nahoru

Na cestě po nejmenším kontinentu světa: Pustina, kde to žije

Petr Fero9. října 2017 • 07:00
Na cestě po nejmenším kontinentu světa: Pustina, kde to žije
foto: Petr Fero

Klokan, koala a krokodýl bývají považováni za zvířecí symboly podivuhodné Austrálie. Klokana mají přímo ve znaku národní aerolinie Qantas, fotografii s ospalou koalou v náručí neodolá snad žádný turista - naopak po setkání s náhle probuzeným krokodýlem nikdo rozumný nebaží. Exotický kontinent na opačné straně planety však skrývá mnohem víc zvláštností, třebaže leckdy méně známých.

Perth, moderní metropole Západní Austrálie, bývá nazýván nejizolovanějším městem světa. A je to pravda. Tisíce kilometrů kterýmkoli směrem žádná civilizace, a najednou vás vítá prosperující velkoměsto s mrakodrapy. Celá Západní Austrálie nemá ani dva miliony obyvatel, v Perthu jich však žije víc než milion a půl. Všude kolem města je jen pustý buš nebo oceán. A přece se tu nalézá ohromné bohatství - skryté poklady Západní Austrálie. Nejsou lidi. Heslo z dob socialistického Československa znají v západoaustralském Perthu překvapivě důvěrně.

A nečekaně dlouho. Vlastně už od prvopočátků britské kolonizace těchto končin, od roku 1829. Tehdy přistál na pobřeží Indického oceánu v Západní Austrálii kapitán Fremantle, jehož jméno dnes nese městský přístav. Krátce po něm se vylodili první britští trestanci, aby pomáhali s výstavbou tehdejší kolonie na Labutí řece.

Lodě s Brity sem proudily relativně donedávna. Už to sice nebyli trestanci, ale ještě zkraje 70. let minulého století do Perthu připlouvaly hromadné výpravy z Velké Británie, převážně s horníky. Imigranti sem míří dodnes, byť letecky a nejsou to zrovna havíři. Zdravotní personál, finanční experti nebo počítačoví odborníci jsou tu vyloženě nedostatkovým zbožím. Není na světě mnoho míst, kde jsou součástí turistických brožur v infocentru pracovní inzeráty a rady, jak snadno získat vízum.

Rajské město

Ať už přiletíte za prací, nebo jako turista, musíte si tohle město okamžitě zamilovat. Už kvůli počasí. Nebe často bez mráčku, za celé léto v průměru pouhé dva deštivé dny (!), denní teploty tropických třicet až čtyřicet stupňů, avšak díky mořské bríze nazývané místními trefně „Doctor Fremantle“ vám to vůbec nepřijde. Navíc v noci žádné tropy, nýbrž snesitelných zhruba osmnáct stupňů. V zimě sice prší trochu víc, ale teploty kolísají mezi „jarními“ dvaceti a deseti stupni.

Navíc Perth - snad jen s výjimkou nablýskaného city čili centra s mrakodrapy - připomíná jeden obrovský park. Ten největší, Královský park nedaleko centra, má přes čtyři sta hektarů! Ve stínu stromů tu najdete například barbeque centra (elektrické opékače masa s tekoucí vodou, záchodky a lavičkami - vše čisté a zdarma!), v korunách palem můžete pozorovat vřeštící pestrobarevné papoušky a z okrajů parku vysoko nad městem (nebo pro odvážnější z futuristického proskleného chodníku nad eukalypty) se pod vámi otevírají pohlednicová panoramata.

A život v Perthu, to musí být idylka snad i v domově důchodců. Posuďte sami. V jednom z menších městských parků, Královniných zahradách na východním okraji city, je zasazena prosluněná stavba s obřími okny. Okolo se po pečlivě zastřiženém trávníku kolébavým krokem loudají černé labutě, symbol Západní Austrálie, uvnitř kmitají mezi australskými důchodci posazenými u prostřených stolů mladí číšníci. Domov důchodců spojený s hotelovou školou. Prostý a geniální nápad současně!

Že ta pohoda není hraná a jídlo chutná skvěle, o tom se můžete přesvědčit i coby příchozí turista z ulice. Víc než sytý oběd o třech chodech tu dostanete v přepočtu asi za sto čtyřicet korun (to je na australské restaurační poměry málem zdarma), obyvatelé domova přitom platí jen zhruba sedmdesát korun! A hned po obědě si na terase rocková kapela staříků vybalí bubny a elektrické kytary a spustí promenádní koncert pro stařenky.

