nahoru

Objevování Alžírska: Koncert pro pět smyslů. To je „království dun“ zvané Sahara

Juraj Kaman24. října 2017 • 12:30
Objevování Alžírska: Koncert pro pět smyslů. To je „království dun“ zvané Sahara
foto: Isifa

„Alžírsko je nejkrásnější zemí Sahary a Sahara je nejkrásnější částí Alžírska,“ prohlásil starý Tuareg, se kterým jsem sdílel teplo ohně uprostřed pouště. Oranžové plameny se mu odrážely v tmavých očích a jeho slova, na která byl jinak skoupý, si pamatuji dodnes. Magickou pustinu, která pokrývá devadesát procent největšího státu Afriky, jsem si zamiloval už při pohledu na první písečnou dunu.

Než jsem se k ní dostal, chvíli to trvalo. Sahara totiž není jen nekonečné moře zlatého písku, jak se někteří mylně domnívají. Písečné přesypy pokrývají pouhou pětinu světových pouští, a i když je to v Alžírsku o něco více, může trvat řadu hodin, než se dostanete k fotogenickým křivkám zlatavého nekonečna. Nemalou část území tvoří skalnatá poušť zvaná hamada. Štěrkové poušti se říká serír, hlinité sebcha, oblázková je nazývána reg a písečná erg.

Zdánlivou jednotvárnost pouštní scenerie na některých místech zpestřují hory, náhorní plošiny se strmými svahy, rozbrázděné hlubokými údolími a hřebeny, třpytivá slaná jezera a spousta přírodních útvarů. K těm nejznámějším patří černé vulkanické formace v pohoří Hoggar na jihovýchodě země.

Co stvořily sopky

Součástí Hoggaru, známého i jako Ahaggar nebo al-Haqir, jsou dva výjimečné vrcholy, které mají bezmála tři tisíce metrů: Tahat, nejvyšší vrchol Alžírska, a Assekrem. Jeho jméno znamená v jazyce Tuaregů „Konec světa“. Toto magické místo zhruba před sto lety okouzlilo i francouzského kněze a velkého přítele Tuaregů, Charlese de Foucaulda. V mládí býval pěkné kvítko. Pořádal nekonečné večírky, holdoval alkoholu i ženám. Na cestu ducha se vydal teprve ve zralém věku, když se snažil hříchy mládí všemožně odčinit. Závěr života se rozhodl strávit v ústraní a za své působiště si zvolil právě Assekrem, kde si vybudoval skalní poustevnu. Pobýval v ní až do roku 1916, kdy byl zavražděn. Modlitebna je díky péči křesťanských mnichů stále v provozu a o svátcích k ní z Tamanrassetu (Tamanrsat) míří slavné poutě.

Severovýchodně od Hoggaru leží další vulkanické pohoří, které je zároveň jedno z největších nalezišť prehistorického umění na světě - Tasili Wan Ahar. Pod skalními převisy, v jeskyních, výklencích a dalších zákoutích této jedinečné přírodní galerie, která je dnes národním parkem, bylo objeveno a zmapováno nesmírné množství skalních kreseb a rytin. Dokumentují tisíciletý vývoj Sahary, včetně období, kdy ještě nebyla vyprahlou pouští, ale zeleným úrodným místem plným života a zvířat.

Písek bez hranic

Když přejdete hory a na obzoru zahlédnete nekonečné obří duny Velkého západního i východního ergu, začne vám vrtat hlavou: Kde se ty miliardy tun písku berou? Jejich původ je různý. Z valné části jsou to poslední, nejtvrdší zbytky zvětralých a rozpadlých skal, ale také naplaveniny říčních písků z doby, kdy zde nebyla nouze o vodu. Vítr, který je nepopiratelně nejvýraznějším činitelem pouštních změn, si s pískem neustále pohrává, zvedá jej, přenáší z místa na místo a opět ukládá do nepravidelných přesypů. Usazování písku začíná za každou sebemenší překážkou na zemském povrchu, která zbrzdí rychlost větru. Ten pak písečná zrna ztrácí před i za překážkou, kterou může být kámen, trs trávy, pahorek nebo třeba protipísečný zátaras. Před bariérou zpravidla vzniká větrný vír a písečná zrna tvoří návěj. Za překážkou narůstá závěj a nakonec je celá překážka pohlcena písečným pahorkem.

