nahoru

Klášter Shaolin: Je stále ikonickým domovem pravého kung-fu nebo jen atrakcí pro turisty?

Táňa Masaříková13. října 2017 • 08:30
Klášter Shaolin: Je stále ikonickým domovem pravého kung-fu nebo jen atrakcí pro turisty?
foto: Hynek Glos

Klášter Shaolin, kolébka tradičního čínského bojového umění kung-fu, se nenápadnými kroky mění v jakýsi Disneyland. Novou podobu mystického místa začal formovat byznys, všudypřítomný dnes i v Číně. Umění původně kombinující sílu těla i ducha vystřídala jeho sportovní forma wu-shu. Kdo má ale štěstí, najde ještě pravou školu původního umění kung-fu, nepoznamenanou kulturní revolucí.

Ráz dva, ráz dva, horké červnové odpoledne náhle přeruší pravidelné zvuky pochodujícího davu. Pár dusnem znavených návštěvníků, procházejících se po dvoře buddhistického chrámu Yanqing v čínském Kaifengu (dř. Kchaj-feng), zpozorní a otáčí se směrem ke vstupní bráně. Tentam je zájem o zapalování vonných tyčinek, jejich pozornost je upoutána něčím, co tady, v chrámu téměř nedotčeném turismem, nečekali.

Jeden za druhým, v úhledném trojstupu a za rázných pokynů neúprosně vyhlížejícího učitele si tu pochodují žlutomodré postavičky, na první pohled navzájem podobné jako vejce vejci. Zástup černovlasých, na krátko oholených chlapců si bez ohledu na pohledy hrstky udivených turistů horečně mačkajících spouště fotoaparátů klidně vykračuje doprostřed dvora. Tam se spořádaně seřadí k nástupu, následuje pár pokynů „mistra“ a každodenní dřina v podobě tréninku tradičního čínského bojového umění kung-fu může začít. Ti nejmenší, kteří mají za sebou nanejvýš páté narozeniny, společně odkudsi přitáhnou růžový koberec a už utíkají zaujmout svá místa, aby nezmeškali rozcvičku.

Že nejde jen tak o nějaké protahování, je vidět z bolestivé grimasy, kterou na roztomilém obličeji vyloudí asi šestiletý klučina, když se mu jeho kolega snaží přes viditelný odpor svalů a kloubů dostat nohu ještě dále než za hlavu. Lépe na tom nejsou ani ostatní, kteří musejí ležet rozpláclí s nohama co nejvíc od sebe a čekat, až si je ostřížím zrakem vyhmátne mladý učitel a přišlápne jim bedra, aby si zapamatovali, jak se cvičí poctivě. Tříhodinový trénink následující po náročné rozcvičce jako by byl úlevou.

Téměř s chladnou jistotou máchají neúnavní chlapci kolem sebe opravdovými zbraněmi, s lehkostí poletují vzduchem a s hlavami těsně nad tenkým kobercem, pod kterým se skrývá už jen tvrdá dlažba, skáčou jeden přemet za druhým. Občas škobrtnou, kopnou špatným směrem nebo padají, ale přísnému učiteli nic neunikne a hned velí cviky opakovat. Z kluků se lije pot, trička mají promáčená, ale nevzdávají se a hrdě pokračují dál.

Škola kung-fu při chrámu Yanqing je jednou z mnoha podobných škol rozesetých v okolí několika desítek kilometrů od kláštera Shaolin. O této kolébce tradičního čínského bojového umění už někdy zaslechl v souvislosti s východní kulturou i ten, koho létající mniši s ostrými meči zanechávají chladným.

Umění kung-fu se lze na rozlehlém území Číny věnovat téměř kdekoli, avšak díky legendě, podle které pocházejí základní principy umění kombinujícího sílu těla a ducha právě z údolí ukrývajícího tajemný klášter Shaolin, přitahuje toto místo nejen Asiaty a zahraniční kung-fu nadšence, ale i davy zapálených turistů.