Barvy Žraločí zátoky

Jestliže Perth skýtá veškeré myslitelné civilizační pohodlí, pár desítek kilometrů za městem vás pohltí nevyzpytatelný australský outback. Jsou to tisíce kilometrů v podstatě bez lidí (až na výjimečné „poustevníky“ ve spásných roadhousech čili motelech pro pocestné), bez stínu (vzrostlé stromy tady vážně nehledejte) a bez vody (na což zde upozorňují i dopravní značky, jaké neuvidíte ani ve žhnoucím „Rudém středu“ Austrálie). Zato je tu spousta jedovaté havěti, bláznivých klokanů a obřích kamionů, takzvaných silničních vlaků se třemi až čtyřmi návěsy.

Za den můžete zvládnout s občasnými zastávkami zhruba osm set kilometrů. Víc se rovná takřka sebevraždě. Ne tak kvůli únavě za volantem jako spíš vinou šílených klokanů. Za soumraku se jich rojí podél silnic celá stáda a vyznačují se nepochopitelnou libůstkou: v klidu pozorují světla přijíždějícího vozu, a teprve když jste dostatečně blízko, začnou hopsat přes cestu. Silniční vlaky jsou vyzbrojeny vepředu jakousi radlicí, takže po nich ráno najdete kolem silnic klokaní popraviště. Zato trefíte-li klokana běžným osobním vozem, pravděpodobně končíte. Vačnatci nejsou žádní drobečci - někteří z nich dorůstají i výšky průměrné krávy...

Celodenních osm set kilometrů, to je vzdálenost z Perthu severním směrem do Žraločí zátoky. Už když tu v roce 1616 přistál jako úplně první Evropan na australské půdě Holanďan Dirk Hartog, nestačil se divit zdejší barevnosti a hojnosti. Dokud tenhle kraj znáte jen z obrázků, jste si jisti, že ostré kontrasty i všudypřítomná zvěř jsou dílem zručných grafiků. Jak to vypadá ve skutečnosti?

Bez sebemenšího přibarvování následovně: černou silnici lemuje rudá hlína, z níž tu a tam raší sytě zelený keř. Pod tím září bělostná pláž, na kterou navazuje bezpočet odstínů mořské modři - to podle měnící se hloubky. Celých sto dvacet kilometrů dlouhý pás pobřeží lemuje pláž tvořená pouze mořskými mušlemi.

A zvěř? Jakmile s autem úspěšně prokličkujete mezi klokany, vyběhne z buše takřka rovnou pod kola vašeho vozu ježura. O kus dál se vyhřívá dvoumetrový ještěr. Po pláži pod silnicí kráčí pelikán. A tam, kde cesta končí, rejdí na mělčině u pláže delfíní rodinka. Jmenuje se to tady Monkey Mia a delfíni sem připlouvají pravidelně až třikrát denně - žebrají totiž od turistů ryby. Kus pláže je proto plavcům uzavřen a klid delfínů tu hlídají ochranáři. Přesto ani tohle místo neokupují žádné tisícihlavé davy, jak byste u takové atrakce - navíc vlastně zdarma, pouze za stokorunový parkovací lístek - nejspíš čekali.

Kolem delfínů se brodí jen pár desítek lidí. Dojem divočiny tu paradoxně nejvíc ruší právě ochranářka, jež se jako jediná proplétá přímo mezi delfíny. Brání lidem v přímém kontaktu s mořskými savci, vypráví o delfíní rodince do mikrofonu a nakonec odpočítává příděl ryb na krmení, aby se hladovci náhodou nepřecpali. Ale nezoufejte, delfíni jsou zvídaví, a budete-li v okolí plavat, s velkou pravděpodobností připlují prohlédnout si vás zblízka. Stejně jako mořské želvy, jež tu v době evropské zimy kladou po stovkách vejce.

