voní pořádnou dálkou a exotikou. Proč jsme se vydali na Nový Zéland? Protože toulavým botám se chtělo dál a právě Nový Zéland leží pouhých 1500 km od Austrálie a má skvělou pověst bezpečné země bez jedovatých zvířátek. Je to země nejkrásnější zelené, co jsem snad kdy viděla. Máte pořád co objevovat na poměrně krátkých vzdálenostech. Stoupali jsme na sopky, plavali v termální řece, šplhali na ledovec, na pobřeží měli na výběr ze spousty kilometrů krásných pláží bez lidí… Můžete tu vidět velryby, tučňáky, tuleně... Zažili jsme i zemětřesení o síle 7,4 stupňů. Nový Zéland táhne mnoho cestovatelů právě díky možnosti získat tzv. Working Holiday víza, což Austrálie doposud neumožňovala a po třech měsících musíte vycestovat. Indonésie byla zprvu únikovou cestou od zimy, která na Zélandu řádila. Řekli jsme si, že mrznout v červenci je úlet, a hledali, kam prchnout aspoň na dva měsíce do tepla. Bali, Jáva, Lombok, Sumbawa, Flores – tyto ostrovy jsme procestovali na skútru, s jednou kytaru na zádech a baskytarou připevněnou k řídítkám. Když přijel letos zbytek kapely, naplánovala jsem opět Indonésii a nějaké koncerty na Bali a Lomboku, aby kluci měli šanci zahodit obavy z angličtiny a taky aby načerpali neskutečné obrazy z cest. Na jedné straně hrajete v super luxusním hotelu, kde vám přechází z přepychu zrak, a o kilometr dál uvidíte kohoutí zápasy, hromady odpadků a vysmáté domorodce, kteří popíjí arak.

Je těžké pro českou kapelu najít takřka za pochodu práci na takových místech?

Je pravda, že za pochodu se asi 80 procent plánů mění. Jak jsem neměla ráda plánování, v tomto případě je potřeba vidět aspoň pár měsíců dopředu, aby si člověk zhruba načrtl, kam vyrazí, koho osloví, kde bude žít atd. Třeba teď jsme zakotvili na 2,5 měsíce v Queenslandu, v tropické části Austrálie.

Jakou hudbu hrajete?

Jsme čtyřčlenná kapela: dvě kytary, baskytara a cajon/bicí, hrajeme vlastní písně, které jsou žánrově na pomezí latiny, čardáše, funku, folku a popu a do toho světové hity, na které napasujeme vlastní aranž.

A ovlivňuje cestování po konkrétní zemi i vaši muziku?

To je dobrá otázka. Určitě nás cestování ovlivňuje. V autorské tvorbě se cestování projevuje novými myšlenkami, náměty a taky melodií a hlavně zážitky. Když se například kytarista při 20hodinovém přestupu v Hongkongu nechá unést hladem a kvůli hamburgeru mu uletí letadlo na Zéland. K napsání písně mě inspirovala i polívka zvaná kari laksa, která způsobila opět kytaristovi nemalé trable... Jinak je potřeba do repertoáru zařadit písně blízké lokálním posluchačům.

Co kontakt s místními, jak reagují na vaši hudbu?

Místní většinou přijdou po pár písních a začnou kluky nalívat. Moc se jim líbí naše písně, kupují CD, i když je v češtině. Jedna naše autorská píseň jménem Zpívám si má jednoduchý refrén, a tak ji učím publikum, takže už je to taková mezinárodní hymna, ale v češtině. U převzatých písní už máme načteno, která písnička s kým jak zahýbe.

Potkáváte na cestách krajany, třeba i dlouho usedlé v zahraničí?

Ano, potkáváme se s krajany a spolky, kdekoliv je to možné. V téměř každém větším městě je spolek Čechů a Slováků a pro ty jsem zpočátku primárně organizovala koncerty. V Austrálii jsme strávili nejvíce času v Melbourne. To je architektonický skvost, brána do Tasmánie a jedna z největších a nejživějších metropolí. Máme tam kamaráda Borise, kterého jsme adoptovali jako takového našeho australského tátu. Žije v Austrálii přes třicet let. Úspěšně podnikal a podporuje kulturní dění v Melbourne, spolupodílel se na koncertech Vlasty Redla apod. Seznámili jsme se s lidmi, kteří v Austrálii či na Zélandu žijí třeba i přes čtyřicet let. V Sydney je pětadevadesátiletý čiperný starosta Sokola, který vypadá tak o třicet let mladší. V Brisbane je zase Karel, srdcař, kterému táhne také k devadesáti, vysílá pravidelně v rádiu pro českou komunitu a obstarává bar v českém klubu. Většina krajanů má krásnou češtinu, nezapomněli na svou rodnou hroudu, ale cítí se už více doma tady, protože tu prožili většinu života. Drží české tradice, zejména českou kuchyni a Vánoce, i když je v prosinci vedro na padnutí. Mnoho Čechů, které jsme potkali, jsou šikovní pracovníci a také velmi úspěšní podnikatelé. Ptala jsem se, proč si zrovna zvolili Austrálii či Zéland. Například Jirka, majitel kavárny Park Cafe na pomezí národního parku Abel Tasman na Novém Zélandu mi odpověděl, že dál už to tehdy nešlo, pak už by se jen zase vracel blíž ke komunistům.