Kořeny kung-fu

Podle legendy sahá historie kung-fu do počátků 6. století našeho letopočtu, kdy se před bránami kláštera Shaolin objevil buddhistický mnich a poutník Bódhidharma. Doputoval sem až z Indie. Původně přijel na pozvání tehdejšího císaře Lianga Wu, který se doslechl o jeho moudrosti a vynikajících fyzických schopnostech. Císař žádal od Bódhidharmy, aby mu potvrdil, že ho čeká klidný posmrtný život za to, jakou vyvíjí za života dobročinnou aktivitu. Bódhidharma ovšem s touto teorií nesouhlasil a císař mu původně slíbené místo učitele u dvora nenabídl. Slavný mnich, rozhodnutý hlásat nový duchovní směr, odešel hledat štěstí do kláštera v provincii Henan (dř. Cho-nan), který získal později jméno Shaolin (Šao-lin).

Po svém příjezdu byl překvapen špatnou fyzickou i duševní kondicí zdejších mnichů. Mnichové se cítili jeho kritikou dotčeni a Bódhidharmu do kláštera nepřijali. Ten se ale rozhodl, že se nevzdá, a usadil se v osamělé jeskyni v kopcích nad klášterem, kde začal intenzivně meditovat.

Osadníci kláštera byli ohromeni jeho výdrží, vůlí a znalostí buddhismu, a tak mu začali nosit vodu a jídlo. Po devíti letech nepřetržité meditace Bódhidharma odpor mnichů zlomil a byl do kláštera přijat. Došel k závěru, že neschopnost mnichů správně meditovat pramení z jejich špatné fyzické kondice. Vymyslel soustavu tělesných cviků, která měla zlepšit soustředění a tím i schopnost meditace, čímž položil základ umění kung-fu.

Později přidal Damo, jak Bódhidharmu mnichové ve svém jazyce nazývali, k původním sestavám i prvky sebeobrany, které vycházely z indických bojových umění.

Zlatá éra Shaolinu

Umění, které kombinovalo zenové meditace, energetické cvičení čchi-kung a bojové dovednosti mniši postupně zdokonalovali, čímž se Shaolin proměnil v duchovní i výcvikové centrum kung-fu. S tím rostla sláva a bohatství kláštera, takže se čas od času stával terčem nájezdů rabujících skupin.

Obyvatelům Shaolinu nezbývalo, než se bránit, a tak do kung-fu začaly pronikat i útočné bojové prvky, ačkoli kung-fu bojovým uměním původně být nemělo. Tak se postupně zrodil styl pěti zvířat (tygra, hada, draka, leoparda a jeřába), jehož tvůrci vycházeli z pozorování chování zvířat v přírodě. Nešlo jen o formy cvičení, ale o celou soustavu principů životního stylu.

V této „zlaté éře“ Shaolinu navštěvovalo klášter mnoho učedníků, léčitelů i filozofů, kteří výměnou za proniknutí do tajů slavného umění poskytovali mnichům důležité poznatky z oblasti medicíny, astrologie či filozofie. Shaolin byl zároveň proslaven svým nepolitickým zaměřením - poskytoval dokonce útočiště uprchlíkům pronásledovaným vládnoucími autoritami.

Klášter byl z těchto důvodů několikrát vypálen a vypleněn. Duchovní podstatu i bojovou složku umění kung-fu se podařilo přeživším mnichům ilegálně předávat dál, než byl klášter opět obnoven.

Kulturní revoluce

Největší ránou, ze které se shaolinská tradice již nikdy úplně nevzpamatovala, byl nástup komunistického režimu a kulturní revoluce. Mao Ce-tung se rozhodl zlikvidovat vše, co jen trochu odporovalo jeho představám o uniformitě. Ze všech zástupců duchovního a kulturního života se staly dělnické síly, jejichž jediným úkolem bylo oslavování a velebení Maova režimu.

