nahoru

Za meditací do kláštera Däpung aneb Cesta do nebe po tibetsku

Petr Hruška16. října 2017 • 17:30
Za meditací do kláštera Däpung aneb Cesta do nebe po tibetsku
foto: Petr Hruška

Klášter Däpung, ležící sedm kilometrů severozápadně od Lhasy, je spolu s kláštery Sera a Gandän považován za takzvané tři pilíře tibetského státu. Jednou za rok do něj míří tisíce poutníků z celého Tibetu, aby si tu modlitbami a drobnými oběťmi zajistili pár „bodů“ na nelehké cestě k reinkarnaci.

Většinu mnichů v Däpungu tvoří mladíci kolem sedmnácti let. Do kláštera dnes přicházejí z vlastní vůle - někteří na pár měsíců, jiní na celý život. Pro syna nemajetného rolníka je pobyt v klášteře ideální představou zabezpečeného a poklidného života.

Den v klášteře začíná zpravidla v sedm hodin, kdy mniši uklízejí a čtou Buddhovo učení. Tradiční snídaní je čaj se solí a jačím máslem a čolak, těsto uhnětené z pražené ječné mouky a čaje. V osm hodin se všichni sejdou v hlavní budově, kde tři hodiny přeříkávají buddhistické sútry. Pak odpočívají a v jednu se jdou opět modlit. Přitom se podává oběd - rýže, čolak a čaj. Po dvou hodinách přichází přestávka a v šest večer vše znovu pokračuje do devíti hodin. Večerka je v půl dvanácté. Jídlo si mniši částečně vypěstují v klášterní zahradě a částečně vyžebrají. Mladí lamové často debatují se svými staršími a moudřejšími kolegy, což je součástí výuky. Neděle je dnem odpočinku a jednou za rok mají mniši dva týdny volna a mohou navštívit svou rodinu.

Body do nebe

Dnes, začátkem sedmého lunárního měsíce, v klášteře začíná svátek Šoton, kterému se kdovíproč říká „jogurtový svátek“. Lhaské ulice jsou zaplaveny lidmi hledajícími autobus směřující k Däpungu. Jakmile se nějaký objeví, dav ho vezme útokem a sotva pustí ven vystupující pasažéry. Po vzoru místních se dovnitř cpeme okny, jinak ani nemáme šanci. Autobus se potom půl hodiny pomalu sune zácpami. Ze staré tibetské části Lhasy s kamennými domy a barevnými tržišti projíždíme moderními čínskými čtvrtěmi a pak stoupající silnicí na západ. Na úpatí kopce pod klášterem vystupujeme a šlapeme se zástupem poutníků nahoru.

Dav poutníků je pestrou směsicí skoro pohádkových tváří, jež vás až nutí pochybovat o tom, že jste pořád v 21. století - lamové ve vínových rouchách cinkající mosaznými zvonečky, žebráci v roztrhaných hadrech, nomádští Goloci ze severního Tibetu zahalení v ovčích kůžích, divoce vyhlížející Khampové (kdysi obávaní bandité z východotibetské provincie Kham) s dlouhými vlasy svázanými červenou přízí a dýkami zasunutými v bohatě zdobených pochvách, staříci se slaměnými klobouky, ale i mladí výrostci v džínách a kšiltovkách.

Asi nejvíce mezi nimi vynikají golocké ženy se svými unikátními účesy. Vlasy si často pletou do sto osmi copánků. Magické číslo symbolizuje sto osm Buddhových požehnání. Jejich krása prý rozptylovala učence a mnichy natolik, že jim minulý dalajlama nařídil začerňovat si obličej sazemi. Mnoho poutníků sem přichází až ze vzdálených čínských provincií Čching-chaj (Qinghai), Kan-su (Gansu) a S‘-čchuanu (Sichuan).

