nahoru

Výprava do nitra Nové Guiney: Za lidojedy do korun stromů

Tomáš Kubeš17. října 2017 • 08:30
Výprava do nitra Nové Guiney: Za lidojedy do korun stromů
foto: Tomáš Kubeš

Dusno, bláto až po pás, prodírání se pralesem zalitým vodou a těžké mraky, které vypouštějí provazy deště. Tak vypadá putování deštným pralesem na ostrově Nová Guinea, když chcete najít Korowaje. Ještě nedávno to bývali kanibalové, i když – dodnes se tu prý občas někdo ztratí...

Manévrující letadlo nejistě hledalo letiště uprostřed pralesa pod bouřkovými mraky. Když jsem pak bloudil městečkem, netušil jsem, jak komplikované bude dozvědět se cokoli. Většina lidí tvrdila, že dojít ke Korowajům je nemožné. Naštěstí se našel muž, který mi dodal naději. Prý stačí jet 25 km autem k poslednímu mostu a pak je to už jen 14 dní pěšky pralesem. I když nebyl k mání žádný průvodce, nic mě nemohlo odradit od vytouženého cíle.

Na korbě rezavého náklaďáku nás jelo asi padesát. Domorodci během rvačky o místo na korbě spíše připomínali divou zvěř. Přesto mi na konci rozmlácené cesty jeden muž se svazkem oštěpů pomohl s nasměrováním na území Korowajů. Jednoduše mě popoháněl před sebou, a když jsem už se svým batohem vážícím více než 25 kilogramů nemohl, píchl mne oštěpem a jasně tak dal najevo, že čtrnáctidenní cestu zvládneme možná jen za pouhou noc. Naštěstí během odpočinku u zuřivě valící se řeky zmizel ve tmě. Ještě před bivakováním se Západní Papua představila v plné kráse: zmizely mraky a nastala krásná noc plná tajemných a strašidelných zvuků a neskutečného množství hvězd na obloze.

Pralesem o hladu

Setkání s lidmi bylo vždy neuvěřitelné, většinou uměli jen pozdrav „pagi pagi“ a nejvíce oblíbené sousloví „džaú džaú“. Tedy v jejich podání dobrý den a daleko, předaleko. O Korowajích většinou nevěděl nikdo nic a dvě ženy obtěžkány trsy zelených banánů se jen chichotaly během otázek na cestu. Místo odpovědi jsem od nich dostal čtyři banány. Jak se ukázalo, bylo to mé poslední jídlo pro následujících deset dnů. Během brodění v první rozdivočelé řece mi totiž uplaval vak s jídlem. Hladové putování v liduprázdné krajině pak bylo těžkou zkouškou odolnosti. Jednoduchý recept je zapomenout a na jídlo vůbec nemyslet. Tato myšlenka se musí vytěsnit z mozku a žaludek se po pár dnech smíří s novým stavem. Také doporučuji se pořádně najíst před cestou, protože za pět týdnů na Papuu padne minimálně 15 kilo vaší váhy. Ideální jsou k tomu Vánoce.

Nebyla to jediná útrapa na cestě. Nejhorší bylo brodit řeky, které byly hluboké i několik metrů a především pěkně divoké. Musel jsem potlačovat přání k návratu. Nejtěžší byla řeka široká skoro kilometr a půl. Naštěstí mi v okamžiku, když mne voda už unášela, pomohl člověk s holí. Po deseti dnech první lidská bytost. Věnoval jsem mu tabák a on mně dva banány a dvě brambory, jenže stažený žaludek takové množství jídla odmítl. Od této řeky už v okolí cesty byly častější lidské stopy a jednoduché chatrče se střechami z banánových listů. Obyvatelé měli většinou krátké otrhané kalhoty a někteří i trička. Bohužel místo toho, aby mi ukázali cestu, děti začaly brečet a ženy s ratolestmi prchaly do nitra lesa. Muži naopak brali do ruky oštěpy. Bílého muže viděli zatím jen párkrát, jak jsem vyrozuměl z posuňků. Naštěstí balíček tabáku vždy prolomil bránu nedůvěry.