Pro klášter Shaolin a umění kung-fu to znamenalo hotovou katastrofu. Protože tradiční čínské bojové umění jen tak zakázat nešlo, stalo se z něj wu-shu - nový sportovní styl zachovávající bojové prvky, postrádající ale veškerou duchovní podstatu kung-fu. Wu-shu se masově začalo vyučovat ve školách a pořádaly se v něm i soutěže.

Turistická atrakce

Dnešní obyvatelé kláštera se sice snaží zachovat původní tradici a pokračovat v duchovní cestě svých předků, na scénu se však dostává byznys všudypřítomný i v komunistické Číně. Shaolin čelí přívalu turistů ze všech koutů světa, kteří si na vlastní oči touží prohlédnout slavné místo a nasát trochu mystické atmosféry. Zprostředkovat návštěvníkům alespoň na chvíli cestu do magického světa bojového umění se spíš než mniši snaží houfy pobíhajících prodejců nabízejících hromady suvenýrů: od zaručeně pravých mečů přes talismany všeho druhu až po rychlé recepty na to, jak se stát v teple domova Brucem Lee.

Slavný herec, ikona bojového umění, přivedl toto odvětví v šedesátých letech na plátna kin a znamenal pro popularizaci kung-fu více, než si sám možná dovedl představit. Povědomí široké veřejnosti o tomto umění dál posílil dnes již kultovní film hongkongské produkce 36. komnata Shaolinu, který v roce 1982 následoval film Klášter Shaolin. Filmový průmysl tak vzbudil nebývalý zájem nejen o samotné kungfu, ale i o život shaolinských mnichů, kteří okamžitě zaznamenali nárůst nevítaného turismu.

Shaolinští obyvatelé rychle pochopili, jaké výhody i nevýhody s sebou nese masový zájem, a byli nuceni se nové situaci přizpůsobit. Jakou roli zde hrála čínská vláda, která si uvědomila, jak je popularita Shaolinu pro zemi výhodná, o tom se brožurky nezmiňují. Výsledkem bylo otevření bran Shaolinu široké veřejnosti a poodhalení vnitřního řádu klášterního života. Stánky, barevné suvenýry, pojízdné vláčky, dotěrní prodejci, reklamy, výstavba hotelů a silnic, zkrátka rozvoj turistického ruchu na sebe nenechal dlouho čekat.

Na tvářích trojice reprezentantů kláštera, chlapců na hranici dospělosti, není však nic znát. Hned za vstupní bránou do údolí Shaolinu s širokými úsměvy na snědých tvářích pózují se zbraněmi turistům, kteří se touží s nimi vyfotit. A ještě jednou na památku s mečem a s kopím a pak s veselým výrazem ve tváři a s drsným pohledem a teď s celou skupinou - jeden japonský turista střídá druhého, mladí mniši srší energií a ochotně se usmívají do hledáčků fotoaparátů. O jejich schopnosti něco vydržet nikdo nepochybuje, tisíce hodin cvičení v nich zanechaly své stopy. Ale co si o tomhle divadle doopravdy myslí, to lze jen tušit.

Neděle v klášteře

O něco čitelněji se chovají mniši v samotném klášteře. Je neděle, probíhá den hygieny. Mladí muži ve skromných hnědých i šedých rouchách se klidně pohybují po nádvořích kláštera a turistů si vůbec nevšímají. Navzájem si pomáhají holit hlavy nebo si v plastikových umyvadlech ručně přepírají prádlo, které bez okolků věší opodál. Z lhostejného přístupu k udiveným návštěvníkům je vytrhne jen cvaknutí spouště.