I ti nejchudší Tibeťané nosí alespoň jednoduchý šperk z kosti či dřeva, talisman a thengwu, růženec se symbolickými sto osmi korálky. Ti zámožnější jsou pak doslova ověšeni náhrdelníky, prsteny, náušnicemi a těžkými stříbrnými náramky. Především starší lidé bez přestání točí modlitebními mlýnky mani khorlo. Uvnitř je svitek papíru popsaný lamaistickou mantrou Óm mani padme húm - Zdráv buď, klenote v lotosu. Každé otočení mlýnku vyšle modlitby do nebe a jeho majitel tam tak „získává body“, aby v příštím životě reinkarnoval do lepší bytosti.

Modlitby na šňůrách

Už zdálky je vidět to, kvůli čemu sem všichni směřují - asi třicet metrů vysoká thangka, náboženská malba na plátně s obrovským vyobrazením Buddhy. Malované motivy jsou obšity zlatou nití a vypracovány do nejmenších detailů. Obrovské dílo visí na kovové konstrukci postavené u skály za klášterem. Na jejím vrcholu je umístěn můstek, z něhož věřící na thangku házejí khatagy - obřadní bílé stuhy, peníze nebo svazky papírků potištěných sútrami. Na zemi sedí mladí mniši oblečení do červených rouch, kteří se stoickým klidem pozorují shon a občas některý vyloudí táhlý troubivý zvuk z mořské lastury. Většina lidí si po cestě nakoupila sáčky s vonnou trávou. Tady nahoře s ní přiživují obětní ohně a hustým kouřem zamořují okolí.

Thangky jsou závěsné svitkové obrazy, které zdobí zdi tibetských chrámů i mnohé domovy prostých Tibeťanů. Bývá na nich převážně zobrazován Buddha nebo postavy bódhisattvů, učenců, kteří docílili nirvány, ale vzdali se jí, aby mohli ostatním pomoci dosáhnout tohoto stavu. Postavu zpravidla obklopují barevné vzory s květinami či mraky. Tyto drobné okrajové detaily byly převzaty z čínského krajinářství.

Dalšími používanými motivy bývají mandaly, výjevy z historie, astronomie a medicíny nebo tzv. kola počátku - řetěz závislého vznikání vyobrazený na kole, které drží ve svých spárech démon Mara.

Svátek je také vhodnou příležitostí vyvěsit nové modlitební vlaječky, a to na nějakém vysoko položeném návětrném místě, aby vítr mohl modlitby na nich natištěné vynést do nebe. Poutníci proto šplhají až k vrcholu skály do nadmořské výšky přesahující čtyři tisíce metrů, kde své praporky v barvách červené, zelené, žluté, modré a bílé navazují na dlouhé šňůry. Na kopec se škrábou i staří lidé, od nichž by člověk sotva čekal takový výkon, a skála je neskutečně ověnčena v záplavě barevných hadříků.

Seshora lze dobře přehlédnout obrovský klášterní komplex zahalený v mračnech posvátného kouře, Lhasu s dominantním palácem Potalou, někdejším sídlem dalajlamů posazeným na vysokém skalním výčnělku, i okolní himálajské giganty přikryté těžkými mraky.

Posvátné okruhy

Thangka je pověšena uprostřed khory, poutnického okruhu vedoucího v délce asi dvou kilometrů okolo kláštera. Náboženské poutě jsou pro tibetské buddhisty jedním z nejvýznamnějších projevů jejich zbožnosti. Obcházejí se při nich po směru hodinových ručiček uctívaná místa, jako chrámy, města, hory či jezera.

