nahoru

Spása čeká na severu. To si myslí většina obyvatel středoamerického Salvadoru

EDUARD FREISLER27. října 2017 • 08:30
Spása čeká na severu. To si myslí většina obyvatel středoamerického Salvadoru
foto: Michael Věžník

V překladu znamená jméno jejich státu Spasitel. Mnozí obyvatelé Salvadoru, nejmenší země pevninské Střední Ameriky, ale nehledají spásu ve svém vlastním státě. Především mladí lidé emigrují, aby hledali své štěstí ve Spojených státech. Utíkají před bídou, násilím a korupcí. Opouštějí ale také zemi úchvatných sopek, kráterových jezer, hlubokých džunglí a skvostných pláží.

Salvadorci s nadsázkou říkají, že z jakéhokoli místa v jejich zemi lze zahlédnout sopku. Některé z nich mají až spirituální význam. Sopka Izalco, po jejímž hřebeni stoupám jednoho horkého odpoledne, je jedním z takových posvátných vrcholů. Kdysi se jí říkalo „maják Pacifiku“, protože se podle lávy stékající podél jejích úbočí mohli lehce orientovat námořníci, kteří k Salvadoru připlouvali. Žhavé stuhy lávy prý bylo možné z oceánu zahlédnout ze vzdálenosti stovek kilometrů.

Výstup na majestátní Izalco zabere zhruba hodinu a půl. Kamenitý a prašný podklad se mnou toho dne překonávají lidé nejrůznějšího věku, profesí, náboženství, snů a plánů. Je to pestrá společnost lidí, kteří svými názory a pocity vystihují současnou atmosféru této země. Jako by se jejich citové hnutí promítalo do tempa, se kterým zdolávají strmý svah Izalca.

K vrcholu například hbitě a s viditelnou nedočkavostí stoupají tři mladíci. Může jim být kolem pětadvaceti let. Jeden z nich s sebou vláčí rádio, z nějž se linou chrčivé rytmy reggaetonu, jakési latinskoamerické verze rapu. Mladíci toho mnoho nenamluví, ale když usedáme na jeden kamenný výstupek, z něhož je nádherný výhled do údolí, jejich temperament se naplno projevuje: pošťuchují se, překřikují a hádají. Jejich půtky jsou ale především hrou, která je utvrzuje v jejich vzájemném přátelství. Tito tři mladí muži drží při sobě. V budoucnu je čeká tvrdší zkouška, než je výstup na Izalco - zkouška, která jistě prověří jejich spojenectví. Chystají se emigrovat do Spojených států, kde chtějí najít lepší a pohodlnější život.

Podobně uvažují mnozí „Salvadoreňos“, jichž v Americe dnes žijí zhruba dva miliony, tedy třetina současné populace Salvadoru. Vůdce trojice mých souputníků Manolo je přesvědčen, že se do zaslíbené země také dostane. Věří, že ve třech jsou jejich šance větší. „Do Ameriky se snáze probijeme, když budeme spolu,“ říká tento vytáhlý, hubený mladík a poodhaluje jejich plán. Chtějí se do USA dostat přes severní Guatemalu skrze neprostupnou oblast husté džungle s dávnými památkami Mayů - slavné indiánské říše.

Chtějí jít přes provincii jménem Petén, jež je chráněnou mayskou biosférou. Nejsou tu žádné cesty, do Mexika se tu autem nebo autobusem dostat nedá, hustá džungle ztěžuje i pěší pochod. Ztratit se tu je snadné. Manolo a jeho kamarádi si ale nic takového nepřipouštějí, doufají totiž, že jim při pouti budou stát v cestě jen starobylé chrámy a pyramidy.