Rozčileně naznačují, že si nepřejí být foceni. Jiní naši snahu o zachycení života v klášteře ignorují a s ledovým klidem pokračují v četbě. I náš další pokus zdokumentovat chvíli odpočinku skupinky mnichů hrajících jakousi stolní hru je odražen jejich nevrlými pohledy a gesty naznačujícími, že tohle už je trochu moc. Situaci pobaveně sleduje starší mnich, který se do objektivu dokonce i usměje a s nadhledem sleduje, jak fotíme jeho kolegu s mobilním telefonem. Vzduch je prosycen vonnými tyčinkami, odkudsi se line duchovní melodie a dusné odpoledne dál líně plyne směrem k podvečeru, ale davy návštěvníků zdaleka nemizí.

Vstupenka do údolí

Klášter se sám o sobě příliš neliší od ostatních buddhistických staveb nacházejících se na stovkách míst po celé Číně. Tvoří ho několik menších chrámů postavených na úpatí hory Songshan, spojených navzájem nádvořími. Patří k němu několik obytných budov, kam je turistům vstup zakázán. S nízkými, jednoduše působícími příbytky mnichů ostře kontrastuje zaparkovaný luxusní terénní automobil značky Volkswagen.

Vstup do kláštera je zpoplatněn, což v Číně není pravidlem. Vzhledem k narůstající komercializaci Shaolinu však nepřekvapí ani celkem vysoké vstupné: kolem sta juanů na osobu, což je zhruba tři sta korun. V ceně vstupenky je nejen prohlídka samotného kláštera, ale i vstup do celého údolí Shaolinu včetně přilehlých kopců. Ti sportovněji naladění si tak mohou ve třicetistupňovém vedru dopřát výšlap k jeskyni, kde devět let meditoval Bódhidharma. Podle legendy zde zůstal na stěně jeho stín. Stín ale není ani po bližším prozkoumání vnitřku jeskyně patrný a výhled do údolí navíc kazí smog. Nezbývá než se utěšovat myšlenkou, že se člověk náročným výstupem trochu vžil do utrpení, které musel indický mnich prožívat, než zlomil odpor tehdejších obyvatel kláštera.

Další atrakcí, která se návštěvníkovi shaolinského údolí nabízí, je Les pagod. Pagody nejrůznějších tvarů a velikostí sloužily jako hrobky významných mnichů a opatů kláštera. Vznikaly od 7. do 19. století a jsou skvostnou přehlídkou čínské architektury nejrůznějších dynastií. Ve vzájemně těsné blízkosti se jich k šedému nebi tyčí dvě stě čtyřicet, přičemž nejvyšší dosahuje patnácti metrů.

Světem křížem krážem

V ceně vstupenky ovšem není zahrnuto exhibiční vystoupení žáků klášterní školy, přehlídka toho nejlepšího z kung-fu, co stojí za to dychtivému turistovi ukázat. Představení se v domácím prostředí nekonají každý den, větší důraz kladou shaolinští mniši na zahraniční reprezentaci. Právě Shaolin tours, přehlídka umění zdejších mnichů, jsou po kinematografii patrně nejsilnějším faktorem přispívajícím k popularizaci bojového umění kung-fu ve světě. Nejlepší žáci vyjíždějí v několika skupinách každoročně na turné do všech koutů světa, kde předvádějí „dech beroucí, fantastické výkony“, jak na internetu praví ohlasy diváků.

„Pojďte sledovat úžasnou podívanou a uvidíte na vlastní oči a zblízka to, co před vámi americký prezident či britská panovnice“, lákají ke koupi vstupenek distributoři. Úspěchů a především lukrativních výdělků těchto show si je vědoma i čínská vláda, a proto se staví výjimečně shovívavě k vycestovávání mnichů za hranice země. Nad celou akcí drží patronát, čímž zajišťuje příliv financí do státní pokladny.

Za lepším životem

Skromnější cíle má otec šestiletého Xinga, který s urputným výrazem ve tváři vykouzlí přemet jak vystřižený z kung-fu učebnice a hned se neúnavně vrací zpátky do řady, aby nezdržoval a nevzbudil tak pozornost přísného učitele.

