nahoru

Severní Pákistán: V ráji horolezců naleznete panensky čistou přírodu i pohostinné domorodce

Marian Golis3. října 2017 • 17:30
Severní Pákistán: V ráji horolezců naleznete panensky čistou přírodu i pohostinné domorodce
foto: Marian Golis

Do Gilgitu mě dopravil autobus společnosti NATCO (Northern Area Transport Company). Je to vlastně jediná oficiální autobusová linka, která protíná mohutný masiv Hindúkuše. Spojuje západní Chitral, jenž se nachází nedaleko afghánských hranic, s Gilgitem ležícím na východě při karákóramské dálnici, směřující na sever až do Číny.

V severním Pákistánu se stýkají masivy Karákóramu, Pamíru, Himálaje a Hindúkuše. Hluboká údolí, do nichž se zařezávají divoké řeky, jsou obehnána hradbami zasněžených vrcholků. Mnoho z nich přesahuje 7000 m n. m. Dokonce se zde nachází pět osmitisícových vrcholů. Severní Pákistán je proto rájem horolezců a alpinistů. Vysoké hory, divoká a čistá příroda, pohostinní lidé, ale také nízké ceny, to jsou hlavní lákadla. Přesto sem zavítá mnohem méně turistů než k vrcholům nacházejícím se v jiných částech světa. Poněkud „horká“ půda zdejšího regionu některé sportovce přece jen odrazuje. Další výhodou zdejších hor je tedy i liduprázdno.

Po příjezdu do padesátitisícového Gilgitu přemýšlím, do kterého údolí se vypravit na trek, a pozoruji, jak si ulice žije svým poklidným tempem. Na rohu ulice pekař tahá z pece horké chlebové placky, které balí do novin. Zelinář ve svém krámku na protější straně ulice přerovnává přepravky a hned vedle u prodavače, jehož krámek má podobu pojízdného vozíku, vybírají dvě dívky v pestrobarevných šátcích sponky do vlasů. Po hlavní silnici se přede mnou míhají barevně zdobené náklaďáky, džípy a motorikši. Jejich tempo občas přeruší koňský anebo častěji oslí povoz. Zvířený prach v horkém odpoledni společně se slunečními paprsky pálí do očí a já vzhlížím k horským masivům, v jejichž útrobách se nachází údolí Naltar. A právě tam se rozhoduji vydat se na výšlap.

Horní Naltar

Údolí se nachází asi pětatřicet kilometrů severně od Gilgitu. Přestože je cesta do Naltaru díky prudkým dešťům neprůjezdná, objevuje se džíp, který se pokusí do hor dostat. A protože je to první džíp, který se po několika dnech tímto směrem vydává, zájemců o svezení je hodně. Stará toyota už má hodně za sebou. Poté, co je naložen náklad na korbu, která jinak slouží pro přepravu maximálně šesti lidí, propadám beznaději. Obzvlášť, když se rozhlédnu kolem sebe. Na korbě jsou naložena zavazadla osmnácti lidí, zásoby pro venkovský krámek a velká plynová bomba. Auto je přecpané a zbývá už jen naložit oněch osmnáct cestujících. Kromě mne to nikomu nepřipadá divné a moje beznaděj se mění v bezdůvodný smích šílence. Smích mi vydrží celou první půlhodinku cesty. Vklíněn mezi několik těl a boční konstrukci auta se snažím jednou rukou udržet na korbě a zatímco jedna noha přidržuje bombu, tak noha druhá se může kochat výhledem do hlubokého kaňonu pod námi.

Nevěřím, že do cíle dojedeme všichni a s celým nákladem. Chvilkovým vysvobozením je až policejní checkpoint v půli cesty. Moje tušení bylo správné. Do cíle jsme skutečně nedojeli. Důvodem je absence krátkého úseku horské cesty, který se při deštích zřítil do údolí řeky. Naštěstí již chybějí jen dva kilometry. Nezbývá než zaplatit řidiči za dobrodružný zážitek, překonat s krosnou na zádech zničený kus cesty a vydat se po svých do nedaleké vesnice Bala Naltar (Horní Naltar), ležící ve výšce 2820 m n. m. Vesnici obývají muslimští sunnité i šíité. Mezi oběma komunitami panuje stále určité napětí.

Brzy ráno se vydávám na svůj dvoudenní trek k naltarským ledovcovým jezírkům.

Tři kmeny

Zdejší hory jsou nejenom krásné, ale poskytují také obživu místnímu obyvatelstvu. Zejména místní klima, které je příznačné množstvím srážek, umožňuje v nižších polohách pěstovat pšenici a zeleninu a ve vyšších partiích brambory, které jsou základem zdejší stravy. Cestou podél řeky míjím políčka obehnaná kamennými zídkami a střídavě procházím borovicovými lesy a zelenými loukami. S přibývající nadmořskou výškou ubývá obdělávané půdy a naopak přibývá luk a pastvin, na nichž se popásá dobytek, ovce a kozy.