Jeho závětrná strana je protáhlá ve směru větru a tvoří písečný jazyk nebo cíp, který jako předvoj písečného pahorku postupuje vpřed. Za ním se stěhuje celý přesyp. Při bližším pohledu je vidět, jak vítr písek třídí. Těžší zrnka se jen pomalu kutálejí, lehčí zrnka poskakují a drobná letí těsně nad povrchem duny. Při písečných bouřích se dostane písek naprosto všude a není před ním úniku. Ta nejjemnější zrníčka a pouštní prach může vítr vynést i tři tisíce metrů vysoko a znovu jej uložit o tisíce kilometrů dál.

Písečné žároviště

Cesta k dunám vede nejdříve jednotvárnou pustinou. Na první pohled je rovná jako deska stolu, ve skutečnosti je však plná dolíků a brázd. Je to hamada rozbrázděná kolejemi od terénních aut. Značná část jejího rozpáleného povrchu je pokryta tzv. pouštním lakem. Toto tmavě hnědé až černé zbarvení je typické pro některé horniny při jejich dlouhodobém vystavení suchému pouštnímu klimatu. Extrémně vysoké teploty vysávají z kamenů vzlínající vodu i s oxidy železa a manganu, které jsou v ní rozpuštěné. Ty se po odpaření vody usazují v podobě povlaků na povrchu horniny. Při pohledu z dálky krajina vypadá jako posypaná uhlím, ale černé kameny bývají po rozbití uvnitř překvapivě světlé.

Orientace v tomto zrádném terénu není pro člověka z Evropy jednoduchá a bloudění v rozpálené pustině může být i osudné. Mnoho turistů si proto na cestu k dunám najímá terénní auto i s domorodým šoférem. Bohužel, jen málokteré z místních vozidel je vybaveno spásnou klimatizací. Člověk tak má jen dvě volby: buď se dusit žárem ve voze se zavřenými okny, nebo je otevřít a nechat se opékat vlnami žhavého vzduchu.

V poledne teploty šplhají až k padesáti stupňům ve stínu, ovšem najít stín je téměř nemožné. Statistiky tvrdí, že nejvyšší teplota naměřená na Sahaře byla 57,7 stupně, pokud se však nemáte kam ukrýt, velice rychle získáte pocit, že rekord byl určitě překonán. V takových okamžicích vám přijde neuvěřitelné, že noční teploty někdy klesají i pod bod mrazu.

Ranní překvapení

Kdo se nechce nechat mučit pekelným žárem a uvítá spíše pocity rajské, měl by se do království dun vydat za svítání. Nejenže je teplota vzduchu nejpřijatelnější a pohled na duny nasvícené vycházejícím sluncem jeden z nejkrásnějších, ale prostředí poskytuje nejvíce důkazů o tom, kolik života v sobě zdánlivě mrtvá krajina skrývá. Zatímco přes den se vám může zdát, že se zde kromě velbloudů a lidí jiní živí tvorové nevyskytují, po ránu vás nespočetné stopy v písku přesvědčí o opaku. Zkušený znalec podle nich pozná, kudy se přesouval fenek, pískomil, myš nebo agama.

K obyvatelům Sahary patří i desítky druhů stěhovavých ptáků, štíři, ještěrky, hadi a brouci. Někteří z nich jsou tak přizpůsobení pouštnímu klimatu, že jejich celodenní spotřebu tekutin pokryje pouhá ranní rosa. K jedněm z nejzajímavějších živočichů patří scink, jemuž zde říkají pouštní ryba pro jeho charakteristický způsob pohybu, který ze všeho nejvíc připomíná plavbu. Někteří zástupci fauny jsou aktivní i brzy dopoledne, později, v sílícím žáru, vše živé mizí v úkrytech.