„Budu rád, když mu kungfu pomůže získat místo třeba u policie nebo v armádě, aby měl dobré zaměstnání,“ vysvětluje s výrazem zodpovědného rodiče otec. Státní zaměstnanci mají v Číně vysoký kredit, práce pro stát je prestižní a zajišťuje relativně stabilní příjem. „Bojové umění učí disciplíně a je dobré pro zdraví, přináší sílu a schopnost soustředit se,“ doplňuje otce náš průvodce Wang lámanou angličtinou.

Rodiče proto neváhají a přihlašují své děti do škol bojového umění už ve věku pěti let. Chlapci trénují tři hodiny denně včetně víkendů, a to i ve třicetistupňovém vedru.

Největší koncentrace prestižních škol v okolí Shaolinu vede některé rodiče k tomu, že své potomky posílají do zdejších internátů vyučujících ovšem spíše než duchovně zaměřené kung-fu jeho sportovní formu wu-shu. Domů se děti vracejí pouze o víkendech, ve většině případů však jen jednou za několik měsíců, neboť vzdálenosti jsou zde veliké.

Za vidinou lepších časů do blízkosti Shaolinu přesídlila z ostatních provincií i většina z několika stovek uniformně oblečených chlapců, kteří na ploše pár stovek metrů trénují sestavy pěti zvířat. Jejich poněkud provizorní cvičiště pod širým nebem se táhnou podél silnice z nedalekého městečka Deng Feng až k branám Shaolinu. Oproti škole v Kaifengu, kde se chlapci učí stále ještě skutečné umění kung-fu, je tohle na první pohled méně klidné a mnohem masověji působící místo. Na první pohled je vidět, že převládá účelově zaměřený trénink wu-shu, který má s pravou podstatou kung-fu jen málo společného. Všude, kam oko dohlédne, se míhají postavy v červených tričkách a černých kalhotách. Tmavé vlasy a šikmé oči občas zpestří světlejší hlava patřící západnímu turistovi dychtivému proniknout do umění slavných mnichů přímo u zdroje. Mraveniště bojových učedníků opouštějících v podvečerních hodinách v zástupech cvičiště připomíná spartakiádu.

S pouhou pasivní znalostí čínštiny se do Deng Fengu na vlastní pěst vydal i Jacques, asi pětadvacetiletý sympatický Francouz, který si tréninkový režim jedné místní školy pochvaluje. „Bydlíme v pokojích po čtyřech, vstáváme ráno v pět a cvičíme dopoledne a odpoledne,“ popisuje svůj běžný den. Součástí výuky jsou i meditace a přednášky, z kterých si ale moc podrobností neodnese, neboť čínština je pro Evropana složitý jazyk. Měsíční pobyt si zařídil na doporučení kamaráda. „Učitelé i žáci jsou vstřícní a bez problémů mě mezi sebe přijali, i když si s nimi pro jazykovou bariéru moc nepopovídám,“ vysvětluje úskalí pobytu Jacques. Jak vážně myslí svou otevřenost vůči cizincům jinak poměrně uzavření Číňané, lze těžko posoudit. Peněženkami plnými dolarů si ale západní nadšenci u tržně orientovaných majitelů škol bezpochyby vstřícný přístup zajistí.

Průprava na budoucnost

O pozitivních vlivech pravidelné fyzické aktivity nepochybují ani obyčejní Číňané. Zkuste přijet třeba do Pekingu, ráno v pět vstát a zajít do jednoho z obrovských městských parků. Naskytne se vám pohled na protahující se postavičky všech věkových kategorií, mezi nimiž nechybějí ani senioři. Aspoň na chvíli tu hodí za hlavu každodenní starosti i radosti, které s sebou přináší přeměna Číny na společnost, kde v celé své kráse na scénu nastupuje byznys.

Táňa Masaříková




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země