nahoru

Évora: Mystické i morbidní portugalské městečko je jako stvořené k rozjímání o smrti

Markéta a Michael Foktovi26. října 2017 • 08:30
Évora: Mystické i morbidní portugalské městečko je jako stvořené k rozjímání o smrti
foto: Markéta a Michael Foktovi

Mají tu observatoř z doby kamenné i kapli s tisíci středověkých lidských koster. Malebné město Évora v portugalské provincii Alentejo se dostalo na prestižní Seznam památek UNESCO a pro vás má spoustu dalších lákadel.

Slunce pomalu zapadá a stín dvoumetrového menhiru se líně plazí po vedrem rozpraskané zemi. Postupně pohltí další dva menší kameny stojící v jedné přímce s ním. Je to pouhá náhoda, nebo to kdysi mělo něco znamenat? Na vyvýšeném konci svažité planiny stojí několik lidí a se zdviženýma rukama se oddávají skupinovému meditování. Stoupenci hnutí new age, moderní šamanisté či vyznavači pohanských kultů a druidských rituálů věří, že zdejší kruh z kamenů vyzařuje neobvyklou energii. Někteří dokonce přísahají, že zažili vizionářská vidění, když položili hlavu do velké prohlubně menhiru stojícího na jižní straně celé formace.

Dokonce i bez ohledu na záhadné a nikdy nezměřené energie má kromlech v Almendres v jižním Portugalsku opravdu jedinečnou atmosféru. Téměř stovka věkem ohlazených žulových balvanů připomíná obří vejce. Nejstarší kruh kamenů pochází z mladší doby kamenné a je starý osm tisíc let. Je tedy o dva až tři tisíce let starší než slavný anglický Stonehenge a dost možná nejstarší megalitickou památkou takového rozsahu v celé Evropě.

Falický symbol, nebo kalendář?

Zdá se, jako by zdejší menhiry měly záměrně zploštělé „obličeje“ hledící z kopce do vycházejícího slunce. Více než deset z nich navíc nese záhadné ornamenty. Odborníci v nich rozpoznávají náčrty nebeských těles, náhrdelníky nebo dokonce lidské obličeje a ženská ňadra. Jeden z kamenů prý zdobí na třináct pastýřských holí. Kromlech v Almendres totiž nemohli vystavět potulní lovci a sběrači. Museli to být zemědělci žijící dlouho na jednom místě, pro které začalo být životně důležité sledovat, jak se mění roční období.

Byl tedy s úmornou dřinou postavený útvar, jemuž místní přezdívají „planina kamenných amfor“, dávná astronomická observatoř? Nemůže přece být náhodou, že za jarní i podzimní rovnodennosti vychází slunce ve směru podélné osy elipsy z kamenů dlouhé šedesát metrů. Ani fakt, že myšlená čára vedená ze středu kruhu ke čtyřmetrovému menhiru, který stojí osamoceně v krajině přes kilometr daleko, přesně ukazuje místo, kde slunce vychází za zimního slunovratu. Navíc se zdá, že lidé před opuštěním komplexu některé z kamenů přesunuli, aby lépe „ladily“ s pohybem slunce či měsíce.

Pořádaly se tu tedy kmenové slavnosti? Konaly se zde rituální oběti? Dělala se tady pravěká věda? Někteří odborníci dokonce vidí v menhirech falické symboly, jež by mohly naznačovat, že tu kromě kultu slunce bujelo v těchto místech i uctívání plodnosti.

Z malé vesničky Guadalupe sem vede jen štěrková cesta, takže tu nenarazíte na davy turistů. Na rozdíl od Stonehenge vás navíc nezastaví žádné ploty ani zábrany. Můžete se volně toulat přímo mezi megality a možná se vydat na menší vizionářskou výpravu.

Oltář smrti

V deset kilometrů vzdáleném městě Évora najdete další svérázný svatostánek. Za jeho vznikem stál jeden z nejstarších lidských motivů – peníze. Capela dos Ossos, kostnice uvnitř františkánského kláštera uprostřed Évory, je vlastně hotel pro mrtvé. V 16. století, kdy vznikla, bylo ve městě přes čtyřicet hřbitovů. Všechny byly nabité k prasknutí a hlavně zabíraly cenné pozemky, kde by se dalo stavět. Františkánští mniši tedy vyzvedli lidské ostatky a pietně je přenesli do kaple.

