nahoru

Čas na Kubu: Davy turistů proudí na „Ostrov svobody“ dříve, než jej semele globalizace

Petra Ježková23. října 2017 • 08:30
Čas na Kubu: Davy turistů proudí na „Ostrov svobody“ dříve, než jej semele globalizace
foto: Profimedia.cz

Jak se mění Kuba po smrti Fidela Castra? Lidé využívají změny, snaží se podnikat a vydělat na cizincích, kteří na ostrov jezdí za pohodovou atmosférou. Právě ta ale možná kvůli přílivu turismu a byznysu brzo zmizí. Kam se na Kubu vydat, dokud je čas?

Ročně míří na Kubu hordy turistů, aby ještě spatřily tento unikátní ostrov s nádhernými plážemi, starými veterány a hroutícími se paláci v jeho největší „kráse“. S otevřením americké ambasády a oživením americko-kubánských vztahů turistů ještě přibylo. Překvapivě to nejsou Američané, kteří již mohou Kubu legálně navštívit. Ti se zatím stále drží zpátky. Jsou to Kanaďané a Evropané, kteří sem ze strachu, jak se Kuba zkazí, až na ni Američané vtrhnou, míří ve velkém.

Havana praská ve švech, hotely jsou do posledního pokoje vyprodány měsíce dopředu. Za ušmudlaný pokoj zaplatíte klidně 200 dolarů za noc. Například z roztomilé vesničky Viňales se stalo turistické středisko Kuby. Každý dům se proměnil v ubytování pro turisty a stále se tu staví. Před deseti lety jsem tu nenašla člověka, který by mluvil trochu anglicky. Dnes tu stojí několik nóbl restaurací a barů v moderním „západním“ stylu.

Přesto si Kuba dokázala zachovat svůj šarm a bezprostřednost. Kvůli izolaci tu stále jezdí stařičké chevrolety, z barů zní danzón a rumba, v centru Havany pobíhají slepice. Jen Kubánci se začali dělit na dvě skupiny. Na ty, pro které se zastavil čas a s láhví rumu stále posedávají v upocených tílkách ve stínu polorozbitých domů, a na ty, kteří se chytli příležitosti.

Kubánské kšeftíky

Už před deseti lety tu bylo „casas particulares“ (ubytování v soukromí). Tenkrát ale každá rodina směla mít jen omezený počet pokojů a v každém z nich ubytovat pouze dva lidi. Navíc daně činily až 70 % z výdělku. I tak to ale bylo lepší než pracovat pro stát. Měsíční plat státních zaměstnanců dělá 10 až 20 dolarů měsíčně…

Současný prezident Raúl Castro sice Kubáncům zatím nenadělil svobodu, ale malými krůčky k ní směřuje. Kubánci třeba už mají internet. Zatím ho provozuje jedna jediná společnost a signál lze chytit jen v centrálním parku každého města. K připojení si musíte (s pasem nebo jinou identifikací) vystát dlouhou frontu a koupit kartičku. Na hodinu stojí připojení 2 pesos, což se zhruba rovná 2 dolarům. Parky tak dnes obléhá kubánská mládež a „surfuje“ v chytrých mobilech, leckdy posledních verzích Samsungu či iPhonu. Kde na to berou? Mnohé Kubánce podporují rodiny a příbuzní, kteří emigrovali do USA. Posílat na Kubu dárky či peníze není zakázáno…

Hotelové pokoje jsou vybaveny satelitními kanály z celého světa, takže obzory se rozšiřují. A do hotelů dnes smí už i Kubánci. Zatímco dříve byly hotely, restaurace a autobusy přísně rozděleny na dvě kategorie – pro zahraniční turisty a pro Kubánce, dnes už je určité míchání dovoleno. My stále do těch jejich, levných a ošklivých, nesmíme. Oni už ale smí do těch „našich“ – pokud na to mají. A takových pomalu, ale jistě přibývá.

Kubánci dnes smí provozovat malé restaurace, podnikat jako taxikáři a počet pokojů k pronájmu už není omezený. Dokonce i poplatky státu šly významně dolů. Podnikaví jedinci dnes mají takových domů na pronájem několik. Často je pořizují za finanční pomoci cizinců, kteří zatím na Kubě nesmí vlastnit majetek. Nejzajímavější je to, že se tu již vytvářejí sociální třídy. Majitelé „casas particulares“ už nedělají obyčejnou práci a na uklízení či vaření si najímají služebné.

Ismar a jeho žena vlastní vilu v luxusní rezidenční čtvrti Havany Miramar. Je jim kolem třiceti, mají vysokoškolské tituly. Ismar se ale kariéry vzdal: raději se stará o pronájem domu a řídí starý minivan, ve kterém vozí turisty. Sousedka jim chodí uklízet dům a v noci na verandě před domem sedí hlídač. Není to sice třeba, ale turisté se tak prý cítí bezpečněji. Taková je dnešní realita na Kubě.

Obchody v Rusku

„Právě jsem se vrátil z Ruska,“ prohlásí Gustavo na uvítanou po roce. Je jedním z těch podnikavých Kubánců, kteří se chytí každé příležitosti. Například vozí turisty svým zachovalým citroënem a má taky políčko papáji, kterou prodává ve velkém státu nebo vojenskému oddílu.

