Středoasijská ovce argali je jedním z ohrožených druhů.

Středoasijská ovce argali je jedním z ohrožených druhů. Zdroj: Majda Slámová

Krajina hraje všemi barvami.
Národní rezervace Ustjurt má rozlohu poloviny Francie.
Národní rezervace Ustjurt má rozlohu poloviny Francie.
Jsme v Aqqudyqu, snad nejodlehlejší vesnici západního Kazachstánu.
Základna správy přírodní rezervace. Vybavení je málo, jíst a pít jsme museli na etapy – bylo málo nádobí.
7
Fotogalerie

Národní rezervace Ustjurt: Promění tento kazašský přírodní klenot těžba ropy a plynu v pustinu?

Kazachstán chce být do roku 2050 jedním ze třiceti nejbohatších států světa. K tomu mu má dopomoci těžba ropy a plynu, kterých má země velké zásoby. Háček je v tom, že jedno z míst potenciální těžby se nachází v přírodní rezervaci Ustjurt. Stanou se vzácné druhy zvířat obětí lidské chtivosti?

Po desítkách kilometrů cesty vyprahlou stepí sjíždíme z asfaltky a pokračujeme po prašné cestě. Naše dva terénní džípy jsou napěchované kanystry s vodou, jídlem a zbytky masa z jatek – ty použijeme do fotopastí na divoká zvířata. Naši tři průvodci mají těžko zapamatovatelná kazašská jména – Žaskajrat, Bekmuhamed a Saken.

Rovnou a nekonečnou stepí probíhá nespočet cest. Vyznají se v nich jen místní. Směřují k odlehlým farmám, některé snad k bývalým vojenským či geologickým základnám. Středoasijská step patří k nejkřehčím ekosystémům planety: koleje vyjeté autem zůstanou v přírodě prakticky navždy. Písčitá půda a vegetace, která v oblastech bez vody bojuje o přežití, nedokážou takový zásah snadno zahladit.

Přestože step vypadá na první pohled vyprahle a jednotvárně, při podrobnějším pohledu překypuje životem. Rostou v ní keříky pelyňku a dalších bylin, omamně vonících v letním žáru. Mezi nimi se s velkými fialovými květy objevují květiny cistanche, různé druhy sukulentů a kmeny saksaulů, odolných jehličnatých keřů, které svými kořeny prorostou až do hloubky deseti metrů. Na písčité cestě leží obří uschlé listy léčivé rostliny pojmenované česky čertovo lejno a každou chvíli po ní musíme kličkovat, abychom nepřejeli neopatrně přecházející želvy.

Zdánlivě nekonečná stáda

Národní přírodní rezervace Ustjurt byla založena v roce 1984 na území neuvěřitelných 223 000 hektarů – tedy poloviny Francie. Zaujímá pouze malou část stejnojmenné plošiny sahající od západního Kazachstánu až k Aralskému jezeru s deltou Amudarji a přecházející do Uzbekistánu a Turkmenistánu. Hlavním cílem bylo uchránit řídnoucí stáda mnoha druhů antilop před pytláky. Sovětský svaz tím chtěl možná napravit své dřívější chyby. V 50. letech byla v Kazachstánu zdánlivě tak nekonečná stáda antilopy sajgy, že se zvířata odstřelovala kulometem z vrtulníků, nakládala do konzerv a prodávala v samoobsluhách. Bylo to nejlevnější maso.

Vstup do rezervace je povolen pouze v doprovodu strážců přírody, a zatímco státem řízené vybíjení zvířat dávno skončilo a i pytláctví se podařilo prakticky vymýtit, počty antilop dále klesají.

„Můžeme být poslední lidé, kteří uvidí živou antilopu sajgu, manula nebo dropa,“ říká ředitel nevládní organizace Dront z ruského Nižného Novgorodu Mark Pestov. Do Kazachstánu přijel poprvé před sedmi lety. Ustjurtská plošina se pro něj stala láskou na celý život a do ne zcela probádaných stepí přijíždí každý rok. Loni byl jedním z autorů podnětu k zapsání této oblasti na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

„Bohužel je tu celá řada hrozeb, které mohou způsobit, že během pár let bude vše ztraceno,“ říká Mark Pestov a naráží zejména na plán začít přímo na hranici přírodní rezervace těžit zemní plyn. Za projektem stojí gubernátor Mangystauské oblasti, místní odborníci a veřejnost raději mlčí.

„Všem je jasné, že pokud se začne ve stepích Ustjurtu těžit, ztratíme tím největší přírodní klenot. Jenže zemní plyn znamená rychlé peníze, a když za projektem stojí politické špičky, nikdo se neodváží protestovat. Ani já nemohu, pokud nejsem připravena přijít o práci,“ přiznává vysoce postavená státní úřednice Gulmira.