Kojoti okrádají

„V této oblasti není tolik policistů ani banditů jako na jihozápadní hranici Guatemaly s Mexikem,“ domnívá se Manolo. Jeho jistota je ale náhle pryč, jako by svými posledními slovy sám sebe přesvědčoval. „Člověk slyší někdy dost hrozné příběhy o tom, jak bandité emigranty přepadají, surově bijí a okrádají, dokonce znásilňují ženy. Na severu se jim ale vyhneme,“ podporuje Manola o hlavu menší Angelo. Dodává, že svou dívku z bezpečnostních důvodů na cestu raději nevezme. Jeho dva kamarádi horlivě přikyvují. „Bude to určitě drsná cesta, to je jen pro chlapy,“ odtuší Manolo. Nikdo z této trojice se přitom netrápí myšlenkami na samotný přechod do Spojených států. Na americko-mexické hranici na nelegální emigranty přitom čeká vysoký plot, milice, dobrovolní strážci a stejně jako v Guatemale bandité.

Manolo a jeho kamarádi ale zřejmě opravdu nemají jinou šanci, než vydat se do Ameriky nelegálně. Všichni tvrdí, že jinak by se do USA nedostali, protože nemají šanci získat vízum. Když se ptám Manola, jestli nevyužijí služeb profesionálních převaděčů, tzv. kojotů, rozhodně kroutí hlavou. „Zvládneme to sami, proto chceme vyrazit ve třech, kojoti by nás jenom okradli,“ prohlašuje rezolutně.

Faktem je, že kojoti si dnes za přechod přes hranice do USA účtují tisíce dolarů. Strastiplná cesta, která se po poměrně náročném výstupu na Izalco možná nezdá zas tak těžká, je ale pro tyto muže lepší volbou než život v salvadorském hlavním městě San Salvadoru, odkud všichni tři pocházejí.

Angelo mě však vyvádí z omylu. Upozorňuje, že on jde do Ameriky jen z praktických důvodů. V cestě nespatřuje žádnou romantickou pouť se šťastným koncem jako jeho kamarádi. Navíc na něj doma bude, jak doufá, čekat jeho přítelkyně. „Američané neumějí žít. Jen se honí za penězi a postavením. Až vydělám dost peněz, určitě se vrátím domů. Do Ameriky jdu jen z donucení,“ říká Angelo, a to i přesto, že by se vrátil do města, které provází divoká pověst.

S puškou i před pekařstvím

San Salvador zažil výbuchy pouličního násilí, zemětřesení a samozřejmě se mu nevyhnula ani nekonečná občanská válka, která jako jed zasáhla celý Salvador. Při procházce zanedbaným centrem mi připadá, že Manolova parta je na svou cestu dobře připravena. Kdo přežije ve zdejších drsných čtvrtích, ten vydrží snad všechno.

Středu města dominuje obludně rozlehlá, špinavá tržnice. Dá se zde v úmorném horku koupit téměř vše - od jídla (odpuzující je především pohled na hovězí maso zavěšené na hácích, které obletují hejna much) přes oblečení až po zastaralou elektroniku.

Za tržnicí se nacházejí nízké polorozpadlé boudy ze dřeva a plechu, kde své služby nabízejí prostitutky, a to i za bílého dne. Některé z žen jsou doslova zubožené a nabízejí kolemjdoucím mužům svá vychrtlá těla. Přes jejich mnohdy tristní vzhled v sobě ale nezapřou temperament. V otevřených dveřích či oknech potenciální klienty lascivně, občas až obhrouble oslovují a lákají je do svých skromných příbytků.

Dekadentní zpustlost místa dokresluje nedaleká nálevna. O mříž, která zde odděluje barmana od zákazníků, se opírají dva opilci. Když do pološeré místnosti nakouknu, udeří mě do obličeje i přes ubíjející vedro vlhkost. Jeden z opilců se náhle probere z alkoholické mrákoty a vyřítí se ze dveří. Křičí, abych mu dal dolar na jídlo. Proud ostrého slunce ale jeho nejisté kroky zpomalí. Muž s rozčepýřeným účesem a strniskem vousů je oblečen do potrhané košile a špinavých kalhot. Chvíli mě bosý pronásleduje po ulici, než své úsilí vzdá a opět se stáhne do svého útočiště - baru s mřížemi. Horko z něho vysálo i poslední záchvěvy agresivity.

