nahoru

Turecký světec Hacš Bektas Veli aneb Čtvery dveře k osvícení

Zdeněk Micka18. října 2017 • 08:30
Turecký světec Hacš Bektas Veli aneb Čtvery dveře k osvícení
foto: Zdeněk Micka

Malý hádž - tak bývá často nazývána pouť ke svatyni Hacšbektas, na kterou se každý srpen vydávají tisíce tureckých muslimů. Mnozí ji chápou jako náhradu za příliš nákladnou cestu do Mekky, většinu však ke staré hrobce uprostřed Anatólie přivádí obdiv k odkazu jednoho z největších islámských mystiků středověku.

Svatyně Hacšbektas (čti hadžybektaš) leží ve stejnojmenném městečku v samém srdci Turecka nedaleko turisticky atraktivní Kappadocie. Nejde o běžnou mešitu, ale o klášterní komplex kdysi mocného dervišského řádu Bektasi, jenž dnes slouží jako muzeum. Uvnitř se nachází hrobka velkého súfiského filozofa Hacš Bektase Veliho.

Súfismus (islámský mysticismus) měl ve středověku velký vliv na rozvoj muslimského světa. Súfiové hlásali lásku k bohu a byli přesvědčeni, že k jeho poznání nelze dospět pouhým studiem koránu. Mezi prostými lidmi si rychle získali velkou oblibu. Díky nim zapustily v islámu kořeny nové prvky, úplně cizí původnímu učení proroka Mohameda. Jedním z nejcharakterističtějších byla vážnost prokazovaná súfiskému učiteli, která po jeho smrti často přerostla v jeho uctívání.

Anatolští dervišové

První súfiské řády začaly vznikat v 9. století. Jejich členové si nejprve připomínali boha pronášením určitých magických vět a ovládáním dechu, čímž prohlubovali soustředění. Později však vznikl v každé svatyni společný rituál, při němž věřící dosahovali extatických náboženských zážitků zpěvem, tancem a poslechem hudby. Mnohé řády se příliš neřídily přísnými přikázáními koránu a nechávaly se silně ovlivnit jinými náboženstvími a původními pohanskými kulty. Patřili k nim i stoupenci Hacš Bektase Veliho. Jejich náboženské úkony provázelo podávání chleba, vína (!) a sýra vzdáleně připomínající křesťanské svaté přijímání, zpovídali se svému učiteli a věřili v jakousi boží Trojici, kterou představoval Alláh, prorok Mohamed a jeho zeť Alí.

Zlatým věkem súfiských řádů bylo 13. století. Tehdy také působil světec Hacš Bektas Veli. O jeho životě je toho známo jen málo. Pravděpodobně se narodil ve východoíránském Nišápúru roku 1208. Když dokončil dlouhá studia, vydal se na pouť do Mekky. Poté cestoval po muslimských zemích a doputoval až do Anatólie. Našel tu zemi rozdělenou mezi několik rozhádaných tureckých dynastií a ohrožovanou mongolskými nájezdníky. S ideou restaurovat rozpadlou tureckou jednotu a spojit úsilí k vybudování společného bezpečného domova všech muslimů putoval z jednoho města k druhému, až se nakonec usadil na místě dnešní svatyně Hacšbektas.

Bratrstvo černého kotle

Jako duchovní vůdce a hlasatel morálky připravil Hacš Bektas Veli cestu pro nástup osmanské říše v Malé Asii. Byl uznávaným duchovním, ale i vůdcem vojáků a učitelem rolníků. Prosazoval turecký jazyk a literaturu a pomáhal popularizovat islámskou víru.

Po smrti svého zakladatele se sekta Hacšbektas v Anatólii rychle rozrůstala. Částečně pro podobnost některých obřadů s křesťanskými, neboť v mnoha oblastech země žil ještě odkaz Byzantské říše. Později byl řád silně propojen se sbory obávaných janičárů. To také připomíná jeden z exponátů uvnitř muzea: posvátný karakazan neboli černý kotel. Tento předmět byl velmi důležitý jak pro členy sekty, tak pro janičáry. Měl symbolizovat společenství a pospolitost, tak jako poslední večeře Páně v křesťanství. Janičáři také vyjadřovali převrácením kotle nespokojenost se sultánem, což někdy skončilo i sesazením vládce z trůnu.

Zatímco život Hacš Bektase Veliho je do jisté míry zahalen tajemstvím, jeho učení je dobře známo. Zanechal totiž po sobě velké literární dílo zvané Makalat, které podává ucelený obraz o jeho mystických myšlenkách a filozofických názorech. Cesta vedoucí k osvícení má podle této bible tureckých dervišů čtyři fáze, které jsou nazývány „Čtvery dveře“.