Jedním z nejsvatějších okruhů je Barkhor táhnoucí se kolem chrámu Džókhang ve Lhase. Däpung leží na trase Lingkhoru, vnějšího poutnického okruhu kolem Lhasy, na nějž se dále napojuje dvoukilometrová khora Däpungu. Věřící nejdříve procházejí hlavní branou kláštera, kde za malý finanční příspěvek získávají požehnání od opata, a pak se úzkými uličkami obrovského areálu vydávají k thangce. Někteří z nich vyjadřují malbě posvátnou úctu prostracemi: sepnou ruce, přiloží je k čelu, k ústům a k srdci, spustí obě ruce dolů, kleknou si na kolena, ruce natáhnou dopředu a celou délkou těla si lehnou na zem obráceni tváří dolů. Potom zase vstanou a vše mechanicky opakují. Celá khora je obsazena žebráky sedícími v prachu u cesty s prosebně nataženou rukou. Z východního konce cesty jsou vidět smutné rozvaliny budov zničených kdysi Rudými gardami.

V poledne mniši přes thangku spouští pruhovanou roušku stejné velikosti, která má obraz chránit před zlými démony, a pak ji za komandování tlustého lamy balí jako koberec. Vzniká těžký had, na jehož přepravu je třeba síly asi třiceti mužů. Mniši si břemeno zvedají na ramena a v čele s hlavními hodnostáři Däpungu se vznešenými žlutými čepicemi ho za doprovodu hudby odnášejí. Mnozí muži z řad věřících se snaží vmáčknout mezi mnichy a podílet se tak na přepravě vzácné relikvie.


OBNOVENÁ VÍRA

Do roku 1959 bylo v Tibetu na dva tisíce čtyři sta klášterů, v nichž žila čtvrtina tibetských mužů. V klášterech žilo sto čtrnáct tisíc mnichů. Pak však Číňané a Mao Ce-tungova tzv. kulturní revoluce nemilosrdně zničili vše staré, tradiční a náboženské, co nezapadalo do jejich představy ideální komunistické společnosti. Tibet se se svými hluboce zakořeněnými náboženskými tradicemi stal jedním z hlavních terčů systematického „vymítání ďábla“. Mao Ce-tungovy Rudé gardy nechaly stát pouhých třináct klášterů v celém Tibetu. Všechny ostatní byly i s částí svých obyvatel zničeny. Některé čínské zdroje dodnes uvádějí, že to bylo právě tibetské obyvatelstvo osvobozené od vládnoucích představitelů klášterů, kdo stavby zničil. Až v roce 1980 se započalo s rekonstrukcí náboženských objektů. Náklady na obnovu zatím dosáhly skoro třiceti milionů jüanů (asi sto dvacet milionů korun), znovu se otevřelo přes dvě stě čtyřicet klášterů, sedm set padesát chrámů a počet mnichů a mnišek se odhaduje na patnáct tisíc, což je asi desetina stavu před kulturní revolucí.

VZNEŠENÁ HROMADA PLODŮ

Klášter Däpung (celým názvem Pandön Däpung - Vznešená hromada plodů) založil roku 1416 Taši Paldän, žák Congkhapy, zakladatele lamaistického řádu Gelugpa - sekty Žlutých čepic, jak se jim říká podle velkých protáhlých klobouků, které nosí její nejvyšší představitelé. Když v 16. století dosáhl řád podpory mongolských vládců Tibetu, kteří přemohli krále i konkurenční řád Karmapa, přenesla se veškerá politická moc v zemi do rukou náboženského aparátu. Tři hlavní kláštery se tak kromě center učení staly i politickými sídly a tím vzrostla jejich velikost i důležitost. Soupeření různých náboženských škol o duchovní, někdy i politickou nadřazenost, bylo v Tibetu běžné a přispělo k rozkvětu tamní buddhistické tradice. Přestože téměř čtyřicet procent rozlohy Däpungu bylo za Mao Ce-tungovy kulturní revoluce zničeno a původní počet sedmi tisíc mnichů se zredukoval na pouhých čtyři sta, zůstává největším klášterem světa. Je to skoro město: obrovský komplex bílých kamenných budov s červenohnědými střechami, paláců, škol a chrámů se zlatými klenbami posazených terasovitě nad sebou. V klášteře stojí několik tisíc soch a sošek Buddhy a před každou z nich svítí dnem i nocí lampa přiživovaná jačím máslem od poutníků.

Petr Hruška




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země