„My, kosti zde ležící, čekáme na ty vaše.“ Portugalský nápis nad vchodem do kaple připravuje příchozí na poněkud morbidní výzdobu uvnitř. Osm pilířů i celé stěny od podlahy po strop lemují desetitisíce lidských lebek a kostí. Prázdné oční důlky vás sledují ze všech koutů a tvůrcům svérázné svatyně rozhodně nelze upřít vkus, se kterým naskládali stehenní i pažní kosti do dekorativních vzorů. Obrovský počet koster, ze kterých se kaple skládá, zavdal podnět k nejrůznějším domněnkám.

Podle odhadů tu navěky odpočívá na pět tisíc lidí. Jsou to oběti morové rány? Nebo padlí z velké bitvy? Či dokonce dlouhé generace mnichů z klášterních hřbitovů? Nejpravděpodobněji to budou prostí občané Évory, kteří museli po smrti vyklidit hřbitovní pole pro nové domy. Podobné to bude se dvěma mumiemi, které v řetězech visí na stěnách kaple. Jedna z nich je dětská. Podle nejoblíbenější z legend je to cizoložný muž a jeho syn, které proklela podvedená a týraná manželka a matka. Za celé strašidelné divadlo však s největší pravděpodobností může suchý podzemní vzduch, jenž obě těla pozvolna vysoušel. Najít v podzemí hřbitova mumii je běžnější, než bychom čekali.

To nejhorší na začátek

Dnes je poněkud těžké tomu uvěřit, ale dříve kostnice opravdu sloužila k rozjímání o pomíjivosti života – a to ve městě, které se v dobách námořních objevů topilo v bohatství. Což dokládají i latinsky psané perly fatalistické moudrosti typu „Lepší je den smrti než den zrození“ nebo „Zemřeli jsme ve světle“. Návštěva évorské kostnice sice není nic pro ty, kteří se o přírodopisu báli výukového kostlivce, rozhodně je však dobrým startovním můstkem k návštěvě města, jež si vysloužilo zápis na Seznam světového dědictví UNESCO.

Staré české úsloví říká: „Spolkni každé ráno živou ropuchu, a nic horšího už se ti přes den nestane.“ Po návštěvě oltáře smrti to během poznávání starého města pod portugalským sluncem platí dvojnásob.


Předpokoj do pekla

Zajímá vás, jak se čerstvé mrtvoly připravují k ukládání v kostnici? K tomuto účelu sloužila takzvaná putridaria. Nacházela se většinou v podzemních kryptách, kam mrtvoly posadili na kamenné stolce. Asi tak rok mrtví čekali, než jejich těla kompletně zetlí až na kost a jejich tělní tekutiny odkapou do nádoby pod sedadlem. Vyschlé kostry po očištění často končily právě v kostnicích.

Na snímku v galerii je putridárium hradu Castello Aragonese na italském ostrově Ischia. Na stolcích zdejšího putridaria sedávaly mrtvé jeptišky klarisky, za které se do strašlivé místnosti chodily modlit jejich zatím živé řádové sestry. Vzhledem k otřesným hygienickým podmínkám to znamenalo, že byl na sedadlech pořádný nával. Některé z jeptišek totiž své zesnulé sestry o moc dlouho nepřežily.

Putridaria se vyskytovala hlavně v klášterech na jihu Itálie až do začátku 20. století.


Klenoty antiky i středověku

Évoru založili krátce po přelomu letopočtu Římané jako vojenskou kolonii. 

  • Římskou éru připomíná antický chrám se šesti korintskými sloupy. Nesprávně se mu říká chrám Dianin, pravděpodobně však sloužil k uctívání císaře Augusta. V dobrém stavu se zachoval vlastně náhodou – lidé ho ve středověku kompletně zastavěli do jiné stavby.
  • Nespornou dominantu města tvoří katedrála, jež se začala stavět koncem 13. století. Během prohlídky je možné vyšplhat na střechu, odkud je skvělý výhled na město.
  • Směsicí gotického a manuelského slohu je bíle omítnutý kostel sv. Františka (Igreja de São Francisco) z 15. století. Právě zde najdete slavnou kostnici (Capela dos Ossos).
  • Hlavním náměstím v Évoře je Praça do Giraldo. Nese jméno Geralda Smělého (Geraldo Sem Pavor), který ve 12. století vyrval Évoru z rukou Maurů. Dnes náměstí vévodí bílý kostel Igreja de Santo Antão s renesanční fontánou Fonte Henriquina v popředí. Je těžké uvěřit, že právě zde se v minulosti konaly hrůzné procesy vedené španělskou inkvizicí.

Markéta a Michael Foktovi




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země