Bažinaté peklo

Papuánský deštný les je třetím největším po Amazonii a střední Africe. Muž s dírou v nose zvaný Manuel mne dovedl do vesnice, odkud je to prý ke stromovým lidem jen pouhé dva dny. Ujali se mě dva muži, už to byli Korowajové, ale žili ve vesnici na okraji hlubokého lesa. Doprovázel nás i kluk se vzduchovkou a svazky šípů. Každý šíp měl svoje určení – na ptáky, kasuáry, prasata a také jeden speciální na člověka. Následující dva dny byly doslova peklem. Brodění lesem, kde voda byla často až po krk, vlastně pořád jsme byli minimálně po kolena ve vodě. Po tolika dnech ve vlhku mě navštívila plíseň, takový bílý povlak na různých částech těla. Také nohy těžce trpěly ve vodě. Pokud nohy nemažete tukem, časem sleze kůže téměř až na maso, což relativně bolí. Po vzoru místních jsem také sundal boty, jenže prvním píchnutím větví do nohy to neskončilo. Večer moje tělo pokrývaly ranky velké jako koruny a každým dnem se zvětšovaly.

Konečně se po dvou dnech pralesních útrap ukázal uprostřed palouku první stromový dům – rumatinki. Asi největším úskalím bylo vylézt do výšky osmi metrů po kluzké malé kládě s malými zářezy. Dům byl postaven na třech kmenech stromů, které asi v polovině odřízli. Uvnitř visely lovecké trofeje: od prasečích sanic, kostí různých velikostí až po hadí lebky nebo kasuáří vejce. Dvě ohniště jasně odlišovala prostor mužů a žen. Dům byl už několik let pustý, a tak mě muži odvedli za svojí rodinou ještě několik hodin pěšky. Tady byl už nízkopodlažní dům, vysoký jen pouhé dva metry. V chatě seděla stařena, která zpívala depresivní píseň, z jednoho prsu kojila dítě a z druhého malé prasátko. V rohu stavby čekala nenasytně kvičící další čtyři prasátka na svůj oběd. Ovšem nejhorší okamžik nastal, když stařena přestala zpívat: dítě totiž zemřelo.

Zpozorněl jsem. Lidé, kteří žijí v přírodě v podstatě v době kamenné, si můj příchod mohli spojit se smrtí dítěte. Takovéhle okamžiky mohou být nebezpečné, zvlášť u lidojedů. Jestli tento zvyk přetrval, nikdo neví, na podobné otázky jsem vždy dostal nejednoznačnou odpověď. Zvyků se člověk nezbavuje tak rychle. V podobné situaci buďte raději velcí přátelé a dávejte pozor na reakce okolí. Mám osobní zkušenost, kdy jsem na cestách nevinně pomohl a daroval obyčejný paralen proti horečce. Jenže dotyčný ráno zemřel a celá vesnice mě obvinila z vraždy a ráno mě málem oběsili. Nebýt náčelníka, který uklidnil rozzuřené obyvatele, asi by už nebylo o čem vyprávět.

Vpodvečer přišel nahý otec se sekerou na rameni, ale vůbec jsem se mu nelíbil. Dal mi najevo, že nejsem vítán, prostě mi sdělil, že mám odejít z jeho světa, mám přece svůj, tak proč ho ruším zde v jeho lese. Nezabral ani tabák a sůl jako dary.

Rodinná hostina

Díky štěstí a zásobám tabáku jsem po vyhnání od předchozí rodiny získal další dva průvodce. Muži mi během putování za dalšími stromovými lidmi ukázali, jak přežít v pralese. Třeba najít červy v dutinách stromů. Ukousnete jim hlavičku a tělíčko se pak vymáčkne do pusy. Celý den jsme se brodili potoky proti proudu, až se před námi ukázal další stromový dům, vysoký deset metrů. Kouřilo se z něj, ale nikdo nebyl doma. Moji průvodci si vzali odměnu ve formě tabáku a zmizeli v lese. Už jsem je nikdy neviděl. Tady to bývá časté, že vám někdo pomáhá a najednou ho to přestane bavit, odhodí zavazadlo a zmizí v podrostu.