Stojíme na ulici v Bayamu. Gustavo má na sobě žluté tričko, moderní džíny ke kolenům a adidasky. Rád se dobře obléká. Naštěstí nenašel oblibu v mohutných zlatých řetězech, prstenech anebo pozlacených hodinkách, jaké nosí většina Kubánců pracujících v turismu. Nadšeně mi líčí, že letěl do Ruska na nákup „hadrů“. Rusko je jednou z mála zemí, do které Kubánci nepotřebují vízum. Gustavo si tam zaletěl na pět dní, spal u známých (aby ušetřil) a na tržištích nakoupil levné kopie značkového oblečení. To pak rozprodá na Kubě, splatí letenku a ještě si prý vydělá zhruba tisíc dolarů. A to jsou na ostrově velké peníze.

„Kdo si ale na Kubě takové věci může dovolit?“ ptám se. V hlavě stále kalkuluji s kubánským státním platem. „To by ses divila, Kubánci mají peníze! Anebo vezmou zboží na splátky. Splácejí mi rifle za dvacet dolarů třeba čtyři měsíce. Každej tu chce mít značkový oblečení.“

Nejsou auta, jsou peníze

Kubánské dálnice zejí prázdnotou. Několik kilometrů za Havanou už potkáte jenom drožky s koňmi nebo turistické autobusy. Přímo na dálnici se stopuje, linkové autobusy tu mají oficiální zastávky a občas prázdnou dálnici zničehonic přejde kolemjdoucí anebo přehopsá venkovan na koni. Vláda totiž vystavěla velkolepou dálniční síť, a přitom tak trochu opomenula fakt, že na Kubě chybějí auta.

Nádherná stará auta, pro Kubu charakteristická, se pomalu, ale jistě rozpadají, originální díly na jejich údržbu chybějí. Zatímco turisté se nad nimi rozplývají, Kubánci touží po nových modelech. V 80. letech sem dovezli lady a žigulíky. Socialistická vláda je přidělila pracující třídě – rolníkům. Ti ale neměli na jejich údržbu, a tak je časem velmi levně prodali bohatším Kubáncům. Dnes se tu začínají objevovat nepříliš kvalitní čínská auta. Výjimečně narazíte na nějaký peugeot, citroën či renault.

Drncáme se přes děravou, špatně udržovanou silnici. Gustavo mrkne na palubní desku: „Má najeto něco přes 200 000 km, ale klidně bych ho prodal za 25 000 dolarů. O auta je tu zájem, ale je těžký je sehnat.“ Lidé jsou tu prý ochotní dát za ojetinu stejnou cenu, za jakou by jinde pořídili nový model.

Billboardy s Fidelem mizí

Propaganda a revoluční billboardy mizely z ulic už loni, před Fidelovou smrtí. Sem tam se ještě objeví Che. Che Guevara zemřel včas, dřív než nastal ekonomický pád Kuby. Pro Kubánce je stále idolem. Fidel už jen velmi zřídka. „Lidi už nebaví revoluce,“ rozpovídal se tehdy zcela otevřeně Gustavo. „Chtějí změnu.“

Když Fidel Castro loni v listopadu zemřel, vraceli jsme se z provincie Guardalavaca do Havany. Město nás uvítalo pohlcené v tichu. Vláda na znamení smutku zakázala na týden hudbu, tanec a alkohol. Běžný život se ale nezastavil. Kubánci dál proudili ulicemi, posedávali v parku na lavičkách, prodávali u stánků nebo hráli fotbálek na náměstí. I když to možná přenosy v televizi líčily jinak, na Kubě slzy netekly.

Největší šok ale přišel večer. V hotelové lobby na ploché televizi běžela CNN. Američtí Kubánci v Miami, kteří z Kuby utekli, bujaře slavili a připíjeli si na smrt Fidela! Sledovali jsme to s hotelovým personálem a s několika Kubánci, kteří se sem přitoulali z ulice…

Cenzury na Kubě ubývá, ale to, že v televizi připustí takovýhle záznam, mě opravdu překvapilo. Jestli s tím současná vláda Kuby nemohla, či nechtěla, nic dělat, to těžko říct. Nyní, o několik měsíců později, stále na Havanu vzpomínám. Na tu zvláštní a přitom obyčejnou atmosféru. Byl to historický okamžik, anebo prostě jen další den? Den poté.


Turistika po Fidelovi

Kuba se stává jednou z nejprodávanějších destinací cestovních kanceláří a cílem individuálních cestovatelů.

Cestovní ruch na ostrově zažívá největší boom v historii. Návštěvníků přibývá, ubytovacích kapacit ubývá. Všichni to chtějí ještě stihnout, než Kubu změní k nepoznání globalizace. V roce 2016 přijely na Kubu 4 miliony turistů. Nejvíce návštěvníků sem zavítá z Kanady, až poté následují USA. Cestovní ruch je druhým nejdůležitějším zdrojem příjmů socialistického ostrova. Vloni činily příjmy z tohoto odvětví 1,9 miliardy dolarů. Do roku 2030 má na Kubě vzniknout více než 100 000 nových hotelových pokojů. Země a zejména turismus je na vzestupu, z čehož těží místní. Tedy ti, kteří se umí příležitosti chopit. Jedním z dalších důsledků je i nárůst cen: hotelový pokoj může stát až 250 eur. Na druhou stranu, na Kubě zatím stále najdete atmosféru a kolorit, kvůli kterému je teď ostrov číslem jedna na cestovatelském žebříčku nejen českých cestovatelů.

Petra Ježková




Starší články Lidé a Země