Čeká vás pětiměsíční práce na zaoceánské lodi Ovation Of The Seas. Je těžké takovou práci získat? A co od ní očekáváte?

Dnes díky sociálním sítím je konkurence extrémní, existuje nespočet výborných kapel, muzikantů, kteří se chtějí živit tím, co nejvíc milují. Takže získat kontrakt je těžké, zvlášť pro kapelu. Většina společností nabírá jednotlivé muzikanty a pak z nich skládá kapelu až na místě. Pátrala jsem přímo po agentech v Austrálii a na Zélandu a jednoho agenta dohnala k setkání v restauraci, kde jsem mu představila kapelu, ukázala několik videí. Za měsíc mi napsal, že má pro nás nabídku. Co očekáváme? Hlavně zkušenosti k nezaplacení! Budeme hrát téměř každý den, potkávat tisíce lidí a kolegy z hudební branže. Asi se sehrajeme natolik, že písně budeme hrát i pozpátku ze spaní. Ovation Of The Seas je jednou z největších lodí na světě a v této části patří k nejluxusnějším „plujícím městům“. Dovolenou zde tráví i australské celebrity.

Nebojíte se, že budete na lodi trochu „uvěznění“?

Ta loď je tak obrovská a plná všelijakých atrakcí, že snad za ten necelý půlrok bude stále co dělat. Jindy ale budeme moci vystoupit, porozhlédnout se po ostrovech, městech, objevovat a užívat si. Čeká nás plavba kolem Austrálie, Nového Zélandu, Nové Kaledonie, ostrovu Vanuatu a kus Asie.

Nehrozí na cestě kapele ponorka?

Hrozí, zejména když bydlíte v dodávce, což se dělo na Zélandu. Zjistila jsem, že ponorka nastává z nudy, takže je potřeba pořád hledat nějakou činnost. Horší je, když mají kluci ponorku a lenoru zároveň.

Je tohle vaše první velká cesta, nebo máte toulavé boty odjakživa?

Jezdila jsem po Evropě na enduro motorce. Okouzlilo mě Rumunsko se svými majestátními lesy a pohořími, nezkrocená Albánie a pohoří Prokletije, lány palouků na Ukrajině a tamní pohostinnost, exotické africké Maroko, Velký Atlas. To vše byly výlety na maximálně tři týdny. Ale opustit domovinu na dlouho dobu a vydat se do velkého neznáma a živit se hudbou, to nastalo až právě v lednu 2016, kdy jsme jeli tehdy jen na měsíc do Austrálie.

Na cestách chcete spíš poznávat a vnímat novou zemi, nebo potřebujete trochu adrenalinu?

Za sebe bych řekla, že oboje. Každá země má své kouzlo a kulturu. Austrálie je rozlohou větší než Evropa a na samotné procestování by to chtělo ideálně kombinaci letadla a auta. Procestovali jsme autem východní pobřeží od státu Victorie až po tropický severní Queensland. Projeli jsme nádhernou cestu k Dvanácti apoštolům mezi Melbourne a Adelaide a odtud už jsme raději sedli na letadlo a letěli do Západní Austrálie do Perthu. Nakoukli jsme do outbacku, to je vnitrozemská část Austrálie a ještě bychom chtěli vidět opravdu centrální Austrálii, známou svojí rudou barvou, domorodou populací Aboridžinců a všelijakou jedovatou havětí. Samozřejmě nás táhne trochu dobrodružství, a proto jsme se vydali hledat koaly, krokodýly... Velryby jsme bohužel nestihli.

Na Jižním ostrově Nového Zélandu, ve městě Queenstown, jsme se adrenalinovým zážitkům nevyhýbali a zkusili plavbu na tzv. jet boatu, extrémně rychlém motorovém člunu, jehož řidič nám dal pořádně zabrat v úžinách řeky. Docela velkým adrenalinem pro nás byla přírodní atrakce, kdy v listopadu loňského roku udeřilo pro nás první zemětřesení, a hned dosáhlo síly 7,4 stupně. Všechno se třáslo, člověk nemohl ani chodit. Většina dřevených staveb byla jak na kolečkách. Popraskaly silnice, zasypaly se tunely a najednou si člověk uvědomil, jak je proti tomu všemu malý.

Kam povedou vaše kroky z paluby zaoceánské lodi?

Jakmile nám skončí smlouva, vydáme se na pár dní do Česka a pak odlétáme do Kanady. Stále ještě zvažuji, v které oblasti začít. Buďto Vancouver, nebo Toronto. Láká nás kanadská příroda, ačkoliv ta zima zase tolik ne. V Kanadě strávíme asi pár měsíců a poté bychom se rádi přemístili do Spojených států, udělat si road trip a vzít to až do Jižní Ameriky. Nějaké kontakty máme v Brazílii, tak uvidíme, co se vyvrbí.


Další informace z turné najdete na webech www.dobrovodska.cz www.lucydobro.com.

Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země