Seděl jsem tedy v domě a trpělivě čekal, jak dopadnu po návratu rodiny z lovu. Jakmile se početná rodina vrátila obtěžkána jídlem, které se podařilo během dne nashromáždit, přivítali mě vřele ve svém příbytku. Nečekané setkání vyvrcholilo hostinou, kdy jsme opékali čerstvé ságo, škrob ze ságové palmy, což je zde pro všechny hlavní potrava. Čerstvé ságo, ještě vonící, může chutnat trochu jako modurit. Starší a zapáchající ságo mi chutí připomínalo spíš polystyren. Hlavním smyslem je nacpat břicho a zahnat hlad. Tady bude každý vděčný za cokoli.

Asi největším zážitkem byl zákusek z čerstvých termitů. Jednoduše je vysypali na list a natlačili do pusy. Termiti mi lezli ven z úst a já je rval zpět dovnitř. Nejtěžší zkouškou byl „tykus“, hlodavec podobající se kryse. Když tvora zabalili do listů, hodili balíček na oheň, kde se list vpekl do chlupů a kůže doutnajícího zvířete. Byl to neuvěřitelný zápach, ale všichni se těšili na spálenou kůži s kousky syrového masa. Zpočátku jsem na kus žvýkavé spálené kůže s drápky neměl vůbec chuť, jenže – byl jsem host a dar se vždy přijímá. Jinak může přátelství rychle vyprchat, přece jen jste u kanibalů. Nakonec přišel na řadu pták podobající se vráně. Jakmile ohořelo peří, dostal jsem polosyrové stehýnko s křidýlkem. Chutnalo to skoro stejně jako krysa, a aby si mě vychutnali, rozpálili oheň tak, aby byl vidět můj výraz a štěstí.

Noční lov

Když putujete pralesem a hledáte opravdové Korowaje mimo civilizaci, zážitků je opravdu hodně. Ve vesnici u řeky byl obchodník, který věděl, kde mám hledat, ale k cestě byla potřeba ještě loď a dvacet litrů předraženého benzinu. Uprostřed osady byl k dispozici penzion – bouda stlučená z několika prken na kuřích nožkách nad všudypřítomným bahnem. Tady mne čekala neuvěřitelná noční příhoda.

V noci něco v blízkosti mé hlavy mlasklo a křuplo, až světlo baterky vysvětlilo nenadálé probuzení. Ohromný pavouk, velký jako dlaň, právě ulovil skoro stejně velkého švába přímo na mém obličeji. Lov v přímém přenosu. Jenže já u toho nebyl sám, ve spacáku se něco vlnilo. Po odkrytí se ukázali další nevítaní návštěvníci, asi dvacet ohromných švábů, kteří hodovali na mých plesnivých nohou. Nadával jsem hodně a probudil skoro celou vesnici. Jenže místním dětem se moji švábi líbili. Hbitě je začali chytat, trhat jim nožičky a krovky. Byla to dobrá pozdní večeře. Od té chvíle jsem byl ve vsi hodně oblíbený.

Nemoci a smrt

Setkání s Marcusem, jedním z posledních lovců, který ještě neopustil stromový dům, bylo neuvěřitelné. Celá jeho rodina byly dvě ženy a houf dětí. Třetí manželku zdědil po bratrovi, který zemřel. Všichni o mě pečovali jako o vlastního. Chtěli mi ukázat všechno a zároveň se i po několika dnech chtěli fotografovat. Tolik radosti u obávaných lidojedů jsem ještě neviděl. Marcusův stromový dům byl vysoký více než 15 metrů. V těchto vysokých obydlích žijí především kvůli nebezpečí hrozícímu od nepřátelských Kombajů. A také vysoko nahoře nejsou komáři. Malárie je tu stejně zhoubná jako horečka dengue. Domorodcům většinou pomůže jen smrt. Ta tu přichází často, ale Korowajové ji berou jako součást života. Člověk přichází na svět a zase odchází. Sice jsem neviděl žádné pohřebiště, ale vyrozuměl jsem z posuňků, že lidé bývají pohřbeni v lese. Ale také jsem slyšel, že v minulosti pojídali své mrtvé, možná to vysvětluje, proč nikde nejsou žádné kosti.