Po celé své délce od výchozí vesnice Bala Naltar až po ledovcová jezírka v nadmořské výšce 3500 m n. m. je údolí plné života. Osadníci obdělávají svá políčka a pastevci hlídají stáda. Místní chasníci po kolena ve vodě těží říční písek, který pak používají pro stavbu zdejších domků, najatí dělníci zpevňují některé úseky cesty, aby tudy mohl projet traktor nebo džíp a oslíci se líně popásají kolem cesty. Údolí Naltar zaujímá rozlohu zhruba 188 km2. Obývá ho přitom jen něco přes tři tisíce lidí – jak místních usedlíků, tak kočovných pastevců.

Obyvatelstvo je tvořeno třemi skupinami. Většina usedlíků přísluší ke kmenu Aga Khan, další jejich část je tvořena přistěhovalci z nedalekého Gilgitu či jiných měst a poslední významnou skupinu tvoří kočovní pastevci, kteří sem přišli ze severně ležícího Kohistánu (Kuh-e-stan). Tyto kočovné kmeny jsou typické divokou povahou a jsou navyklé životu ve velice drsných podmínkách vysokých hor. Přes léto jsou jim obyvateli Gilgitu svěřovány tisíce ovcí a koz, které příslušníci těchto nespoutaných kmenů vyhánějí na pastviny vysoko do hor. Ze žádného z místních kmenů však netřeba mít obavy. Jedno mají totiž společné: zdvořilost a pohostinnost.

I já se bez obav, s krosnou na zádech, oddávám zdejším krásám a cesta mi díky mírnému převýšení rychle ubíhá. V půli cesty, uprostřed borovicového lesa, jsem doslova přepaden skupinou polodivokých dětí, které zde se svými rodiči tráví podstatnou část roku. Divokost jim z očí doslova vyzařuje a jejich vzhled k tomu jenom přispívá. Rozcuchané vlasy, ušmudlané tváře, notně opotřebované oblečení a na nohou každá bota jiná. Celé dny pobývají v lesích a na pastvinách uprostřed hor, kde si hrají, ale především pomáhají svým rodičům.

Veden Muhammadem

O dostatek tekutin zde v horách není nouze – křišťálově čisté a příjemně ledové bystřiny stékající z ledovců okolních pětitisícovek jsou zdrojem doslova lahodného moku, který piji přímo z dlaní. Přesně v půli dne, po dvanácti kilometrech, se ocitám v nadmořské výšce 3100 m n. m. u prvního ze čtyř ledovcových jezer. Jezírko obklopené borovicemi a břízami na první pohled zaujme svou barvou. Kromě toho, že je křišťálově čisté, je především pronikavě zelené. Barva způsobená bohatým porostem řas však tomuto místu neubírá na kráse.

Než se stihnu rozkoukat, je u mne Muhammad. Tento patnáctiletý chlapec tráví léto se svojí rodinou zde na pastvinách. Přes zimu i se svým bráškou Mahmúdem navštěvují školu dole v údolí ve vesnici. Slovo dalo slovo, kluci se ujímají mé krosny a vedou mne k jednomu z nedalekých kamenných přístřešků, které slouží jako úkryt pro ovce nebo pro oslíky. Pro nadcházející noc se stane mým domovem. Dokonce si mohu na večer objednat i večeři. Za chlebovou placku, kus ovčího sýra a konvici čaje s mlékem budu vděčný. Ostatně taková večeře je pro tyto končiny typická.

Barevná jezera

Do večeře však zbývá ještě čas a nedaleko odsud lze objevovat další jezírka. Stačí překonat morénový val, který dal vzniknout jednomu z nich. Další se nachází o kousek výše, z jedné strany sevřeno skalisky a z druhé ohraničeno březovým hájem. Barva křišťálově čisté vody v jezerech se mění podle dopadajícího světla od temně modré přes smaragdovou, tyrkysovou až po zářivě světle modrou.

Druhý den se s vycházejícím sluncem vydávám údolím na dvanáctikilometrovou cestu zpět do Bala Naltar. Naivně předpokládám, že se mi za kritickým úsekem silnice podaří stopnout auto jedoucí do Gilgitu. Nic takového se mi ale nedaří, a tak s krosnou na zádech, s palčivým sluncem nad hlavou a již zcela bez vody mi nezbývá než se pokusit dojít skalnatým údolím co nejdále.

Po deseti kilometrech rezignuji a usedám do vzácného stínu na kraji silnice. Po několika minutách se ale v dáli objevuje oblak prachu! Během okamžiku je naložena moje bagáž do zánovního džípu a já unaven usedám vedle řidiče, který míří se svými dvěma syny do Gilgitu.

Můj trek byl i navzdory nenáročnosti typicky pákistánský. Viděl jsem vysoké hory s ledovci, horská jezera, krásnou přírodu, bezprostřední a pohostinné domorodce a prožil jsem další dobrodružství.

Marian Golis




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země