San Salvador je násilnými projevy neblaze proslulý. Před mnoha obchody, restauracemi nebo čerpacími stanicemi proto stojí po zuby ozbrojení členové ochranky. Muži s puškami tu dokonce hlídají i prodejnu s náhradními automobilovými díly, samoobsluhu či obyčejnou pekárnu. I v San Salvadoru jsou ale klidné čtvrtě plné zeleně a pěkných upravených vilek. Tak vypadá například západní předměstí.

V této poklidné oáze však většinou žije městská elita či střední třída, například pro Manola je to zapovězené území. On žije v chudinské čtvrti na opačné straně města. Slumy se tu bez přehánění táhnou až k obzoru. „Když získáš práci, stejně si moc nevyděláš. Když ji nemáš, jen tak se potloukáš po ulici. Takový život za nic nestojí,“ vykládá Manolo. Malebné údolí, které se rozkládá u úpatí Izalca, dává alespoň na čas na špínu a ubohost San Salvadoru zapomenout.

Zdejší vulkanická krajina je zvlněná jako moře, jako by tu někdo jámy vydlabával obří polévkovou sběračkou. O pár dní později shlížím na podobný krajinný ráz těsně u hranic s Hondurasem, v přírodní rezervaci zvané Montecristo. Ta je proslavená svým čistým, vonícím mlžným pralesem. V dálce lze spatřit jedno z mnoha kráterových jezer a k mému pobavení i vrcholky několika sopek. Z každého místa v Salvadoru uvidíš sopku…

Zásobuji Ameriku dětmi!

Můj průvodce po rezervaci, šedesátiletý José, se rovněž rozhovoří o emigraci do Spojených států, kde má syna a dceru. José má ještě další dvě děti, které s ním žijí v nedalekém městě. „Zásobuji USA levnou pracovní silou,“ vtipkuje. Hned na to ale dodá, že syn i dcera si dnes v Americe vydělávají natolik slušně, že živí své rodiče a sourozence zde v Salvadoru. Dá se říci, že země dnes z peněz posílaných z USA žije. Takzvané „remesas“ ročně dosahují dvou a půl miliardy dolarů a tvoří tak téměř dvacet procent hrubého domácího produktu Salvadoru.

José je na své děti pyšný. Podobně obdivně ještě dokáže hovořit o sopkách. Bídu, války a násilí se snaží rychle přejít, o vulkánech ale umí vyprávět hodiny. Nezapomene přitom zmínit také Izalco. I k tomuto vulkánu chová bázlivou úctu. Není se čemu divit, Izalco začal chrlit lávu a kamení roku 1770, k erupcím zde docházelo až do roku 1966, a to nejméně padesátkrát. Izalco již ale téměř půl století není aktivní. „Nemůžeme si myslet, že je vyhaslý. Naše sopky vždy dokážou překvapit,“ varuje José a odkazuje tak na zdejší neustálý život v nejistotě. Jako by na obyvatele Salvadoru nepřetržitě číhalo skryté nebezpečí, jako by jejich životy mohlo každou chvíli rozvrátit další neštěstí - od výbuchu sopky až po období sucha.

Když o Josém a jeho dětech vyprávím při výstupu na Izalco Manolovi, každé mé slovo hltá. Ve svých snech si představuje přesně takové postavení, tak vysokou životní úroveň, která mu umožní podporovat jeho blízké v San Salvadoru. Na Izalco ale ten den stoupají i Salvadořané, kteří na emigraci nepomýšlejí a ani o ní nikdy neuvažovali. K těmto lidem patří například skupina křesťanů. Většinou to jsou muži a ženy ve středních letech, někteří na svých zádech dokonce do svahu sopky táhnou své malé děti. Na jednom z dalších výstupků využívám příležitosti k rozhovoru s postarším mužem, který je vůdcem skupiny. Své malé, zhruba tříleté dceři zpívá ukolébavku. Muž mi odhaluje jinou tvář života Salvadorců.