Prvním krokem je schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. Druhým stupněm je povinnost žáků modlit se dnem i nocí a vzývat boží jméno. Třetí fáze je zakladatelem řádu nazývána marifet čili osvícení. Posledních „dveří“ dosáhne pak jen ten mystik, který praktikuje skromnost, pokoru, zcela zapomene sám na sebe a pohrouží se do stavu nekonečného rozjímání a modlitby. Dnešnímu člověku je však nepochybně více srozumitelný světcův důraz na lásku, rovnoprávnost mezi mužem a ženou a ideály humanismu.

Prohřešky, které Hacš Bektase Veliho nejvíce pohoršovaly, byly okázalost, pokrytectví a nestálost. Často se traduje jeho výrok: „Nemá smysl očistit se zvnějšku, když v duši sídlí zlo.“

Zakázaná sekta

Z původní školy, kde kázal Hacš Bektas Veli, se dodnes nezachovalo nic. Výstavba dnešního klášterní komplexu započala až ve 14. století a jeho jednotlivé stavby vznikaly v průběhu osmanského období. Nacházejí se tu tři nádvoří, nádherné fontány a několik posvátných hrobek. V té nejuctívanější leží sarkofág zakladatele řádu, pokrytý ozdobnými látkami s vyšitými citáty z koránu. Největší kopule se klene nad salonem Meydan Evi, kde kdysi probíhaly slavnostní obřady zasvěcení nových členů.

Dnes tu visí tradiční hudební nástroje a portréty Hacš Bektase. Uvnitř svatyně je vystaveno také několik archivních snímků, které připomínají, že toto místo navštívil roku 1919 pozdější zakladatel turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Je tedy pravděpodobné, že měl k učení Hacš Bektase Veliho blízko.

Přesto nechal řád Bektasi spolu s ostatními dervišskými sektami roku 1924 postavit mimo zákon. Důraz, který kladli jeho stoupenci na tradice, byl totiž v rozporu s moderními reformami, které prosazoval. Učení Hacš Bektase Veliho nebylo však v Turecku zapomenuto a nakonec došlo i k jeho částečné rehabilitaci. V roce 1964 byl klášter zpřístupněn veřejnosti jako muzeum a každý rok mezi 16. a 18. srpnem se tu koná velká náboženská slavnost, oficiálně prezentovaná jako kulturní festival.

Súfiské učení je zkrátka stále přitažlivé i pro mnohé dnešní muslimy a říká se, že stoupenci starých dervišských sekt jsou nyní hlavními silami islámského fundamentalismu v zemi. Vztah většiny dnešních Turků k Hacš Bektasi Velimu je však podobný vztahu Čechů k J. A. Komenskému. Málokdo četl něco z jeho díla, všichni ho však uznávají jako velkého učence.

Často se lze setkat s názorem, že jeho humánní zásady korespondují s Mezinárodní deklarací lidských práv z roku 1948. To je jistě trochu přehnané, ale v mnohém tento myslitel určitě předběhl svou dobu. Vždyť v některých částech světa by byl (možná) ještě dnes považován za kacířský jeho často citovaný (slavný) výrok: „Národ, který neposkytuje svým ženám vzdělání, se nemůže vyvíjet.“


Alláhovi heretici

V souvislosti s islámem se často píše o rozdílech mezi šíity a sunnity. Trochu se přitom zapomíná, že velká část muslimů, kteří přicházejí do Evropy nebo žijí přímo za jejími humny, patří také k alevitům. Stoupenci tohoto duchovního islámského směru neuznávají tradiční výklad koránu, neřídí se právním kodexem šaríja, nemodlí se pětkrát denně, nedrží ramadán, a dokonce ani nedodržují zákaz pití alkoholu. Udržování vnitřní čistoty je u nich nadřazeno všem vnějším projevům a rituálům. K učení patří také důraz na rovnoprávnost žen. Alevity spojuje se šíity láska a úcta k Alímu, kterého považují za právoplatného následníka proroka Mohameda, ale značný vliv na jejich víru mělo i východní křesťanství.

V Turecku tvoří alevité téměř pětinu obyvatelstva. Řád bektasi je jednou z odnoží sekty alevitů. Dále patří k alevitům tahtaci (tahtacilar, doslova: sekáči dřeva). Většinovými šíity bývají alevité často označováni za zavrženíhodné odpadlíky od islámu. Dodnes to proto nemají v Turecku jednoduché. Například v roce 1995 došlo v Sivasu během festivalu k masakru, při kterém zahynulo v plamenech přes třicet alevitů. Útočníci vyvázli se směšnými tresty. Není divu, že příslušníci této komunity tvoří v Evropě třetinu tureckých imigrantů.

Zdeněk Micka




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země