Za plyn slibují vodu

Odpoledne teplota šplhá ke čtyřiceti stupňům a před námi se po několika hodinách mírného stoupání otevírá poprvé výhled do krajiny. Pod námi se prostírá široká proláklina písčiny Karynžaryk, kterou z protější strany uzavírají bělostné křídové útesy. Zdá se, jako bychom přijeli na mořský břeh, ale je to jen zrakový klam. Údolí vyplňují nebezpečné tekuté písky pokryté vrstvou rozmočené soli, která se na slunci leskne a vytváří dojem hluboké vodní plochy.

Pod útesem se rýsují domy Aqqudyqu, snad nejodlehlejší vesnice západního Kazachstánu. Ve městě nám všichni tvrdili, že zde panuje tak strašná chudoba, že právě budoucnost obyvatel Aqqudyqu je důvodem pro otevírání nového ložiska plynu. Na prašné cestě potkáváme jednoho z místních aksakalů, stařešinů. Slibuje nám, že během dvou hodin shromáždí všechny, kdo jsou doma, aby nám mohli sami říci, jak se věci mají.

Zatím nás zve na čaj místní usedlík Ahmed. V domku bydlí se ženou a dvěma dětmi, v ohradě chovají velbloudy. Venkovský dům je zevnitř nově vymalovaný, podlahy pokrývají koberce s květinovými vzory, na oknech visí nařasené záclony a v obývací místnosti hraje plazmová televize. V místnostech prakticky není nábytek, sedí se na zemi. Ahmed pracuje jako strážce přírodní rezervace a na život v Aqqudyqu si nestěžuje. „Naše vesnice je odlehlá, a když začnou deště, i celý týden se odsud nikam nedostaneme. Na druhou stranu žijeme v čisté přírodě a step uživí spoustu domácích zvířat. Chybí nám jen vodovod,“ říká, zatímco jeho žena rozlévá do misek černý čaj s velbloudím mlékem.

Odpoledne se pomalu schází asi dvacítka vesničanů v kulturním domě, který před pěti lety postavila vláda. Když se představíme a vysvětlíme, co nás zajímá, je úplné ticho. Pak teprve začnou vesničané nesměle promlouvat lámanou ruštinou. „Dříve byl v Aqqudyqu velký kolchoz a všechny uživil chov zvířat. Tehdy rozestavěli vodovod, protože ve vesnici nikdy nebyla voda. Jenže Sovětský svaz se rozpadnul, potrubí někdo ukradl a my jsme dodnes zůstali bez vody. Tohle je náš jediný opravdu vážný problém,“ říká za všechny postarší muž v obleku.

Přidává se starší žena, bývalá učitelka Ajmagul, a říká nekompromisně: „Slibují nám, že když budeme souhlasit s těžbou plynu, postaví nám vodovod, silnici a obchod. Jenže těžba zničí step a my bychom už pak nemohli chovat zvířata. Proč ten vodovod nepostavili už dávno? Myslíme si, že místní gubernátor chce prostě jenom získat naše pozemky a náš život ho vůbec nezajímá.“

Začátek konce?

Vyrážíme z Aqqudyqu dál k jihu. Ve stepní půdě křížíme hluboké stopy od obřích strojů. „Loni tady nějaká čínská firma prováděla geologický průzkum naleziště plynu. Seizmické otřesy odsud vyhnaly všechny antilopy,“ říká zástupce ředitele národního parku Žaskajrat Nurmuchambetov. Z krajiny místy vystupují černé betonové kvádry, které označují zakonzervované průzkumné vrty, a připomínají tak aktuální hrozbu.

„Když tu bude zase klid, antilopy se postupně vrátí. Ale následky těžby by byly katastrofální. Celá jižní část rezervace by se kvůli masivnímu narušení přírody stala neobyvatelnou pro řadu druhů živočichů ohrožených vyhynutím: středoasijská ovce argali, perská gazela džejran, raroh, orel, sup, výr nebo vzácný pták drop obojkový. Prakticky veškeré pozemky kolem rezervace zabraly státní nebo soukromé ropné firmy. Otevření jediného ložiska by znamenalo začátek konce celé rezervace,“ dodává Žaskajrat.

V jižním cípu se rezervace Ustjurt téměř dotýká státní hranice s Turkmenistánem a projet se dá jedině kolem kasáren, která tu vznikla kvůli pašerákům. Nedaleko od ní stojí jedna ze tří terénních základen správy přírodní rezervace. Přízemní budova je zařízena skromně: postele, kamna, vařič, vysílačka a osobní věci strážců.

„Je nás tu asi třicet a střídáme se na směnách,“ vysvětluje Žaskajrat. „Sčítáme zvířata, dokumentujeme jejich život, pořizujeme fotky. Kdybychom tu nebyli, nejspíš by znovu propuklo pytláctví,“ dodává.