Žádná vášnivá provolání Manola a dychtivý pohled upřený do budoucnosti. Inácio, jak zní mužovo jméno, působí vyrovnaně, spokojeně, usedle. I on ale hledí do lepší budoucnosti. „Sopka nás očistí, hledáme tu naději, útěchu i víru v budoucí dny,“ vysvětluje mi motiv svého výstupu na Izalco. Je to jakýsi horský kazatel. Na vrcholu všichni křesťané utvoří kruh, do jehož středu posadí své malé děti. Inácio se začne modlit a postupně přejde v kázání. Izalco v tu chvílí zespodu zahalí mrak, takže celý výjev vypadá opravdu nadpozemsky.

Kousek od skupinky křesťanů postává muž, jemuž se ve tváři zračí tupá bolest. I on podle svých slov přišel na vrchol sopky hledat klid. A zapomnění. „Tato země si snad prošla vším nejhorším,“ říká a pomalu vyjmenovává všechna největší neštěstí.

Z hor do parlamentu

Salvador zažil letitou občanskou válku, opakovaná zemětřesení, sucho, pouliční násilí vyvolané drsnými gangy i socialistické hospodářské experimenty. Muž tyto tragédie nijak hlouběji nerozebírá. Jizva, hlavně ta z válečných ran, je ještě příliš čerstvá. „A ty jsi odkud? Z Ameriky?“ zeptá se mě, aniž odtrhne pohled od údolí. Když odpovím, že nejsem Američan, jen neznatelně pokývá hlavou a bez vysvětlení dodá: „To je dobře.“ Manolo mi při sestupu říká, že někteří Salvadorci stále nemohou Američanům odpustit, že během občanské války podporovali vládní vojska, která sváděla tvrdé bitvy s marxistickou guerillou známou pod zkratkou FMLN.

Tato písmena jsou i dnes k vidění na zdech některých měst na severu či východě země. Členové FMLN již ale dávno zanechali svého ozbrojeného vzdoru, dávno opustili odlehlé hory, z nichž podnikali výpady proti vládním vojskům. Občas také přepadali vesničany a násilím je verbovali nebo jim kradli jídlo. Bývalí partyzáni, jejichž domovem byla džungle, jsou dnes politiky v drahých oblecích a kravatách a místo boje vyznávají diplomacii. Ukázali se jako přesvědčiví politici - v parlamentních volbách před dvěma roky dokonce zvítězili.

Každopádně fakt, že se americká vláda rozhodla aktivně se zapojit do občanské války (Washington se tehdy obával, že Salvador bude následovat komunistickou Kubu a Nikaraguu), vyvolává u mnohých Salvadorců dodnes přinejmenším hořké vzpomínky. Podle těchto lidí USA drastickou válku svou přítomností jen prodlužovaly, protože radikální levicové guerilly bojovaly s o to větší odhodlaností. Konflikt trval celá 80. léta minulého století. Počet obětí je nyní odhadován na sedmdesát tisíc.

„Lidé jako on navíc těžce nesou, že jsme před lety přijali dolar jako oficiální měnu,“ naráží Manolo na rozhodnutí vlády, jež uznala americký dolar za oficiální měnu v roce 2000. Salvador se tak stal po Panamě a Ekvádoru třetí latinskoamerickou zemí, kde se dnes platí americkými dolary. Postupující mračna mezitím zahalila i křesťany. Doléhají k nám jen jejich tiché, vroucí modlitby a pláč dítěte, které nedokáže seanci dospělých už vydržet. Veškeré úvahy a nakonec i rozmarnost dítěte utne volání průvodce a policisty. Je na čase vrchol Izalca opustit. Policista (na vrchol nás doprovázel z bezpečnostních důvodů, v okolí se totiž prý potulují „podivné existence“) ještě čeká na křesťany. Konečně se ozve sborové amen a začíná prudký sestup po doslova tekoucím prašném povrchu sopky. Někteří lidé dolů sestupují očištěni, jiní se vracejí ke svým všedním starostem a strádáním, další s nadějí, že se jejich život změní k lepšímu - že je spasí útěk na sever.

EDUARD FREISLER




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země