Nejvyšší korowajský dům byl vysoký asi třicet pět metrů. Když tam stoupáte po chatrném žebříku a místy jen po houpající se tyči se zářezy, tají se dech. Je to neuvěřitelný zážitek. Ještě lepší je, když lezete dolů, většinou je to nejobtížnější část cesty. Kdo spadne, většinou se zabije. Možnost jakékoli záchrany je minimální. Jak mi Marcus ukazoval, je lepší použít kámen, aby se člověk netrápil dlouho. U Korowajů se věří, že člověk odešel, ale opět bude duchy seslán zemi, věří tedy v reinkarnaci. Mají své duchy i mýty a také pořádají slavnost ságových červů pro duchy, stvořitele. Oslavují tak prosperitu, dostatek jídla a plodnost.

Dobývání sága

Vidět, jak se získává základní potrava – ságo, je neobvyklý zážitek. Jednoho rána se ženy vydaly do nitra lesa spolu s dětmi, psy a žhavými uhlíky. Nejdůležitější je najít tu pravou ságovou palmu. Strom totiž sbírá energii i patnáct let, než vykvete a odumře. A právě taková palma plná škrobu je tím nejlepším úlovkem. Strom může být vysoký i 25 metrů, a tak dá práci pokácet ho kamennou sekerou. Poté muži kmen očistí a rozlomí pákou strom na polovinu, ženy pak dřevěnými motykami roztloukají dřevinu na drobné kousíčky. Taková tvrdá práce podobající se posilovně trvá i dva dny. Rozmělněné ságo vezmou ženy do vaků a odnesou do továrny, kterou si mezitím postavily ze stvolů stromu.

Tady pomocí sít z kůry odfiltrují nečistoty a lýko s dřevinou vymačkají rukama. Úplně dolů vyteče jen voda se škrobem, který se pomalu usazuje na dně koryta. Po dvou dnech práce je tu až 20 kg čerstvého sága, které nikdo neodmítne. A největší lahůdkou ve ztrouchnivělých ságových palmách jsou ságoví červi, lahůdka, se kterou se ani neobtěžují na oheň. Tělíčko červa velkého až jako třetina dlaně chutná neobvykle. Slupky jsem zahazoval a oni je za mě dojídali a nadávali, zbytky se přece nenechávají. A závěrem jednoduchý recept od Korowajů. Nalovíte asi čtvrt kila ságových červů. Přinesete vodu a tak 200 gramů kapradin. To vše uvaříte jako polévku, solí se popelem. K tomu přikusujete dalšího čtvrt kilogramu červů, které jste si opekli na ohni. Přeji dobrou chuť!


Nová Guinea

  • Ostrov Nová Guinea je největší tropický ostrov na světě. 
  • Rozdělený je na západní, indonéskou část, která se jmenuje Západní Papua, a východní část, která je od roku 1975 samostatným státem Papua-Nová Guinea.
  • Ostrov objevili Portugalci v 16. století. 
  • Korowajů žije asi 2000 v nížinných lesích Západní Papuy. Další blízké národy jsou Kombajové, Asmatové, obávaní kanibalové. V reportáži nejsou uvedena konkrétní místa. Obyvatelům pralesů bude lépe bez náporu turistů.

Očima autora

Někoho by možná napadlo, jestli tolik vynaložené energie k nalezení něčeho, co možná neexistuje, má smysl. A také, zda kontakt s lidmi, kteří pomalu přestupují z doby kamenné do období mobilních telefonů, není zbytečně destruktivní. Náš svět je bohužel hodně rozpínavý a tyto přírodní obyvatele začas pohltí. Pravdou je, že se my můžeme učit mnohým věcem od nich. Například soužití s přírodou, radostem z každé maličkosti a pokoře. Někdy mi přijde, že přírodní lidé jsou šťastnější bez vynálezů lidstva. Čím více věcí nás obklopuje, tím méně nacházíme štěstí a radosti. Proto možná člověk cestuje na tak opuštěná místa, aby ty nepatrné zážitky zachytil svým srdcem a měl z čeho čerpat na celý zbytek života.

Tomáš Kubeš




Starší články Lidé a Země