Uprostřed divočiny

Za svítání stoupáme kolem prameniště Onere na samotnou náhorní plošinu. V ranním slunci se z mělkých slaných jezer vynořují impozantní hory bizarních tvarů: Tři bohatýři. „Tohle panorama je na Ustjurtu jedním z nejkrásnějších. Představte si, že z celé pláně za Třemi bohatýry vystupují vrty na těžbu plynu, potrubí a přečerpávající stanice. Nejenže odsud zmizí všechna zvířata, ale přestanou k nám jezdit i fotografové a milovníci nedotčené přírody, kteří pro tento region představují jednu z nadějí,“ říká Žaskajrat Nurmuchambetov.

Zatímco tady, uprostřed divočiny Ustjurtu, je nad slunce jasné, které řešení je správné, v kancelářích ropné firmy a státních úřadů ve městě se všechno jeví jinak. „Naleziště Chansu obsahuje 7–28 miliard metrů krychlových plynu. Předpokládáme, že budeme těžit patnáct let a zaměstnáme tři sta lidí. Do státního rozpočtu odvedeme miliony na daních,“ chrlí ze sebe čísla Ženysbek Sagyndykov ze státní ropné společnosti KazMunaiGas.

„V Kazachstánu neexistuje metodika na vyčíslení finanční hodnoty přírody a ekosystémových služeb,“ oponuje mu Lina Valdshmit, odbornice Rozvojového programu OSN (UNDP). „Tento region má obrovské příležitosti v turistickém ruchu, ekologických chovech zvířat a prodeji tradičních výrobků. Jenže ekologové zatím tahají za kratší konec, protože zatím nedokážou říci přesně, kolik přinese ochrana přírody peněz.“

Uváděná čísla jsou navíc často virtuální. Spočítat přesně zásoby podzemního ložiska je obtížné a zkontrolovat propočty prakticky nemožné. Pro příklady není nutné chodit daleko. Kazachstán a nadnárodní ropné firmy vložily 116 miliard dolarů do přípravy ropného naleziště Kašagan v severní části Kaspického moře – jde o největší ložisko objevené ve světě za posledních třicet let a současně o nejdražší ropnou investici vůbec. Kvůli těžbě ve velké hloubce v prostředí, kde zimní teploty klesají 40 stupňů pod bod mrazu, bylo nutné postavit umělý ostrov a město, které zajišťuje dodávky a technickou podporu. Přestože ropa měla začít přinášet zisky už v roce 2005, naleziště bylo kvůli monstrózním stavebním a technickým chybám s velkými problémy otevřeno teprve na podzim 2016.

Stát vs. UNESCO

„Plynu je nedostatek a nutně ho potřebujeme,“ říká zástupce gubernátora Mangystauské oblasti Rahimbek Amiržanov. Za pravdu mu dávají nekonečné fronty u čerpacích stanic zemního plynu, na který zde jezdí drtivá většina aut. Jak je možné, že občané velmoci ropy i zemního plynu nemají na co jezdit, vysvětluje poslanec oblastního zastupitelstva Dmitrij Klinčev: „Stát uzavřel kontrakty na těžbu plynu i jeho dodávky s nadnárodními investory. Bylo to ještě před světovou ekonomickou krizí a ceny se sjednávaly v dolarech. Ve chvíli, kdy se propadla kazašská měna tenge, raketově narostla cena, za kterou stát od zahraničních investorů nakupuje svůj vlastní zemní plyn. A kdo zaručí, že v případě naleziště Chansu se nebude opakovat stejná situace?“ ptá se poslanec.

Rahimbek Amiržanov pochyby odmítá: „Těžaři slibují 300 pracovních míst a dostatek plynu. Ochránci přírody tvrdí, že máme chránit antilopy, ale co nám to přinese? Co nám dá byrokratická organizace UNESCO? A proč by nám měli cizinci mluvit do života? Snad bychom se na tak složité téma měli začít ptát občanů?“

Madžer Masanov, zástupce kazachstánského úřadu UNESCO, věří, že naděje stále existuje: „Ustjurtská plošina jednoznačně splňuje kritéria pro zápis na Seznam mezinárodního dědictví. Byla by to první památka na území bývalého Sovětského svazu, která by obsahovala dědictví přírodní i kulturní. Návrh na zápis připravíme a podáme. Musíme doufat, že v plánech na těžbu má prsty jen určitá klika politiků a úředníků, která přes ty prsty nakonec dostane.“

Nevládní organizace mobilizují síly: sestavily petici prezidentovi a ministerstvům a rozjíždějí podpisovou kampaň. Nedávné zkušenosti ukazují, že pokud veřejnost vytvoří dost silný tlak a k němu se přidá podpora ze zahraničí, může to pohnout i s vládou tak autoritářského státu, jakým je Kazachstán.