Paryba z Ningaloo

Ze Žraločí zátoky je to další celodenní štreka - přes šest set kilometrů po souši - do jiného mořského ráje, Korálové zátoky. Tam se skrývá jeden z nejpřístupnějších, a přitom nejzachovalejších korálových útesů planety: Ningaloo. Oplývá natolik bujným životem, že věhlasný Velký bariérový útes na opačném konci Austrálie (ač je nesrovnatelně větší) vychází ze srovnání jako chudý příbuzný. Stovky druhů korálů a zářivě barevných rybiček na západním Ningaloo nepředstavují jen lákavé obrázky v propagačních brožurách pro turisty, ale každodenní realitu, přístupnou celoročně přímo z pláže!

Nic z toho východní Velký bariérový útes nenabízí: je dost poničený, musíte k němu plout desítky kilometrů od pobřeží předraženou lodí přetékající turisty a navíc velkou část roku na něm hrozí setkání se smrtelně jedovatými žahavými medúzami. Ale zpátky na západ. Pokud se na břehu smíříte s tím, že ve vyprahlém městečku Coral Bay teče z kohoutků místo pitné pouze jemně slaná vlažná voda, jež opravdu není k pití, zdejší moře vás bohatě odmění. Uvnitř útesu, v korálové laguně, si zdarma zaplavete s korálovými rybičkami, želvami a při troše štěstí i s mystickými mantami.

Ovšem vně korálové bariéry vyplouvá od dubna do června denně několik lodí za ještě záhadnějším stvořením: velrybím žralokem. Monstrózní paryba zůstává velkou neznámou světové vědy. Dožívá se možná až sta let, ale důkazy pro to neexistují. Migruje zřejmě na obrovské vzdálenosti po celém světě, ale nikdo pořádně neví jak. Samice prý může mít až tři sta mláďat, ale dosud nebylo pozorováno zrození (natož zplození) byť jen jediného. Odhaduje se délka až patnáct metrů a hmotnost až třicet čtyři tuny, a přitom největší známý jedinec měřil dvanáct metrů a vážil deset tun. Nakonec až do roku 1990 bylo celosvětově zdokumentováno pouhých tři sta padesát setkání s velrybím žralokem...

Teprve tehdy si australští vědci všimli, že v době březnového a dubnového masového rozmnožování korálů na útesu Ningaloo sem pravidelně připlouvají velrybí žraloci. Od té doby je mohou pozorovat i běžní turisté. Vzácně lze velrybí žraloky spatřit ještě v některých lokalitách poblíž exotických Galapág, Seychel, Mosambiku, Filipín či Belize, ale Ningaloo je v tomto směru celosvětovou raritou. Je to jediné místo na planetě, kde se velrybí žralok řídí „jízdním řádem“. A navíc na poměrně dobře dostupném místě.

Sáhneš si, a končíš!

Příležitosti se záhy chopili místní podnikatelé, takže jste-li ochotni za vzácné setkání zaplatit bezmála šest tisíc korun, můžete si s „velrybákem“ zaplavat. Nežádá se po vás víc než dodržovat pokyny lodního personálu. Jinak se nestaráte o nic. Lodníci vám žraloka v oceánu najdou za pomoci průzkumného letadla a hodí vás do vody, kde bude pár minut skoro jen váš. Pod hrozbou ztráty vládní licence žádný kapitán nepustí k velrybímu žralokovi do vody víc než deset plavců najednou, přičemž v dosahu paryby smí být jediná loď. Ostatní musí kroužit aspoň půl kilometru daleko.

Plavání s tímhle mořským „autobusem“ je plné překvapení.

Za prvé šnorchlujete na hladině otevřeného moře (s dýchací bombou se k velrybímu žralokovi nesmí).

Za druhé nepočítejte s tím, že byste mu mohli ve vodě stačit: jakkoli vypadá neohrabaně, jen co líně zakvedlá mohutnou ocasní ploutví, hned zmizí.

Za třetí nečekejte, že vás jedno setkání uspokojí - budete chtít znovu. Přitom si na něj rozhodně nesáhnete a nejspíš ani neuvidíte, jak se krmí, když mohutnou tlamou (v níž se skrývají tři tisíce šestimilimetrových zubů) pouze filtruje plankton, medúzy a drobné obratlovce.

Smíte k němu nejblíž na čtyři metry a jen ze stran či zezadu, což bedlivě hlídají lodní instruktoři. Porušení pravidel rovná se nemilosrdné vyloučení z dalších pozorování. A přijít o setkání s největším pokladem Západní Austrálie, to si každý rozmyslí.

Petr Fero




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země