Sladkost pouště

Ranní návštěvě dun může co do romantiky konkurovat snad jen návštěva pozdně odpolední nebo večerní. Čím je slunce blíže k obzoru, tím je teplota opět snesitelnější a krajina plná ladných křivek plastičtější. K nejlepším zážitkům patří podvečerní vyjížďka na velbloudím hřbetě, spojená s noclehem uprostřed písečného moře. Je to zážitek, při kterém si přijdou na své všechny lidské smysly. Nejdříve je to zrak, který se nemůže nabažit krásy zapadajícího slunce a jeho odlesků v pouštních vlnách. Pak hmat, který registruje miliardy jemných zrníček masírujících receptory všech obnažených částí těla. Čich přichází na řadu ve chvíli, kdy váš průvodce rozdělá ohýnek z velbloudího trusu a začne na něm připravovat tradiční pokrm. Ještě než obloha změní barvu ze světle oranžové na tmavě modrou, večeře je připravena. Voní i chutná báječně a horký mátový čaj je v chladnoucím písku tím nejlepším osvěžením.

Po nasycení těla přichází na řadu saturace ducha. Magické ticho přeruší tklivé tóny berberských písní, často doprovázené i hrou na bubínky. Pak se na obloze objeví první hvězda. Za ní další a další, až je najednou celé nebe poseté neuvěřitelným počtem malých světýlek. Možná si v takové chvíli vzpomenete na Malého prince a jeho autora pana Exupéryho, který kdysi na Sahaře havaroval s letadlem a pod hvězdnatým baldachýnem čekal na svítání. „Teď už jsem neměl docela nic,“ psal později, „byl jsem jen smrtelník ztracený mezi pouští a hvězdami, jenž cítil pouze, jak sladké je dýchat... A přece jsem měl náhle spoustu snů. Vytryskly tiše jak voda z pramene, ani jsem hned nechápal, jaká sladkost mě to zaplavuje…“


DOKONALÝ OBYVATEL POUŠTĚ

Bez velbloudů by byl život v saharských pustinách nemyslitelný. Jsou schopni ujít denně 40-80 km s 200kilovou zátěží. V severní Africe je nejrozšířenější velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius), známý jako dromedár. Výborně se adaptoval na zdejší extrémní podmínky. Například jeho srst je doslova mistrovským dílem přírody: na povrchu může být rozpálená, ale na kůži zůstává teplota kolem čtyřiceti stupňů. Za nozdrami má velbloud jakýsi výměník tepla. Tady se zachycuje vlhkost při výdechu a současně se ochlazuje vzduch, který zvíře vdechuje. Ledviny jsou vybaveny tak, že se voda z moči zčásti vrací zpět do těla. Z močového měchýře pak pomalu vychází už jen hustá sirupovitá tekutina. Rovněž trus se před odchodem z těla vysouší pomocí speciálních buněk. Je potom tak dokonale zbaven vody, že je možné ho ihned použít k rozdělání ohně.

Díky upravenému metabolismu vydrží velbloud bez vody dva týdny, někdy i déle. Když přijde do oázy, může během patnácti minut vypít i 150 litrů vody. Část této zásoby uchovává ve stovkách malých přepážek ukrytých v žaludku. Jako zásobárna vody slouží i červené krvinky, které mají jinou stavbu než u ostatních teplokrevných živočichů. Při vstřebávání vody mohou mnohonásobně zvětšit svůj objem a v případě potřeby vodu opět uvolnit do organismu.

Teprve po vyčerpání všech těchto zásob dojde na pověstný hrb. Ten neobsahuje vodu, ale tuk, který dokážou zvířata při trávení proměnit v tekutinu. O velbloudech se říká, že mají dobře vyvinutý čich a vodu umějí ucítit na vzdálenost mnoha kilometrů. Ačkoli na některých transaharských trasách už jezdí místo karavan velbloudů konvoje nákladních automobilů, většina pouštních obyvatel si život bez svých odvěkých hrbatých společníků neumí představit.

Juraj Kaman




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země